Za 31 let jsme příliš nepokročili, bojím se soumraku demokracie, říká Pavel Rychetský

Radek Bartoníček Radek Bartoníček
13. 8. 2021 5:30
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský otevřeně přiznává své zklamání z dění v Česku. "Bohužel nemohu nevidět, že reálná politika se stala jakýmsi obchodovatelným zbožím. Měl jsem možná příliš nadsazené představy, že nám vydrží déle princip solidarity a vzájemné úcty," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Měl jsem před 31 lety přece jen jiná očekávání, jak se bude společnost vyvíjet," podotýká.
Můžou mě někteří nazývat sluníčkářem, ale fakt je, že není skutečně zhoubnější ideologie, než je nacionalismus, řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Můžou mě někteří nazývat sluníčkářem, ale fakt je, že není skutečně zhoubnější ideologie, než je nacionalismus, řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. | Foto: Jakub Plíhal

Scházíme se krátce před volbami, kdy má mnoho lidí obavy, co udělá prezident Miloš Zeman, pokud by se povolební situace nevyvíjela podle jeho přání. Nemáte obavu, že bude nakládat s ústavou podle svého vlastního uvážení?

Prezident republiky má zdánlivě volný prostor pro to, koho jmenuje premiérem a tím i koho pověří sestavením vlády. Přesto má toto jeho rozhodování vycházet z principu, že to musí být takový předseda vlády, který je schopen získat ve sněmovně potřebnou většinu pro získání důvěry pro svou vládu. 

Bylo by v souladu s ústavou, kdyby prezident jmenování někoho takového oddaloval ve snaze mít vládu podle svého gusta? Zejména když není vázán žádnou lhůtou, dokdy má předsedu vlády jmenovat?

Ústava skutečně obsahuje řadu ustanovení, která zakládají pro ústavní orgány právo, respektive povinnost, přijmout rozhodnutí, avšak nestanoví pro jejich výkon žádnou lhůtu. K tomu jasně a zřetelně Ústavní soud vyslovil (například ve svých "lisabonských nálezech") doktrínu, podle níž není-li v ústavě lhůta, je třeba rozhodovat bez zbytečného odkladu.

Kolik dní znamená "bez zbytečného odkladu"?

To záleží případ od případu. Ale prezident by v tomto případě měl skutečně postupovat bez zbytečného odkladu.

Co když bude zjevné, že takto nepostupuje a jednání protahuje, byť se třeba hned po volbách vytvoří skupina politiků, kteří řeknou, že mají zajištěnou většinu ve sněmovně?

Odpověděl jsem již záměrně jen v obecné rovině. Nemůžu odpovídat na konkrétní situaci, která může nastat. Tedy ani na tuto variantu, kterou se média hojně zabývají.

Část veřejnosti i politiků se domnívá, že prezident se bude snažit prosadit účast hnutí ANO ve vládě. Ostatně sám už avizoval, že ho bude volit.

Pokud takovou věc bude posuzovat Ústavní soud, pak bude muset doktrínu o jednání bez zbytečného odkladu interpretovat na konkrétní situace. Zda šlo nebo nešlo o zbytečný odklad.

To ale nic nemění na tom, že prezident si může dát s hledáním
toho, kdo bude sestavovat vládu, pořádně načas a nikdo mu v tom nemůže zabránit, je to tak?

Ústavní soud je od toho, aby interpretoval ústavu a aplikoval ji na konkrétní poměry. Na Ústavní soud by musel být podaný k tomuto kvalifikovaný návrh aktivně legitimovaným subjektem. Pak Ústavní soud rozhodne. Do té doby mlčí. Jeho předsedu nevyjímaje.

Předseda mlčí, ale určitě má na jazyku nějaká slova, kterými by takové případné jednání prezidenta komentoval.

Nebudu tak ale činit prostřednictvím médií.

Pavel Rychetský v rozhovoru pro Aktuálně.cz ve chvílích, kdy shodou náhod slaví 78 let života a 18 let na postu předsedy Ústavního soudu.
Pavel Rychetský v rozhovoru pro Aktuálně.cz ve chvílích, kdy shodou náhod slaví 78 let života a 18 let na postu předsedy Ústavního soudu. | Foto: Jakub Plíhal

Věřím ve federalizaci Evropské unie

Nesnažíte se být opatrnější poté, co vás někteří politici vybízeli k tomu, abyste nekritizoval politiky?

