Žáci páté třídy sedí s učitelkou v kruhu na koberci, poslouchají výklad o první světové válce. Jen pár metrů od nich dělají čtvrťáci usazení v lavicích zápis o Velké Moravě. Když mají hotovo, odchází sami do vedlejší učebny sledovat pořad zaměřený na stejné téma. Na Základní škole v Kostelní Lhotě na Nymbursku se spolu v jedné třídě běžně učí děti z více ročníků naráz. Malotřídní škola má pouze první stupeň. Prvňáci se většinou učí sami, druháci se třeťáky, žáci čtvrtých tříd s páťáky. Výtvarnou výchovu nebo pracovní činnosti má i více ročníků současně.
Právě spojení dvou i více ročníků do jedné skupiny je typickým znakem malotřídek. Existují především na venkově, kde by se nepodařilo sestavit klasickou třídu o třiceti žácích.
"Ve škole máme čtyřicet žáků a zatím si vystačíme se třemi třídami, momentálně ale žádáme o navýšení kapacity o deset dětí. A ačkoliv jsme rádi, že máme vlastní tělocvičnu, je možné, že pokud dětí bude přibývat, budeme ji muset do budoucna oželet a vytvořit z ní další učebnu," říká ředitelka školy v Kostelní Lhotě a třídní učitelka čtvrté a páté třídy Hana Čermáková.
Představa třídy s malým počet žáků, kterým se učitel může individuálně věnovat, podle ní láká stále víc rodičů. "Žáků přibývá. Nastoupila jsem v roce 2019, kdy sem chodilo 34 dětí. Dříve jsme museli o děti trochu bojovat, dát rodičům vědět, v čem jsme jedineční a co můžeme dětem nabídnout. Teď musím naopak trochu tlumit zájem, protože jsme především spádová škola pro Kostelní Lhotu," vysvětluje Čermáková. Zájem o školu podle ní mají i rodiče z okolních obcí, například z nedalekých Poděbrad.
Výhody malých tříd spočívají podle učitelky Kláry Turkové v tom, že se děti naučí samostatně pracovat a také spolupracovat, a to i se staršími nebo mladšími žáky. Má více času se dětem individuálně věnovat a ví, co kterému jde, a v čem naopak pokulhává.
Učitelé se také snaží látku propojovat. "Třeba teď máme téma jaro. Když jdeme ven zároveň se čtvrtou a pátou třídou, mladší děti se učí ekosystémy, od páťáků už chci slyšet i názvy rostlin," vysvětluje na příkladu Turková. Když se takto učivo propojí, bystřejší děti pochytí něco z látky vyššího ročníku. A naopak starší děti, které v uplynulém ročníku něco zameškaly, se to mohou doučit s o rok mladšími spolužáky.
Někdy to ale vyjde tak, že se děti učí nesouvisející témata, například čtvrťáci o pravěku a páťáci o Habsburcích. V takovém případě vykládá učitelka pro jeden ročník, zatímco druhý ročník pracuje sám, pak se role prohodí. "Děti to vede k samostatnosti. Zároveň je tu velký prostor pro různé projekty a skupinové práce, kdy si děti pomáhají napříč ročníky. Mladší děti mají vzory a starší to obohatí tím, že se starají o mladší," popisuje Turková.
Malotřídky drží obce při životě
V Česku funguje podle dat ministerstva školství k září loňského roku 1337 malotřídních škol. Tvoří tak více než třetinu všech základních škol. Přestože v některých částech republiky se venkov vylidňuje a lidé se stěhují do měst či jejich okolí, malotřídek ubývá jen mírně.
"Ročně zanikne několik malotřídních škol," říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. Před deseti lety sice bylo malotřídních škol o zhruba 140 více než nyní, často se však podle Andryse přetransformovaly - například se z nich staly plnotřídní školy. Ze seznamu malotřídek sice zmizely, ale nelze je počítat jako školy, které zanikly. "Samozřejmě že vylidňování periferního venkova je pro školy problém, ale zdá se, že obce většinou dělají maximum pro to, aby si školu zachovaly, pokud to jen trošku jde," podotýká Andrys.
Obce podle něj školy často výrazně dotují, protože je chtějí udržet při životě, a zasáhnou, teprve když už je počet žáků delší dobu neúnosně nízký. Například ponechají jen mateřskou školu, na základní školu děti dojíždějí jinam. Malotřídní školy mizí podle Andryse zejména v okolí velkých měst, například ve Středočeském kraji, kam se stěhují lidé z Prahy a z malotřídních škol se tam stávají klasické.
Provoz malotřídek často hradí obce i ze šedesáti procent svého rozpočtu. "Na jednoho žáka to vychází strašně draho, ale na druhou stranu udržují uprostřed území trvale udržitelné osídlení," říká programový ředitel vzdělávací organizace EDUin Miroslav Hřebecký.
