Šestatřicetiletý Tomáš Horáček vypadá na první pohled fyzicky zdatně. Také celý život fyzicky pracuje a ještě donedávna pravidelně sportoval. Teď k nám ale vzhlíží z nemocničního lůžka a dýchat mu pomáhá přístroj, na který je napojený. Má na obličeji speciální masku. Hovoří se mu obtížně, přerývaně, je vyčerpaný. Na infekčním oddělení v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem leží se zápalem plic, který se rozvinul poté, co onemocněl covidem. "Není to žádná sláva," odpovídá upřímně na dotaz, jak se mu daří.
Když onemocněl, začala ho bolet hlava, byl pořád unavený. "Měl jsem pocit, jako kdyby mě pálil mozek, nemohl jsem se pořádně nadechnout. Léčil jsem se doma a před dvěma dny se mi udělalo dobře. No a najednou se to vrátilo, bylo to jako rána z čistého nebe, měl jsem hrozné bolesti a musel volat záchranku," líčí muž.
Počet pacientů s covidem v ústecké nemocnici stejně jako ve všech dalších českých špitálech rychle roste. Horáček je přitom ještě jedním z těch šťastnějších. Jen o několik set metrů dál, v jiném pavilonu, leží na jednotce intenzivní péče (JIP) pacienti s covidem, kteří bojují o přežití. Naprostou většinu tvoří neočkovaní.
Ti nemluví, jsou zcela mimo. Šlo to rychle. Před pár dny jen mírná, byť nepříjemná bolest. Pak náhle kolaps. "Přitom k tomu vůbec nemuselo dojít, nemuseli tu dnes být," povzdechne si primář Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny v ústecké nemocnici Josef Škola.
Stačilo, jak upozorňuje, aby se očkovali. V nemocnicích totiž končí většinou právě ti, kteří si vakcínu dát nenechali. "Očkování chrání z 80 až 90 procent proti vážnému průběhu nemoci," vysvětluje Škola. Jeho pacienti však byli přesvědčeni, že očkování nepotřebují. Proč, když jsem mladý, sportuju, dbám na hygienu, nosím roušku, že? Nebo také uvěřili fámám, že jim vakcína ublíží. Či snad, stejně jako Tomáš Horáček, vakcínu odkládali. Pak už bylo pozdě.
"Jezdím pracovat do ciziny a neustále jsem se testoval, tak jsem si myslel, že to podchytím, a očkování jsem odkládal. A teď toho lituji. Vytrpěl jsem si svoje, nejdřív s covidem, teď se zápalem plic. Nikomu bych to nepřál. Člověk si myslí, že už mu je dobře, a najednou vás to srazí na kolena. Ta nemoc je hrozný sajrajt. Já jsem nemohl ani jíst nebo normálně fungovat," popisuje namáhavě Horáček.
Očkování podcenil i Jan Sádlo. I ten se domníval, že už je z nemoci venku. Jenže pak se mu přitížilo natolik, že skončil v nemocnici. "Nejdřív mě bolelo mezi lopatkami. Nevěděl jsem, co to je, řekl jsem přítelkyni, že odjíždím na stavbu, kde pracuji jako zedník. A pak se přidala bolest na hrudi, posléze i rýma, celková slabost. Jel jsem na test a zjistil, že mám covid," popisuje.
Pak dostal v děčínské nemocnici monoklonální protilátky. Jenže dva dny na to se mu znovu přitížilo, byl proto přijat na infekční oddělení ústecké nemocnice. "Nejsem očkovaný, nestihl jsem to. Váhal jsem, protože jsou kolem vakcín různé fámy, že po nich umírají lidé. Sice jsem teď prý na nějakou dobu chráněný, ale očkovat se budu," je rozhodnutý Jan Sádlo. Kde se nakazil, netuší. Roušku prý nosí, i když jde například po městě.
Pouze nezbytné operace
Koncem minulého týdne bylo jen v ústecké Masarykově nemocnici více než šest desítek pacientů s covidem, z toho čtyři na jednotce intenzivní péče. "Každý týden máme téměř dvojnásobně víc pacientů než v předchozím týdnu," popisuje primář Škola. Dá se očekávat, že počty nových pacientů dále porostou, jelikož přibývá i nakažených. V úterý přibylo téměř 26 tisíc nakažených, vůbec nejvíce od začátku epidemie. Nejhorší je situace na Moravě a ve Slezsku.
