Jak moc sledujete předvolební boj?
Informace o kampani čerpám hlavně z monitoringu, který moji spolupracovníci stahují z internetu. Nedávno jsem ale náhodou viděl v televizi vystoupení kandidáta SPD Jaroslava Bašty.
Co na něj říkáte? Musíte ho dobře znát, byl jste s ním ve vládě Miloše Zemana i v ČSSD.
Já ho znám dokonce od roku 1968 z vysoké školy. Působil v Hnutí revoluční mládeže, byl zatčen, později podepsal Chartu 77.
Jak si vysvětlujete jeho nynější působení coby poslance hnutí SPD?
Nedokážu si opravdu racionálně vysvětlit, co se s ním v posledních letech stalo. Nezdá se mi, že by byl osobou, která by podléhala formám hybridní války, kterou vede Rusko. Přesto ale vystupuje na stejné notě jako Rusko.
Vy jste mohl mít blízko k postu prezidenta v roce 2003, kdy skončil Václav Havel. Prezidenta tehdy ještě volil parlament a vy byste zřejmě získal hodně hlasů. Proč jste nakonec kandidaturu odmítl?
Už tehdy jsem cítil, že prezidentská funkce není něco, co by mě přitahovalo. Lákala mě práce na Ústavním soudu.
Nemrzelo vás někdy, že jste nemohl ovlivňovat dění v zemi z pozice prezidenta?
Ne. Rozhodně ne.
Pomalu se chystáte na odchod z postu předsedy Ústavního soudu, kterého jste už ani nechtěl dělat. Co je důvodem toho, že zůstanete až do skončení mandátu v létě příštího roku?
Já bych už tady nebyl, kdybych měl jistotu, že bude zaručeno pokračování Ústavního soudu v podobě, jakou má od svého založení. Proto se do značné míry upínám k tomu, aby si náš národ zvolil za prezidenta osobu, která si význam ústavního soudnictví jako jednoho z velmi silných pilířů pro ochranu základních principů demokratického státu uvědomí.
Myslíte si, že z hlavních favoritů prezidentských voleb si význam Ústavního soudu uvědomují všichni?
Teď to řeknu dost natvrdo. Nechtěl bych, aby došlo k agrofertizaci naší země. A doufám, že Ústavní soud nikdy nebyl a nebude součástí Agrofertu, který se snaží ovládnout naši zemi. Stejně tak je pro mě těžká představa, že by se hlavou našeho státu stal člověk, který byl do poslední chvíle nejen režimním komunistou, ale byl i evidovaný jako agent Státní bezpečnosti.
Narážíte na Andreje Babiše.
Jako představitel Ústavního soudu, u kterého můžou skončit i různé volební kauzy, musím být v tomto zdrženlivý. Nemohu se vyjadřovat k jednotlivým kandidátům. Pro mě je skutečně nejpodstatnější, aby si český národ zvolil za prezidenta osobu, která bude vnímat důležitost ústavního soudnictví pro ochranu základních demokratických hodnot v tomto státě.
Kromě Andreje Babiše patří podle průzkumů k favoritům Petr Pavel a Danuše Nerudová, s odstupem za nimi je Pavel Fischer a další. Kdo z nich je vám nejblíž?
Nechci mezi touto trojicí rozlišovat. Jen řeknu, že pokud bude někdo z této trojice zvolen prezidentem, tak bude schopný vést komunikaci o tom, jaký význam má pro naši zemi Ústavní soud a jeho další směřování.
Jsem zdrcený, jak lidé podléhají dezinformacím
Blíží se 30. výročí vzniku samostatné České republiky. Jak si podle vás jako Češi vedeme, třeba i s odkazem na to, že letos 17. listopadu část společnosti slavila demokracii a jiná část občanů táhla na Českou televizi a kritizovala pomoc Ukrajině?
Přiznám se, že jsem téměř zdrcený, když vidím, jak část společnosti kritizuje pomoc Ukrajině a podléhá proruským dezinformacím. Zejména když jsme jako národ zažili v srpnu 1968 okupaci, kterou fakticky vedl Sovětský svaz. O to více mě fascinuje, jak statečně se Ukrajina brání a snaží se udržet svou samostatnost a státnost.
Jestliže jste zdrcený postojem části české společnosti, znamená to, že jste něco takového vůbec neočekával?
Nechápu, čím to je. Ale asi skutečně řada lidí podléhá hybridní válce. Když se zamyslím nad tím, co bylo například příčinou velkého protivládního průvodu 17. listopadu, tak je zřejmé, že je tady přinejmenším hlasitá skupina lidí, kteří prožívají něco jako strach či úzkost z budoucnosti. Mají pocit, že jsou sociálně ohroženi. Dá se říci, že po řadě let harmonie a svým způsobem i materiálního růstu jsme se dostali na křižovatku.
Máte obavu, že by se země mohla dostat do nějaké svízelné situace?
Fenomén strachu a úzkosti v lidech je velmi nebezpečný, protože extremistické a radikální politické síly s tímto vždycky pracovaly. Takový fenomén je navíc velmi silným nástrojem v politickém boji. Naopak je mnohem těžší vysvětlovat lidem, že tento strach je zbytečný a jejich budoucnost není ohrožena.
Je po 30 letech samostatnosti a 33 letech svobody "něco shnilého ve státě českém", když společností takto cloumají emoce?
