Praha - Ve schizofrenním postavení se Česko ocitá na mezinárodní scéně. Tuzemští politici se sice rádi ohánějí bezpečnostními zárukami, které pro republiku vyplývají z členství země v Severoatlantické alianci, zároveň jí ale svými škrty na obranu vnutili roli černého pasažéra v NATO.
Dnes si tak sice připomínáme patnácté výročí od vstupu do Aliance, avšak - jak říká generál Jiří Šedivý, který v té době stál v čele české armády - příliš důvodů k oslavám není.
"Nejsme sice mezi evropskými aliančními státy jediní, kdo neúměrně šetří na obraně, ale jsme v tom opravdoví mistři a v poslední době bezkonkurenční."
Aktuálně.cz: Na druhé straně snad ale těch patnáct let v NATO Českou republiku a hlavně armádu změnilo. Kterých změn si ceníte nejvíce?
Jiří Šedivý: Vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, která nemá daleko k občanské válce, bych náš vklad k akceschopnosti Aliance moc neakcentoval. Výhody našeho členství jsou jasné: jsme součástí nejmocnějšího politicko-vojenského uskupení. Možná jediného, které je schopné nějaké rychlé a účinné akce. I s přispěním NATO jsme suverénním státem, který se nemusí obávat o svou bezpečnost.
Za těch patnáct let jsme nicméně stále neuvykli tomu, že z oné jistoty suverenity nevyplývají jen výhody, ale také povinnosti. Ukázalo se to ostatně již krátce po našem vstupu do Aliance, který veřejnost jednoznačně podporovala. Vláda tehdy velmi dlouho váhala s leteckým a raketovým zásahem proti Miloševičovu režimu, jehož ozbrojenci masakrovali kosovské obyvatelstvo. Už tehdy se projevil rozpor mezi naší ochotou od Aliance brát a neochotou jí dávat či vracet.
Postupně nás to přivedlo do situace, kdy nemáme daleko k černému pasažérovi v NATO. Už tehdy se zkrátka ukázalo, že nemůžeme říkat "my a Severoatlantická aliance", protože my totiž jsme Severoatlantická aliance. Tenkrát ovšem ministr zahraničí Jan Kavan nastolil při diskusi kabinetu o zásahu v Kosovu otázku, za jakých okolností bychom mohli z NATO zase vystoupit. I když jsme měli přispět "jen" svým souhlasem s leteckými údery.
A mnozí čeští politici se tak chovají ještě dnes: berou jen výhody našeho členství v NATO a o povinnostech nechtějí slyšet: od nepopulárních rozhodnutí, která souvisejí s bezpečností republiky, se distancují, odkládají je... anebo je odmítají vidět. A platí to zejména vždy v době, kdy se redukují rozpočty na obranu.
Pokud si tedy kvůli členství Česka v NATO něčeho cením, tak toho, že postupně i pod vlivem Aliance vyrůstají politici, kteří už nejsou takto krátkozrací. Mezi politiky nicméně stále převládají hodně zkreslené názory na to, co je to suverenita naší země.
A.cz: A jak si ji vysvětlují?
Argumentují tím, že jsme přece suverénním státem, takže budeme dávat na obranu, kolik chceme. A ne částky, k nimž jsme se při vstupu do Aliance zavázali. Tehdy to bylo něco přes dvě procenta HDP, později méně, pak ještě méně... až jsme dnes na pouhém procentu. Naučili jsme se tedy být suverénem a rozhodovat se podle toho - což má své nesporné výhody. Zároveň na to ale hřešíme, když od nás NATO anebo Unie něco chtějí. Prostě je "suverénně" odmítneme.
Velení armády z ničeho neviním
A.cz: Přejděme od kritiky politiků k pohledu na armádu. Jakkoliv ji škrty v rozpočtu zřejmě limitují, tak se přece jen změnila. Před patnácti lety to byla stále ještě armáda sovětského střihu, zatímco dnes se její jednotky běžně účastní aliančních manévrů, a letectvo se dokonce chystá k ochraně vzdušného prostoru Islandu. Tehdy věc zcela nevídaná.
Armáda se hodně změnila už v přípravném období před vstupem do NATO. I v posledních patnácti letech se snaží o přeměnu v moderní vojsko... přesněji v rámci permanentního škrtání jejího rozpočtu. S armádou Varšavské smlouvy ji už v ničem nesrovnáte. Které vojsko v NATO ale na druhé straně snižuje platy vojákům a odebírá jim hodnosti (v podstatě je degraduje) - to nemá nikde obdoby.
Vojáci tak i díky podobným šíleným krokům přestávají brát svoji profesi jako poslání. Do armády si tak přicházejí často jen vydělat. Tihle "profesionálové" tedy nebudou riskovat, když to od nich bude situace vyžadovat. Nebudou nasazovat životy... protože jim za to ty peníze přece jen nestojí. O tomto nebezpečném vývoji při obraně země totiž hovoříme a nemůže za něj velení armády.