Pro covid pacienty je nutné najít lůžka v izolovaných místnostech či na vymezených odděleních. Proto české nemocnice nyní musí omezovat ostatní péči. Stejně jako na jaře. V té ústecké třeba zavírají jedno oddělení traumatologie a přetváří ho na covidové. Na těchto odděleních je potřeba specializovaný personál, ten pak chybí jinde.
"Musíme omezit operace na ty nezbytné, jako je infarkt nebo onkologická péče. To, co lze odložit, aniž by došlo k poškození pacienta, se odkládá. Jedná se například o artroskopii kolene, na kterou se čeká měsíce. A tak je to teď všude," líčí primář infekčního oddělení Masarykovy nemocnice Pavel Dlouhý.
Na zdravotnících je znatelné vyčerpání. Pocity, že to nikdy neskončí, se prohlubují. Stejně jako nervozita při pohledu na mimořádně rostoucí počty nakažených. V Ústí je navíc personálu oproti minulým vlnám méně, některé zdravotnice otěhotněly, někteří si našli práci v jiném oboru. Ústečtí lékaři proto minulý týden požádali o pomoc armádu, která tu pomáhala již v předchozích vlnách.
"Je to dost náročné. Je nás dost málo, jen šest zdravotních sester na dvanáct pacientů, kteří vyžadují náročnou péči. Měsíčně tu teď jsem kolem dvou set hodin," popisuje zdravotní sestra z JIP Michaela Stříšková. Dvě stě hodin v těžko představitelném zápřahu. Dvojnásobek běžné pracovní doby zaměstnance. "Je to náročné, všichni jsou unavení, nevyspalí. Dáváme do toho všechno," doplňuje ji kolegyně Michaela Fialová.
Práce zde je namáhavá nejen fyzicky, ale i psychicky. "Beru si to víc, než když tu jsou pacienti po nehodách nebo onkologických operacích. To jsou věci, které jsou pořád takové vzdálenější, ale tohle je jiné, pořád to roste, a člověk se tak začne bát o své blízké," svěřuje se Stříšková.
I ona potvrzuje, že na JIP leží v naprosté většině neočkovaní lidé. Nemá čas na povídání. Jen prosí neočkované, aby alespoň dodržovali platná opatření. "Třeba když jde člověk do obchodu, vidí mnoho lidí bez respirátorů," upozorňuje Stříšková a odbíhá k jednomu z pacientů, který v izolované místnosti leží napojený na ventilátor.
Do boxu se smí vstoupit jen za přísných hygienických podmínek, nutností je například speciální oblek, dvojité gumové rukavice, síťka na vlasy a štít. Neustálý monitoring umožňují nejen přístroje, ale i velký prosklený průzor. "Máme tu teď pár pacientů ze spíše vyloučených lokalit, kterým nikdo nevysvětlil, proč by se měli očkovat. Je tu ale třeba i mladá žena, která má děti a která se rozhodla neočkovat se. A teď doufáme, že to přežije," říká u okna lékař Škola.
Reakce pacientů bývají podle primáře infekčního oddělení Pavla Dlouhého různé. Někteří uznávají, že kdyby se nechali očkovat, nemuseli dnes být v nemocnici. "Na druhé straně jsou i pacienti, co vykřikují: 'mě nedostanou' ještě poslední minuty před připojením na ventilátor. Ti lidé jsou ale ve stresu z toho, že jsou tady, proto s nimi nevedeme žádné výchovné hovory, nebylo by to etické," říká Dlouhý.
Lékaři i jejich kolegové z toho všeho kolem pociťují frustraci. A ta narůstá. "Zažíváme zklamání, že děláme práci, kterou jsme dělat nemuseli, mohli jsme se věnovat necovidovým pacientům," popisuje Dlouhý.
Primáře intenzivní medicíny Josefa Školu prý nejvíce frustruje, že se lidé nepoučili z chyb v minulosti. Za chybu pokládá, že se nepodařilo motivovat dostatek lidí k očkování, i to, že se včas nezačalo více dbát na dodržování opatření.
"Opatření, která mohou snížit výskyt nákazy, teď budou logicky drastičtější a rozsáhlejší, než kdybychom k nim přistoupili v průběhu září. Tenkrát by přitom možná stačilo důkladně nosit respirátory a motivovat lidi více k očkování a nemuseli jsme být tam, kde jsme," říká a dodává, že zdravotníky frustruje i to, že je rostoucí zátěž nemocnic zbytečná a nemuselo k ní dojít, kdyby se Češi očkovali.