Nehodlám vyslovovat veřejně přes média žádné soudy o ostatních ústavních činitelích této země.

V nedávné minulosti jste několikrát kritizoval premiéra i prezidenta.

Pokud jsem se k některým ústavním činitelům vyjádřil v jakémsi bilančním rozhovoru, tak jsem tak učinil jako projev jistého zklamání, že jsem měl před 31 lety přece jen jiná očekávání, jak se bude společnost vyvíjet.

Z čeho jste především zklamaný?

Mrzí mě, že jsme za tolik let příliš nepokročili. Měl jsem možná příliš nadsazené představy, že nám vydrží v české společnosti přece jen déle princip solidarity, vzájemné úcty a dialogu. Bohužel nemohu nevidět, že reálná politika v této zemi se stala jakýmsi obchodovatelným zbožím.

V čem konkrétně?

Politika byla vždycky uměním kompromisů a stála na tom, aby se "zobchodovalo", vyměnilo, dojednalo získání jedné výhody proti výhodě jiné. Ale nesmí se to stát dominantním principem fungování politiky, tím by měl být dialog a neslevování ze základních etických principů. Tím mám na mysli zejména snahu o spravedlivou společnost. A tím nemyslím pouze právo, které má fungovat jako základní moderátor vztahů mezi lidmi, ale také sociální spravedlnost.

Takže ve vás dodnes tluče srdce sociálního demokrata, kterým jste v minulosti byl?

Ale proč sociálního demokrata? Já si myslím, že princip sociální spravedlnosti by měl jít napříč ideologiemi. Já nepovažuji za rozhodující ideologii. Za rozhodující považuji uspořádání společnosti tak, aby se alespoň co nejvíce přibližovala ideálům spravedlivého uspořádání.

Bohužel nemohu nevidět, že reálná politika v této zemi se stala jakýmsi obchodovatelným zbožím, říká Pavel Rychetský.
Bohužel nemohu nevidět, že reálná politika v této zemi se stala jakýmsi obchodovatelným zbožím, říká Pavel Rychetský. | Foto: Jakub Plíhal

Jak by taková společnost vypadala? Zaujalo mě, když jste před časem citoval slova T. G. Masaryka: "Má-li naše demokracie nedostatky, musíme překonávat tyto nedostatky a ne demokracii." A vy jste k tomu dodal obavu, že v našem středoevropském prostoru máme spíše sklony překonávat demokracii. Bojíte se, že by něco takového mohlo u nás nastat?

Bez ohledu na pandemii je třeba si znovu a znovu uvědomovat, že svoboda a demokracie nejsou definitivním a trvalým systémem, ve kterém žijeme. Jsou ohrožovány a nepochybně ve výjimečných, krizových situacích je jejich ohrožení ještě vážnější, protože společnost je založena na důvěře v instituce. A šířit nedůvěru k institucím je nebezpečné. Jinými slovy, je potřeba sjednotit důvěru v instituce jako základní podmínku fungování společnosti, s ochranou individuální svobody a jednotlivých práv a svobod občanů. Nepodaří-li se to a zvítězí jen jedna z těchto premis, pak je naše soužití vážně ohroženo. 

Máte tedy obavu z dalšího vývoje?

Myslím, že stojíme před otázkou soumraku demokracie. Model uspořádání demokratických právních států, který se konstituoval na přelomu 19. a 20. století, se dostal do situace, kdy je otázka, jestli je ještě schopný a způsobilý být tou nejlepší formou uspořádání společnosti. Hledání nových forem ale v sobě obsahuje výrazné latentní nebezpečí příklonu k nějaké autokratické formě vlády, k hledání nějakého mesiáše či spasitele. To je trvalé nebezpečí. Dokáže-li demokratická společnost najít jiné, demokratické uspořádání, to já si netroufám odhadovat, ale nepochybné je, že jsme na počátku tisíciletí, ve kterém bude nutné najít novou formu uspořádání.

Jakou novou formu?

Já ji vidím v procesu federalizace v Evropské unii.

Tedy ve větším propojování jednotlivých zemí?

