Když jste přijeli v sobotu ráno do Písečné, jak to tam vypadalo?
Po cestě jsme projížděli přes Bělou a situace vypadala relativně klidně, řeka Bělá měla ještě metr a půl do vylití. V Písečné to bylo horší, chybělo už jen necelého půl metru. Po příjezdu jsme se spojili se starostou. Zřídili jsme si stanoviště ve zbrojnici, prověřili evakuační středisko a ubytovali tam svoje kluky. Rozdělili jsme se na čtyři oddíly, každý dostal svůj úsek.
Podle toho, co jsme si už předem v pátek vytipovali, jsme obcházeli domy s tím, že se očekává v brzké době silný déšť a hladiny budou stoupat. Vyzývali jsme lidi, aby se evakuovali. Bohužel dost často odmítali odejít. Nejsilnější argument byl, že to v 90. letech přežili, tak to přežijí i teď.
Kolik lidí odmítlo?
V první fázi se nám podařilo evakuovat 30 lidí. Celkem to odmítlo asi 50 lidí. Počítali jsme s tím, že je později budeme vysvobozovat. Jezdili jsme tam a monitorovali, jak voda stoupá. Písečná má čtyři mosty, z toho dvě lávky pro pěší. Jak voda stoupala, zaplavovala mosty. Pořád jsme museli hledat nové cesty, jak se dostat na pravý břeh.
Místo jste si tedy den před kritickou sobotou obhlédli, abyste věděli, do čeho jdete?
Autem jsme v pátek objeli celou obec, abychom si zmapovali všechny potenciální únikové cesty, kdyby nás náhodou někde něco uvěznilo. Velitel jednotky mě seznámil s tím, jak to tam vypadalo při povodních v roce 1997, abychom zhruba věděli, co máme očekávat. Celkově se odřad skládal z devatenácti lidí, dvou raftů, tří dopravních automobilů, jedné cisterny a mého velitelského auta.
Kdy se řeka vylila a začalo jít o životy?
V sobotu po obědě začalo opět intenzivně pršet a zvedala se hladina. Rozhodli jsme proto o evakuaci širšího okruhu, který by mohl být zaplaven. To se podařilo ještě předtím, než se k lidem voda dostala. Přesvědčili jsme k evakuaci dalších 18 lidí. Jakmile voda stoupla nad únosnou mez a domy byly zaplaveny, zachránili jsme dalších devět lidí, z toho čtyři děti. Potom další dva dospělé a třítýdenní miminko, dvě kočky a psa.
Jeden pán v sobotu odmítal s rodinou a devíti psi opustit dům. Pak ale zkolaboval. Jakmile voda stoupla, nemohla se k němu dostat záchranka, proto jsme je naložili do velitelského auta a dopravili jsme záchranáře k pánovi. Pak jsme je naložili do hasičské cisterny a vyvezli ven.
Jak moc vám odmítání evakuací ztěžovalo práci?
Většina lidí, které jsme přemluvili a potom zachránili, se nám velmi omlouvala. Nečekali, že to bude tak hrozné. Jeden pán se doma zabednil, odešel do podkroví a odmítal s kýmkoliv komunikovat. Toto je pro nás úplně nejhorší varianta. Musíme lidi průběžně kontrolovat, jestli jsou v pořádku, a on s námi odmítal mluvit.
V takových situacích bychom měli vyrazit dveře. Ale nakonec jsme to vyřešili tak, že soused kontaktoval jeho syna. Ten se mu dovolal a zjistil, že je v pořádku. Odmítnutí evakuace na pokyn starosty je pouze přestupkem, neměli jsme možnost, jak k tomu lidi nutit.
Jak zásah pokračoval v dalších hodinách?
Monitorovali jsme tok. Začala se ale uvolňovat pěší lávka, která byla mezi dvěma silničními mosty. Zničehonic poskočila asi o metr. Pak ji proud strhl. Ale během celé soboty jsme byli schopni se na pravý břeh dostávat horní cestou. Potom i most zmizel pod vodou, takže už jsme byli zcela bez přístupu. Pak už záchrana probíhala pouze pomocí vrtulníku.
Záchrana muže s rozřezanýma nohama
Jak to probíhalo v neděli?
V noci na neděli byla situace poměrně stabilní, proto jsme drželi pohotovost ve sníženém počtu. Zbytek kluků jsem poslal do evakuačního střediska si odpočinout. V neděli ráno mi volal starosta, že se mu ozvali z osady v kopcích nad Písečnou, že je tam pár italských důchodců, kteří neumí česky a pravděpodobně budou potřebovat záchranu.
Nechal jsem povolat velkokapacitní cisternu, se kterou normálně jezdíme na lesní požáry nebo slouží k zásobování vodou. Má vysokou brodivost, protože je těžká. Lehčí auta proud odnášel. S kolegy jsme se vystrojili do suchých obleků a naskákali do auta.
Velitel odřadu, který byl nasazen i v Mikulovicích, se na mě ale ještě obrátil s požadavkem na záchranu dalších lidí. Naložili jsme tři dospělé a chtěli je odvézt do evakuačního střediska. Ale po cestě se voda dostala tak vysoko, že už nebylo možné jet bezpečně dál. Jakmile jsme zastavili, začala na nás volat paní z vedlejšího domu, že potřebuje pomoc. Přes auto a hučící vodu jsme bohužel neslyšeli, co se děje.