Jakkoliv je modernizace výzbroje významná, tak ještě důležitější jsou změny v uvažování a jednání vojáků a jejich velitelů. Podřízení vojáci už nemohou být kusem hadru, s nímž velitelé mohou dělat cokoliv. Všichni si musí uvědomovat, že úkoly, které plní, mohou v určitých situacích skončit smrtí jednoho či několika z nich. A od toho se také musí odvíjet jejich příprava a zajištění.
A.cz: Jak početná byla armáda v době vstupu Česka do NATO?
Bylo to něco kolem sedmdesáti tisíc vojáků a civilních zaměstnanců.
A.cz: Možná to bylo na počet obyvatel až příliš. Nicméně dnes máme pouhých jedenadvaceti tisíc vojáků. Není to přece jen málo?
Nejde to tak úplně srovnávat. Tehdy šlo o braneckou armádu s vojáky v základní službě. Ta dnešní je profesionální. A pokud je mi známo, tak to není ani těch jedenadvacet tisíc - hovoříme o tabulkových a často neobsazených místech. I tohle je mimochodem důsledek redukovaných rozpočtů, který nedovoluje, aby se armáda rozvíjela rovnoměrně jako komplexní celek - pokud jde o počty vojáků.
Krize na Ukrajině by nás měla varovat
A.cz: Má nás to - i vzhledem k eskalující krizi na Ukrajině - znepokojovat?
Nepochybně. Znepokojovat by to ale mělo především politiky. V jejich uvažování jsme se při vstupu do NATO stali členem respektované bezpečnostní komunity, takže vlastně už není třeba dávat na obranu země tolik peněz. Zpočátku se vymlouvali na katastrofální povodně na přelomu století. To byl tehdy důvod, proč se závazek dvou procent HDP začal snižovat.
Jenomže se to nezastavilo a redukce rozpočtu na obranu pokračovala i v době rekordního ekonomického růstu. Pak přišla krize a z rozpočtu na obranu se stala rezerva k zalepování finančních děr v jiných resortech. A trvá to až dodnes. Proto patříme v NATO k zemím, které dávají na svou bezpečnost nejméně peněz. Vlastně jsme až na samém chvostu.
A.cz: Důležité jsou snad ale i peníze pro školství či zdravotnictví...
To nepopírám. Jen dodám, že z bruselské centrály NATO přicházejí do Prahy varování o extrémně nízkém rozpočtu na obranu již delší dobu. Česko se podle aliančního vedení nechová racionálně. Od teroristických úderů na USA v roce 2001 se české náklady na bezpečnost neustále snižují. Přitom neexistují ani náznaky toho, že se bezpečnostní situace ve světě zlepšuje. Je tomu právě naopak. Stačí se podívat na východ od našich hranic. S velkou slávou jsme do Aliance vstupovali, ale po patnácti letech členství se chováme jako oportunisti. Natož abychom si uvědomili, že Balkán zůstává dál pro Evropu velkým bezpečnostním rizikem. Stabilní zemí není Kosovo, nepokoje albánské menšiny jsou i na jihovýchodě Srbska. Bouře se po letech relativního klidu vrací i do Bosny a Hercegoviny. A to nemluvím o řešení důsledků arabského jara. O žádném řešení nemůže být řeči. A již zmiňovaná Ukrajina? Tam to teprve začíná.
A.cz: A viníkem podle vás je?
České politické vedení není dlouhodobě schopno jít do debat o zásadních strategických problémech, které jsou spojené se středoevropským regionem. Natož aby se věnovalo těm, které Evropu přesahují. A pokud se už na nějakých krocích ohledně bezpečnosti země shodneme, tak nám schází ochota najít k jejich naplnění peníze. Vyřešeny například nejsou sociální dávky lidem, kteří nechtějí pracovat - což představuje mnohamiliardové úniky, které pak bereme z obranných rozpočtů. Jde o hrubé podceňování rozvoje ozbrojených sil a náhražkou za to jsou zahraniční mise.
A.cz: Tohle vysvětlete.
Odpovědí na to, že dáváme málo peněz na svou obranu, jsou fráze o našem aktivním a spolehlivém členství v NATO. Vždyť přece vysíláme vojáky do Afghánistánu či Mali. Říkám tomu maskování našeho černého svědomí. Špičkové expediční jednotky může totiž dlouhodobě vysílat jen armáda, která je na úrovni. Pokud je ale doma dlouhodobě zanedbávána, tak se časem vyčerpá do té míry, že se to zákonitě promítne i do kvality vojsk, které vysíláme do zahraničí. Zaděláváme zkrátka na velké problémy v obraně země.
O rozumném rozvoji ozbrojených sil raději nemluvme
A.cz: Jaké máte na mysli?
Redukce obranných rozpočtů má totiž i další skrytý - možná zhoubný - efekt. Nejsou peníze na dokončení perspektivních obranných projektů. Pokud jsme tedy původně počítali s tím, že budeme mít nadzvukové letectvo kvůli protivzdušné obraně a to podzvukové k podpoře pozemních vojsk, tak to nakonec dopadlo tak, že se peníze soustředily jen na stíhačky Gripen, ale na dokončení projektu podzvukových L-159 už nezbylo. A to je také jeden z důvodů, proč je nikdo v zahraničí - například kvůli krátkému doletu - nechce.