Stejně jako padly hranice z hlediska svobody pohybu uvnitř EU, tak padají hranice v celém světě. Zaplať pán Bůh za to, že nejsme uzavřeni v hranicích národních států, protože není hroznější ideologie než nacionalismus, jak ukázala historie. Musíme hledat společná východiska napříč Evropou a možná celým světem. Já vidím východisko v globalizovaném světě, který samozřejmě nese i negativní jevy, ale přináší také ohromné výhody v emancipaci společnosti.

Sám určitě víte, že taková idea má kromě příznivců i mnoho kritiků.

Můžou mě někteří nazývat sluníčkářem, ale fakt je, že není skutečně zhoubnější ideologie, než je nacionalismus. Uzavírání do národních a nacionalistických entit vede ke xenofobii a vzájemnému nepřátelství. Proto celý projekt EU považuji za jeden z nejvýznamnějších humanitních projektů po druhé světové válce. Sounáležitost lidských bytostí bez ohledu na jejich etnický, rasový a jiný původ je hodnota, která snad povede k celkové svobodě a emancipaci lidstva. Bohužel, u nás se začíná šířit nejen na sociálních sítích jakýsi kurz národovectví, nacionalismu, odporu k EU a k onomu společnému projektu sounáležitosti.

Neobáváte se, že budeme svědky spíše opačného trendu, než který byste si přál? Neřekl byste, že v naší zemi v části společnosti sílí touha po všem, co má národoveckou nálepku?

Mám spíš pocit, že stále větší roli hraje faktor strachu, který je nesmírně významný, a politici s ním velmi rádi pracují. I když už lidé ve své většině nemají problém sociální úzkosti a strachu z budoucnosti, přesto je vlastní všem politickým subjektům pracovat s tímto fenoménem, protože jim umožňuje shromažďovat lidi do kvazi ohrožené skupiny a získávat tím jejich podporu. Za zhoubné považuji šíření strachu z uprchlíků, lidských bytostí, které hledají ochranu před novými zvěrstvy a násilím, byť v zemích, které jsou od nás vzdálené.

Proti tomu by měla podle mého soudu dostatečně osvícená a humanitně zaměřená politická elita bojovat. Měla by zbavit lidi strachu, který je skutečně nebezpečný. Protože faktor strachu umožňuje odstranění demokracie a nastolení autoritativních režimů.

Když zmiňujete nacionalismus a strach, nedávno jste například kritizoval Miloše Zemana za to, že má sklony ke xenofobním názorům. Nevyčítáte si někdy, že jste se proti němu neozval třeba v době, kdy jste se pohyboval v jeho blízkosti jako politik?

S Milošem Zemanem, stejně jako s Václavem Klausem, jsme se sešli v Občanském fóru. Rozdíl byl v tom, že oni považovali politiku, a tedy realizaci moci ve státě, za svůj cíl, kdežto pro mě to byl prostředek, jak se dostat k právu a tím i vlivu na spravedlivé rozdělení společnosti. Tím neříkám, kdo z nás měl ušlechtilejší snahu, jen chci upozornit na základní rozdíl mezi námi.

Ale jak víte, už v devadesátých letech, kdy jste byl jako oni politikem, někteří lidé upozorňovali, že Miloš Zeman může být rizikem pro budoucí směřování země.

Pro mě ale byla politika svým způsobem sice nepříjemným, ale současně nezbytným prostředkem k tomu, abych se mohl věnovat právu. Nešlo se jí vyhnout, ale nemusel jsem jí podlehnout. Nechci tvrdit, že politika je špína, je to prostě oprávněný boj o moc a ten, kdo v něm chce bojovat, se řídí úplně jinými pravidly a mechanismy než ten, kdo ji nepovažuje za cíl.

Stát má právo nařídit povinné očkování

Když politici šíří strach, využívají k tomu mimo jiné toho, že pracují velmi svérázně s pravdou. Neměly by soudy podstatně více dbát o to, aby nebylo možné šířit tak lehce lži?

Nepřeceňujte úlohu soudů. Soudy musí chránit hodnotový systém, ale nemohou určovat budoucí vývoj. Budoucí vývoj je v rukou výkonné a zákonodárné moci, ne soudní. Soudy mohou jenom brzdit a chránit hodnoty, ale nemůžeme se domnívat, že prostřednictvím soudní moci lze napravit společnost.