Jsem přesvědčený, že pořád ještě převažují v naší společnosti pozitivní prvky. Přes všechny problémy můžeme vidět, že míra solidarity české společnosti, zejména s uprchlíky z Ukrajiny, je něco, co lze považovat za velmi pozitivní moment. Já jenom doufám, že nám dostatečnou dobu vydrží.
Takže kdyby se vás někdo zeptal, jak se daří třicetiletému Česku, co byste řekl?
Stále ještě jsem optimista. Když vidím, co se děje v Polsku a Maďarsku, což jsou země, které pro nás byly dříve spíše pozitivní inspirací, tak jsme na tom ještě dobře. Svoboda a demokracie jsou ale velmi křehké hodnoty a nikdy není jistota, že je máme natrvalo. Nemůžeme si být jistí, že naše společnost nepodlehne nějakým extrémním výkyvům.
Pavel Rychetský
- Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Čtyři roky byl členem KSČ, vystoupil z ní v roce 1970. Z politických důvodů pak musel odejít z právnické fakulty a pracoval jako podnikový právník.
- Byl jedním z prvních signatářů Charty 77, v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum. Mezi roky 1990 až 1992 byl místopředsedou federální vlády a vedl její legislativní radu. Po rozpadu federace politiku opustil a věnoval se advokacii.
- V roce 1996 vstoupil do ČSSD a na Strakonicku zvítězil v prvních senátních volbách, senátorem byl do roku 2003. V letech 1998-2003 byl místopředsedou vlády Miloše Zemana a následně Vladimíra Špidly, v jehož kabinetu byl rok také ministrem spravedlnosti.
- V roce 2003 se stal předsedou Ústavního soudu, o deset let později byl jmenován znovu. Z funkce chtěl odejít v roce 2017, později ale názor změnil. Současné funkční období mu skončí v létě 2023.
Nevím, zda nám nehrozí nový mesiáš
Jak jste se už zmiňoval, zažil jste rok 1968, podepsal jste Chartu 77, od příchodu svobody v roce 1989 jste se pohyboval v centru dění. Nemáte obavu, že v Češích je něco, co nás může přivést k opětovnému selhání? Vezměte si, jak jsme se smířili s komunisty, normalizací a okupací Sověty.
Je fakt, že mě mrzelo, když nás bylo jen 242, co jsme podepsali Chartu 77. Byli jsme považovaní svým způsobem za blázny. Většina společnosti se bohužel přizpůsobila, našla si zvláštní životní styl, při kterém všichni museli jinak hovořit na veřejnosti a jinak myslet a hovořit doma.
Co z toho vyplývá? Obstojíme v těžkých dobách?
Česká společnost je prostě schizofrenní. Jiné to bylo po roce 1938, jiné po roce 1948, 1968, 1989. Po roce 1989 jsme měli velké naděje, ale nemůžu říci, že by se tyto naděje dostatečně naplnily. Naše země se sice vydala směrem, který je chvályhodný, ale nejsem si jistý tím, jestli nám v období strachu a úzkosti z budoucnosti nehrozí nebezpečí nějakého nového mesiáše, ke kterému se lidé upnou. Mesianismus je velmi nebezpečný.
Říkáte, že vás mrzelo, jak málo lidí podepsalo Chartu 77. Vás za podpis potrestali tím, že jste mohl dělat maximálně podnikového právníka. Nelitoval jste někdy podpisu?
Nikdy. Neměl jsem nejmenší pochybnosti v době podpisu ani po něm. Tehdejší režim jsem považoval za zločinný a podpis Charty 77 byl pro mě samozřejmostí. Nebylo to pro mě žádné gesto. Stejně tak pro mě bylo samozřejmostí, že jsem se zapojil do aktivit disentu. Kromě jiného mi to umožnilo, abych se podíval na sebe do zrcadla a nemusel se stydět.
Stydět za to, že jste byl v letech 1966 až 1969 v KSČ? Věřil jste v nějaké fázi, že komunismus je reformovatelný?
Vstupoval jsem do KSČ v období, kdy se blížilo pražské jaro a já na chvíli podlehl iluzi, že je možná obroda, že je možný socialismus s lidskou tváří. Z této iluze mě 21. srpen 1968 definitivně a navždy vyléčil.
Do důchodu se těším, budu mít čas číst
Dovedete si vůbec představit, jak po 20 letech v čele Ústavního soudu za sebou naposledy zavíráte dveře své kanceláře, kde vedeme tento rozhovor?
Dovedu. A budu šťastný, když si před tím budu moci ještě popovídat s novým prezidentem či prezidentkou, pokud budou vnímat důležitost Ústavního soudu, jak jsem se o tom zmiňoval. Do důchodu se těším, mimo jiné si chci přečíst spoustu knih, na které jsem neměl čas.
Dovolte mi ještě jeden osobnější dotaz. I ve svých téměř osmdesáti letech hrajete tady v Brně tenis. A přitom vidím, že vykouříte docela dost cigaret. Zkoušel jste někdy přestat?
Zkoušel jsem to mockrát. A snažím se kouření omezovat. Když jsem o víkendech doma, kde si nesmím zapálit a chodím ven před barák, tak toho v zimním období vykouřím méně. Ale když přijedu v pondělí sem na soud, zapnu počítač a začnu něco psát, tak automaticky sahám po cigaretách.
Ale přesto zvládnete pořád tenis, je to tak?
Každé úterý a čtvrtek ráno. Ovšem už jen debla.