Pokud totiž škola v obci zanikne, musí některé děti dojíždět do školy daleko. Kvůli tomu se pak stěhují pryč rodiny s dětmi a ani mladí lidé tam nechtějí žít. Základní školu podle Hřebeckého nemá 60 procent obcí. Je to však dané i vysokým počtem malých sídel v Česku - ve více než polovině z nich nežije ani 500 obyvatel.
Starosta Kostelní Lhoty Tomáš Drobný ale zdůrazňuje, že škola je pro obec důležitá. "Pro nás je naprostou prioritou a důležitým centrem života malé obce posilující sounáležitost lidí s místem, kde žijí. Obec, která nemá školu, do jisté míry ztrácí místo, kde se lidé potkávají, kde je přes den trochu živo," vysvětluje starosta. Děti, které do školy chodí, si tím podle něj budují pevný vztah k obci a díky tomu se pak ani nechtějí stěhovat pryč. "Osvědčilo se to u řady generací, které v obci zůstávají," podotýká.
Obec čítající necelých devět set obyvatel hospodaří s třináctimilionovým rozpočtem, půl milionu z toho jde na provoz školy, hlavně na energie, rekonstrukce nebo vybavení. "Vzhledem k velikosti obce to není zanedbatelná částka. Je to pro nás ale přijatelné, protože chceme místní komunitu co nejvíce rozvíjet a nechceme být jen noclehárnou pro lidi, kteří dojíždějí do Prahy. Škola pro nás má velký význam. Kdybychom ji neměli, komunitní život by tím hrozně utrpěl, obec by vnitřně umírala," říká.
Také podle ředitele Základní školy Neumětely na Berounsku Martina Henyše patří škola k základní občanské vybavenosti obce. A pokud se má zabránit stěhování lidí z venkova do měst, škola podle něj nesmí na vesnici chybět. Alespoň pro nejnižší ročníky, aby malé děti nemusely dojíždět jinam.
"Má to vliv i na lukrativnost pozemků určených pro stavbu rodinných domů v obci. Pro malou obec je provoz školy velkou finanční zátěží, ale pokud má dobrý starosta zájem na prosperitě obce, školu podporuje. U nás tomu tak je," míní Henyš.
V Neumětelích zanikla základní škola v 70. letech minulého století, nahradila ji velkokapacitní školka pro zaměstnance JZD. Nicméně po rozpadu družstva byla budova školky příliš velká a dostatečně nevyužitá, obec se v ní proto rozhodla zřídit školu pro první dva ročníky. "Po několika letech se ukázalo, že děti dvou ročníků školu sotva zaplní, a tak jsme začali vyučovat i žáky třetího ročníku," dodává Henyš. Tamní školu dnes navštěvuje dvacet žáků.
Demograf: Škola musí umět zaujmout
Podle demografa Radima Perlína však musí být malotřídní školy aktivní a zajímavé pro rodiče, aby menší školu upřednostnili před větším městem, kam stejně dojíždějí za prací.
"Z některých periferních území postupně mizí mladší generace obyvatel, venkov postupně stárne. Proto tam je i méně dětí, tedy méně žáků, a školy o ně bojují, aby mohly přežít. Jsou školy, které mají velmi malý počet žáků, protože ustrnuly někdy v roce 1975. A jsou školy progresivní s větším počtem žáků, protože mají dobrou propagaci nebo protože jsou něčím zajímavé," říká.
Pokud se obci nedaří, život v ní skomírá, vylidňuje se, je podle Perlína škola tím prvním, co zmizí. "Pokud tam není alespoň takových patnáct dětí, nemůže se udržet, zatímco patnáct štamgastů nebo turistů obchod nebo hospodu udrží. Obce přitom za zachování školy velmi bojují a berou to velmi úkorně, pokud ji musí zavřít," vysvětluje Perlín.
Zrušena byla například škola v obci Zlosyň na Mělnicku, a to v roce 1975. Podle hospodářky obce Aleny Plaché škola zavřela z několika důvodů. "Dosavadní učitel dal výpověď, byl nedostatek dětí a škola ani neměla zajištěné stravování. Dnes je v budově kancelář obecního úřadu, knihovna a tělocvična. V současnosti dojíždějí děti z naší obce do školy do Veltrus, je to asi tři kilometry," popisuje Plachá.
Vylidňujícím se obcím teď podle Perlína může pomoct umístění ukrajinských dětí, které přišly do Česka. "V Praze pro ně sice nebude místo, ale třeba na Pelhřimovsku, Rakovnicku či Jesenicku se najdou snáz. Otázkou je, jestli tam jejich matky najdou práci," dodává Perlín.