Ale vezměte si například výrok prezidenta Zemana o tom, že Ferdinand Peroutka napsal článek Hitler je gentleman. Soudy tento případ posuzují už léta, i když velmi záhy bylo jasné, že Peroutka takový článek nenapsal. Proč nedokážou soudy rychle rozeznat, co je pravda a co lež a nařídit omluvu a zastavení šíření lží?

Na jedné straně je lež a pravda, na druhé straně je svoboda projevu. Politik, který není hloupý a který je trochu obeznámený s právním systémem, tak nikdy neřekne něco kategoricky, ale řekne například: Já se domnívám, že… Politici často říkají něco tak, aby to nebylo právně postižitelné.

Ale přesto, není šest let soudů v tomto případě příliš? Není potom logické, že politici mají pocit, že můžou říkat bez obav jakoukoliv lež?

K výrokům pana prezidenta se vyjadřovat nebudu a nechci. Chci jen
říci, že Ústavní soud a soudní moc obecně je zde od toho, aby při
střetu dvou Ústavou chráněných hodnot, tedy svobody projevu a
jistých mezí, které svoboda projevu nesmí překročit, rozhodla, kdy
svoboda projevu na tyto meze narazila.

A kde leží tato mez?

Každý má právo svobodně vyjádřit svůj názor, ale nikdo nemá právo podněcovat k nenávisti, nesnášenlivosti, xenofobii a zneužít svobodu projevu k tomu, aby šířil a podněcoval ve společnosti nenávist. Tady se dostáváme do zvláště citlivé oblasti sociálních sítí, které já osobně rád nazývám asociálními.

I díky sociálním sítím dnes ale mohou politici šířit jakékoliv své názory, včetně lží, mnohem snadněji než kdykoliv dřív. A vypadá to, že mohou říkat prakticky cokoliv bez ohledu na to, jestli je to pravda či lež, jestli tím vyvolávají v lidech strach nebo nenávist.

Nyní se ale dostáváme na pomezí práva a morálky. To, zda se jednotliví představitelé veřejného života chovají dostatečně mravně a eticky, je věc posouzení každého jednotlivce a není v moci Ústavního soudu jednou pro vždy stanovit nepřekročitelné meze. Pravda, zejména v dnešní postmoderní době, ztratila základní hodnotové měřítko, které vždy měla. Dokonce se zdá, jako by nám pravda někde mezi prsty unikla, protože všechno se relativizuje. Otázka ale je, kdy svoboda projevu překročí nějaké meze a soudní moc má zasáhnout. Mělo by to být velmi výjimečné.

Na sociálních sítích se v poslední době hodně střetávají mimo jiné příznivci a odpůrci očkování proti covidu. Překvapuje vás, jak ostře, emotivně a někdy nenávistně se odpůrci chovají ke státu? 

Vlády v různých zemích využívají zvláštní krizové situace k prosazování takových svých představ a zájmů, které by v normálních podmínkách parlamentní demokracie prosazovaly velmi obtížně. Zároveň je ale povinností každé vlády učinit maximum pro to, aby veřejné zdraví ochránila. Ústavní soudy proto musí znovu a znovu posuzovat, kde je ta do jisté míry nenamalovaná hraniční čára, kterou už vláda nemůže vůči svým občanům překročit.

A pokud by česká vláda nařídila povinné očkování, měla by na to právo? Jak by zareagoval Ústavní soud?

Ústavní soud má za sebou už několik judikátů. Především jednoznačně řekl, že jsou situace, kdy má vláda právo nařídit očkování. To byl nález v případě přijímání dětí do mateřské školky, kdy byla povinnost děti očkovat. A my jsme jasně řekli, že jsou situace, kdy má stát právo nařídit očkování. Mimochodem, Československo s tím má velmi významnou zkušenost z doby po druhé světové válce. Kdyby nedošlo k očkování proti záškrtu a pravým neštovicím, tak by zcela nepochybně Evropa zažila další morovou ránu. A jen díky povinnému očkování, které Ústavní soud s dlouhým odstupem posvětil, se takové katastrofě podařilo zabránit. I když jsme na pandemii ještě neměli možnost takto reagovat, já jednoznačně říkám, že jsou situace, kdy má stát nejen právo, ale i povinnost očkování nařídit.