"Kdybych se neočkoval, už bych tu nebyl"
Ostatně i třetí neočkovaný pacient s covidem, kterého navštěvujeme, teď vyjadřuje lítost nad tím, že se nenechal očkovat. "Neočkoval jsem se, protože jsem se toho bál. Nevěděl jsem, co v tom je za svinstvo. Po bitvě je každý generál," líčí Karel Hobza. Zrovna se pomalu chystá zhruba po čtrnácti dnech na propuštění z nemocnice. Dostal monoklonální protilátky, které u nakažených pomáhají zabránit vážnému průběhu nemoci.
Dalšího pacienta, pětasedmdesátiletého Josefa Plechatého, vyrušíme, když o berlích přechází po pokoji sem a tam. Nechce prý ztratit svaly v nohou. Do nemocnice přišel původně na operaci zad, jenže se pak na rehabilitačním oddělení nakazil covidem.
"Musel jsem do izolace, a protože jsem po operaci ještě nemohl domů, přesunuli mě sem (na infekční oddělení), i když jsem neměl těžký průběh covidu. Měl jsem strach, je mi 75 let a byl jsem po těžké operaci oslabený. Naštěstí jsem byl dvakrát očkovaný. Chtěl jsem jít s manželkou na třetí dávku, jenže pak do toho vstoupila operace. Věřím, že kdybych nebyl očkovaný, už bych tu asi nebyl, i ty dvě dávky mi pomohly," je přesvědčený Plechatý.
Testy už do restaurace nestačí
Vláda se nyní snaží motivovat veřejnost k očkování tím, že od pondělí přestala uznávat negativní testy pro vstup do restaurací nebo na hromadné akce. Lidé tam mohou, jen pokud jsou očkovaní nebo nemoc prodělali v uplynulých 180 dnech. Zároveň se znovu musí jednou týdně testovat neočkovaní zaměstnanci.
"Limitujeme vstup do určitých služeb, které z našeho pohledu nejsou lidským právem, jako třeba jít do hospody. Nezakazujeme neočkovaným 'chodit po ulici'," říká ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO).
Podle primáře Pavla Dlouhého je tento krok sice razantní, ale správný. "Motivuje to lidi k tomu nechat se očkovat. Zároveň ale, a to je ještě důležitější, bude méně lidí chodit na akce a do restaurací. A je nezbytné, aby se kontakty mezi lidmi omezily," upozorňuje.
Jeho kolega z ústecké nemocnice primář Škola se však obává, že negativní motivace, tedy vidina toho, že pokud se lidé neočkují, budou mít těžší život, zafunguje jen u určité skupiny obyvatel. Stěžejní roli tak podle něj hrají praktičtí lékaři, kteří znají svoje pacienty i jejich důvody, proč se nechtějí očkovat. "Praktičtí lékaři navíc mají autoritu, lidé jim věří," míní.
Zdůrazňuje také potřebu autority, která by jednoduše a jednotně vysvětlovala veřejnosti, proč je potřeba se očkovat nebo dodržovat opatření.
"Máme tu mnoho odborníků, kteří se ke covidu vyjadřují často protichůdně. Chápu, že je běžný člověk zmaten a neví, komu věřit. Covid je dnes společenský problém a je potřeba zapojit do něj i další odborníky - psychology, právníky, odborníky na marketing, na dezinformace a podobně. Ti mohou přicházet s řešeními, která se epidemiologům nemusí zcela líbit, protože z jejich pohledu je to prosté - zavřít všechny doma, nařídit jim očkování a vyřešit krizi. Jenže to nejde, protože to vyvolává odpor ve společnosti," míní Škola.
Oba primáři z Masarykovy nemocnice nyní doufají, že vláda přijde s funkčním řešením, jak počty nakažených srazit, jinak případy dále porostou. Světlo na konci tunelu však zatím nevidí. "Je to dlouhé. Zdravotníci jsou unavení, vyčerpaní, je jich málo, mají směny navíc, jsou málo s rodinou, někteří odcházejí. Není to jednoduchá situace. A čekají nás další týdny, měsíce. Na optimismu to nedodává," uzavírá Dlouhý.