Kvůli nedostatku peněz se přerušil vývoj tankování za letu. Nemluvě o zbraňových systémech. A obdobně není kvůli neustále zmenšujícímu se rozpočtu dokončeno přezbrojení ručními zbraněmi, kolovými obrněnými transportéry, ustrnul unikátní projekt ochrany proti zbraním hromadného ničení... a do obnovy ženijního vojska a dělostřelectva jsme se už vůbec nepustili.
Znovu říkám: permanentní snižování a přeorávání rozpočtu na obranu nedává šanci rozumnému rozvoji ozbrojených sil.
A.cz: Připomínáme si patnáctileté výročí vstupu Česka do NATO, nehrozí ale náhodou i jeho rozpad kvůli výhradám Spojených států, že jeho evropští spojenci výdaje na obranu trvale snižují, takže se významnější operace Aliance bez USA už neobejdou?
Samozřejmě že Američanům začíná vadit, jak Evropa téměř ve všem spoléhá na jejich ozbrojené síly. USA už odmítají roli štědrého plátce bezpečnosti Evropy, aniž bychom na svou obranu vyčleňovali odpovídající prostředky. Evropa tak nebyla schopna bez pomoci Spojených států utlumit válku na Balkáně. A od té doby se schopnosti aliančních armád starého kontinentu nezlepšily. Varováním byla operace Francie při občanské válce v Libyi, kdy francouzskému letectvu došla munice, takže museli pomoci Američané. Ani z tohoto varování se evropské země NATO nepoučily.
A.cz: Tohle vše si zřejmě ruský prezident Vladimir Putin při svých úvahách o Ukrajině a okupaci Krymu patrně uvědomuje.
Řeknu to krátce: uvědomuje a podle toho se také na Krymu chová. O slabosti a neschopnosti Evropy najít jednotné řešení moc dobře ví - byť se teď holedbáme, že jsme nalezli společný hlas pro jakousi unijní deklaraci. K lámání chleba ale teprve dojde: přesněji až Rusko začne v odpovědi na sankce, které Unie vůči Rusku plánuje, mezi evropskými státy selektovat v dodávce energií.
A jak se pak Evropa zachová k Ukrajině, až ji Rusko napaří světové ceny za dodávky ropy a plynu? A což až i Moskva uplatní vůči ukrajinskému trhu orientovanému na Rusko sankce? Pak bude na východě Evropy bezmála padesátimilionový stát, který nebude bez podpory Evropy a celého světa schopný fungovat.
Pokud tohle vše nastane, pak se můžeme připravit na silnou migrační vlnu Ukrajinců do Česka. A jak budou v tom případě reagovat Češi na příliv mnoha tisícovek lidí v podobě levné pracovní síly? Zvýší se nezaměstnanost Čechů? Sáhneme proto opět kvůli sociálním dávkám do obranných rozpočtů?
O třech pilířích státu a dvou aliančních
A.cz: K čemu je na druhé straně silná armáda, když hospodářství krachuje a kvůli nedostatku peněz je v krizi třeba zdravotnictví či školství? Pak se i vojsko stává pověstným kolosem na hliněných nohou, které stát není schopen uživit.
Souhlasím. Dovolím si nicméně připomenout, že sílu státu charakterizují tři pilíře: diplomacie, ekonomika, ozbrojené síly. Důležitá je přitom vyváženost těchto tří pilířů. Pokud jeden z nich oslabíte, stává se slabým i stát, který to dopustí. V Česku jsme přitom už dlouho svědky toho, že na úkor ozbrojených sil se financují jiné programy.
Teď si asi proti sobě popudím hodně lidí: dějiny lidstva jsou, bohužel, dějinami válek. I proto si vyspělé národy vytvořily Severoatlantickou alianci k tomu, aby jim zajistila vnější bezpečnost. Od ní se pak odvíjí i prosperita členských zemí a další věcí důležité pro život lidí. Slabá koalice ztrácí naopak svůj význam. Pokud si to včas neuvědomíme, pak se Spojené státy od Evropy, která se ke své obraně chová už dlouho nezodpovědně, skutečně odvrátí. Pak by se tu Rusko stalo skutečným hegemonem, který ruku v ruce s Čínou vytvoří nové mocenské centrum.
A.cz: Jak vás tak poslouchám, tak to na vzpomínkové oslavy vstupu Česka do Aliance moc nevypadá.
Jde o pro republiku přelomový krok, který bychom si měli připomínat. Měli bychom si ale konečně uvědomit, s čím jsme do NATO vstupovali, v jaké jsme dnes i kvůli krizi na Ukrajině situaci... I Alianci tvoří dva pilíře: USA a Evropa. A pokud jeden z nich oslabí, krachne i ten druhý.