A všichni občané se musí podřídit?

Ne. Při vynášení rozsudků jsme současně zdůraznili právo ochrany svědomí. Jinými slovy, jsou případy, kdy se jedinec může vyhnout povinnému očkování.

"Pro mě bylo působení v politice pouze prostředkem toho, jak se dostat k právu; jak prostřednictvím práva přispět k vytváření spravedlivé společnosti."
"Pro mě bylo působení v politice pouze prostředkem toho, jak se dostat k právu; jak prostřednictvím práva přispět k vytváření spravedlivé společnosti." | Foto: Jakub Plíhal

Na prezidenta kandidovat nebudu

Pokud jde o výtky vůči vám od některých politiků nebo i novinářů, týkají se toho, že se dodnes někdy chováte spíše jako politik než soudce. Souhlasil byste s nimi? Přece jen jste byl až do jmenování předsedou Ústavního soudu politikem.

Pro mě bylo působení v politice pouze prostředkem toho, jak se dostat k právu; respektive jak prostřednictvím práva přispět k vytváření spravedlivé společnosti. Můj zcela nezpochybnitelný životní osud je tedy spojen s právem a nikoli s politikou. Jestliže jsem se chtěl dostat k tomu, abych mohl ovlivňovat právo, nevedla k tomu jiná cesta než přes politiku. Byl to pro mě prostředek, nikoli cíl.

Ale řekněte mi, má se člověk na vašem postu vyjadřovat k politickému dění? A když zvažujete, jaký vynesete rozsudek, zahrnujete do toho někdy i své politické přesvědčení? Mají vaši kritici s touto výtkou pravdu?

Kritici si neuvědomují, že Ústavní soud je svrchovaně politická instituce. Podle mého soudu má dvě nezastupitelná poslání: prvním je ochrana ústavy, která vymezuje základní hodnotový systém prostřednictvím politických institucí státu. Ale stejně důležitá je také ochrana práv a svobod občanů, a to před veřejnou mocí. To znamená, že soudní moc ingeruje i do politiky v tom smyslu, že veřejná moc, která je ustavována politickou cestou, musí být pod nějakou kontrolou. Tou je právě soudní moc a v neposlední řadě i Ústavní soud. Tím hraje nezanedbatelnou politickou roli.

Ale co říkáte na námitku, že vám nepřísluší například kritizovat premiéra, prezidenta či jeho okolí?

Jsem si vědom toho, že ti, kteří tyto výtky artikulují ve veřejném prostoru, na ně mají do značné míry právo. Ale bráním se tomu právě odkazováním na svou minulost. Když se nám v listopadu 1989 povedlo zbourat tehdejší naprosto autoritativní a nepřijatelný režim, tak jsme měli jisté představy o tom, jak bude vypadat demokratický právní stát v naší zemi. A i když jsem tenkrát věděl, že polistopadový étos nemůže vydržet navěky, přesto jsem doufal, že alespoň do značné míry odkaz Listopadu vydrží a bude doposud žít.

A žije?

Podle mého názoru došlo k jisté degeneraci základních demokratických principů a hodnot ve společnosti, které jsou přirozeně spojovány s vrcholnými politickými představiteli. Kvůli tomu cítím jistou osobní povinnost v některých extrémních situacích nemlčet.

Mé tehdejší vyjádření bylo reakcí na verbální útoky některých představitelů politické moci směřující proti Ústavnímu soudu a jeho nálezu, kterým odstranil z volebního zákona zjevně protiústavní ustanovení zakládající v důsledku nestejně velkých volebních krajů nerovnost hlasů, respektive způsob jejich přepočítávání na poslanecké mandáty.

Jste rád, pokud vás lidé vnímají jako kritika Miloše Zemana či Andreje Babiše?

Odpovím vám na to trochu úhybem. Je mně moc dobře, když jsem se svou ženou někde v zahraničí, lidé mě nepoznávají a neoslovují. 

To byl poněkud větší úhyb. Není mi jasné, zda jste či nejste rád, pokud vás někdo vnímá jako oponenta dnešních mocných. A zda chcete tímto oponentem být. 

Každá cesta z budovy Ústavního soudu na oběd do nedaleké restaurace je často doprovázena tím, že mě lidé oslovují a vyslovují jistou formu poděkování. Opačnou formu reakcí mám také, ovšem ne na ulici, ale v podobě různých anonymních mailů.