Rozhodli jsme, že kolega se s evakuovanými vrátí zpátky do Písečné, tam je vyloží a vrátí se za námi. Já s kolegou z Přerova jsme vystoupili u domu, ze kterého jsme předtím evakuovali lidi. Přes zahrady jsme po krk ve vodě doplavali k domu, kde paní volala o pomoc. Byla po kolena ve vodě a tvrdila, že ve výše položené místnosti je její manžel s rozřezanýma nohama zabalenýma v igelitu.
Hladina rychle stoupala. Sousední dům měl ale ještě nezasažené suché místo. Kolega připlaval druhou stranou do zahrady k sousedovi. Uvázal tam lano, přes které jsem se k němu dostal i já. Z panelů jsme vytvořili provizorní vor, kterým jsme chtěli rodinu dostat do bezpečí.
V ten moment se objevili kolegové z Prostějova a nabídli nám člun, který měli kousek od místa. Protože byl bezpečnější, akci jsme pozdrželi. Odvezli jsme si ještě cisternu na vyvýšené místo. Ale v tu dobu se voda rychle zvedala a my jsme kvůli tomu na místě uvízli. Už jsme se nemohli dostat zpátky do Písečné.
Co bylo s rodinou uvězněnou v domě?
Rodinu, což byli manželé, dítě a pes, jsme pomocí člunu vyprostili. Zraněného pána jsme přesunuli k sousedovi do patra a zbytek rodiny jsme odvedli do evakuačního střediska. Potom jsme se vrátili k cisterně. Nemělo cenu riskovat a snažit se překonat vodu. Tak jsme se rozhodli, že tam necháme řidiče a půjdeme ještě pomoct kolegům z Prostějova s další záchranou. Ale najednou vypadlo spojení. Neměli jsme data, nebyly vysílačky, vůbec nic nefungovalo. Zůstali jsme odříznutí a bez informací.
Kolegové tam naštěstí měli novou jednotku s vysílačkou v autě. Nahlásili jsme tedy na velení, že jsme v pořádku, ale že jsme uvízli a nemůžeme odjet. Byli jsme tam dvě až tři hodiny. Pomohli jsme kolegům s další záchranou a pak jsme se rozhodli jet do evakuačního střediska v Mikulovicích.
Pak čtete, že jste to měli zvládnout lépe. To zamrzí
Byla to nejsložitější záchrana z celého povodňového víkendu?
Pro mě rozhodně ano. Největší a nejnebezpečnější byl přístup, kdy jsme sami dva šli vodou do domu přes zahrady. Proud byl opravdu silný, takže jsme si dávali pozor, jistili jsme se strom od stromu, aby se nám nic nestalo.
Jak zásah skončil?
Dostali jsme se ke své cisterně, kterou jsme se vydali zpět. Nakonec se nám povedlo dojet do Písečné, kde můj zástupce po dobu, co jsem byl uvíznutý, řídil záchranu. Zkontrolovali jsme lidi na obou březích obce a mohli jsme se vrátit na základnu.
Jakmile voda opadla, už jsme tam nebyli potřeba. Jeli jsme zpět na základnu do Přerova, protože v tu dobu měla kulminovat Bečva. Chtěli jsme se vrátit, abychom pomohli i doma. Dorazili jsme v neděli večer a zůstali jsme na pohotovosti do rána. Pak nás poslali domů, abychom si po dlouhé době odpočinuli.
Jak byl povodňový zásah náročný fyzicky?
Před samotným zásahem to v hlavě šrotuje a přemýšlíte, co všechno bude potřeba udělat, abyste se na přicházející vlnu připravil. My jsme ale měli naštěstí luxus, že jsme týden dopředu věděli, že něco takového přijde.
Celou sobotu jsme byli na nohou, jen část odřadu si šla na pár hodin lehnout. Na fyzickou náročnost ale moc nehledíte, člověk má v sobě tolik adrenalinu, že je schopný fungovat bez spánku a bez únavy velmi dlouho. Bylo o nás navíc skvěle postaráno, starosta s velitelem jednotky dělali první poslední, abychom měli dostatek jídla a pití.
Byl jste jako velitel zásahu ve stresu?
Jeden můj kolega to vystihl, když prohlásil, že každý náš zásah je ze začátku jeden velký chaos. Pak závisí na vycvičenosti a zkušenostech lidí, za jak dlouho to zvládnou zkrotit do organizovaného zásahu. Se mnou tam o víkendu byli skvělí, profesionální lidé, kteří dělali všechno, co jsem řekl.
Když se na vás valí úkoly, ani nestíháte být ve stresu a všechno řešíte okamžitě. Ve stresu jsem byl spíš až na konci, když bylo po všem. Říkal jsem si, jestli jsem udělal všechno tak, jak jsem měl, a na nic se nezapomnělo. Pak na internetu čtete od lidí, kteří sedí doma v bezpečí a nemají informace, že jste to měli zvládnout lépe. To občas zamrzí.
Zažil jste dosud podobně rizikový zásah?
Například jsme byli u požáru haly, ve které vybuchovaly tlakové lahve s acetylenem. To je zase jiné nebezpečí, což se s povodněmi úplně srovnávat nedá. Řekl bych, že tohle je zatím můj největší zásah, kterému jsem mohl velet.