Expolitik, který se rozhodl hájit ústavu

Spekulovalo se o tom, že by mohl odejít z Ústavního soudu ještě před vypršením svého mandátu v roce 2023. Čelil otázkám, jestli se nepokusí kandidovat na prezidenta. Z jeho slov je ale jasné, že se ani k jednomu nechystá. 

Obává se především dvou věcí. Tou první je budoucnost jeho instituce, protože, jak sám v rozhovoru pro Aktuálně.cz upozornil, soud se během jednoho až dvou let "totálně vyprázdní". Drtivé většině soudců končí mandát. Druhou věcí je obava o vývoj v Česku, kdy Rychetský několikrát neskrýval své znepokojení.

V případě první obavy je zřejmé, že Rychetský chce zůstat v čele Ústavního soudu až do posledního dne, protože kdyby odešel, prezident Miloš Zeman by mohl jmenovat jeho nástupce podle svého gusta. A změnit by se tak mohl i samotný Ústavní soud. 

"Velmi mi záleží na tom, aby zůstaly zachovány určité hodnotové principy Ústavního soudu, které jsme tady nastavili a na kterých je postaveno jeho rozhodování. Jejich udržení je přitom opravdu velmi odvislé od toho, z jakých soudců bude Ústavní soud sestaven," sdělil mimo jiné v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Zároveň vyslovil přání, aby v něm bylo více soudkyň.

Pavel Rychetský tedy dál bude hlídat ústavu, dál bude čas od času komentovat počínání politiků, stejně jako dál bude hrát dvakrát týdně svůj oblíbený tenis. Ve svých 78 letech, které oslaví příští týden, nehodlá nic ze svých zvyklostí měnit.

Zdroj: Radek Bartoníček

Takže cítíte, že lidé prožívají vaše postoje a vy tak dáváte jakousi naději části veřejnosti?

Cítím, ale nemám z toho radost. Tu radost mám, když jsem v cizině a nejsem takto nikým oslovován. Protože ono oslovování je vždy motivováno nějakým osobním, politickým, ideologickým názorem. A ústavní soudce se musí bránit před takovými vnějšími vlivy.

Shodou náhod se potkáváme ve chvíli, kdy máte za sebou 18 let na postu předsedy Ústavního soudu. Dva roky vám zbývají do vypršení mandátu. Jak se v takové chvíli cítíte? 

Jestliže jsem měl nějaký životní cíl, tak jím byla možnost ovlivňovat směřování naší země ke spravedlivé společnosti. Tato možnost se mi na Ústavním soudu otevřela do větší míry, než v jakékoliv jiné pozici, kterou jsem v životě zastával.

Mimochodem, v těchto dnech slavíte také narozeniny. Řekl byste o sobě, že jste šťastný člověk? Když jsem dělal v roce 1994 rozhovor s tehdejším předsedou Ústavního soudu Zdeňkem Kesslerem v místnosti, kde sedíme i nyní, tak mi řekl, že spíš než štěstí cítí tíhu odpovědnosti.

Nepoužíval bych termín štěstí. Ale to, že se mi podařilo stát členem kolektivu významných osobností z oboru práva, beru do značné míry jako naplnění svých životních představ.

Až ze soudu odejdete, což bude mimochodem tři měsíce po skončení mandátu prezidenta Zemana, čím především se chcete zabývat, co plánujete?

Víte, jak moc mám knih, které čekají na přečtení? Těším se tedy na čtení.
Nevím, co způsobilo, že jsem stíhal číst současné moderní evropské autory, jako je například Michel Houellebecq, ale současná česká próza mi do značné míry unikla. A samozřejmě přivítám, že se budu moci mnohem více věnovat rodině.

A neodpustím si nakonec očekávatelný dotaz: svůj názor na to, že nebudete kandidovat na prezidenta, jste nezměnil?

Na funkci prezidenta republiky opravdu nehodlám kandidovat.

Video: Jsem rád, že se s prezidentem nemusím potkávat, říká Rychetský (20. 5. 2021)

Mrzí mě, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman ve funkci nevydržel, neměl dobrovolně odcházet, říká předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. | Video: Daniela Písařovicová
 

Právě se děje

Další zprávy