V jednom z posudků, které jste analyzovaly, se o znásilněné dívce s lehkým mentálním opožděním píše: "Poškozená má 'výhodu', že je retardovaná, infantilní, žije okamžikem, je emočně laděná do euforie a bezstarostného prožívání. Nyní se jako oběť necítí." U jakých obětí soudy trauma ze znásilnění bagatelizují nejčastěji? 

Bagatelizaci násilí jsme viděly u různých typů obětí. Nejvíce alarmující nám přišla u obětí, které mají vícenásobné znevýhodnění, například na úrovni nízkého věku, ale třeba i na úrovni mentálního handicapu. Pro soud to v naprosté většině případů znamenalo, že pokud někdo nedokáže sexuální násilí rozumově pochopit, tak to něj zároveň nemá dopad. Takhle to ale není. V realitě to pro poškozené znamená, že přijdou například o odškodné, protože nebyly schopny popsat, jaký to na ně mělo dopad.

Jde třeba o neverbální lidi či malé děti. Znamená to, že naše společnost nemá dostatečně vyvinuté mechanismy ochrany nejvíce zranitelných obětí. Soud totiž nepostupoval nekorektně, ale jen v rámci svých pravomocí.

Vzpomenete si na konkrétní případ, kdy soud bagatelizoval trauma oběti?

Významné to pro mě bylo v případu, kdy se jednalo o malou mentálně postiženou dívku, která byla obětí znásilnění, a nebyla schopná to vylíčit. Její pečovatelé popisovali, že se u ní udály změny. Neměla ráda určitý typ doteků a bylo vidět, že se bojí. Ale soud nepovažoval za dostatečně prokázané, že nastala újma.

Soud pak opatrovníkům řekne, že nárok na odškodnění mají možnost prokázat v rámci civilního řízení. To znamená žalovat pachatele, kdy člověk vynaloží náklady, aniž by věděl, zda odškodnění opravdu získá. Devadesát devět procent poškozených to nedělá.

V jednom z posudků, v pasáži, kde se mluví o oběti sexuálního násilí, se vyskytuje tato formulace: "Poškozená úzkostně vnímá sexualitu, traumatizace však prokázána nebyla." Zní to jako protimluv. Mohou tedy soudy případné trauma i úplně ignorovat?

Je to jedna z věcí, která mě v celém výzkumu nejvíce překvapila. Zjistili jsme, že u soudu je klíčové, pokud je prokázána posttraumatická stresová porucha, kterou soudci vnímají jako těžkou újmu na zdraví. Promítá se to i do právní kvalifikace i případného odškodnění. Ale jakmile ve znaleckém posudku porucha prokázána není, soud mnohdy řekne, že oběť nemá psychickou újmu.

Dále se v jednom z posudků píše například o nezletilé oběti znásilnění: "Její psychický vývoj není zásadním způsobem narušený, má to zpracované, událost jí nebude do budoucna škodit." Jak to vypadá ve skutečnosti?

Zaprvé: škála psychických dopadů, které sexuální a domácí násilí má, je výrazně širší. Za druhé to pak nereflektuje, že například dětské oběti mohou mít problémy za výrazně delší dobu. Mohou se u nich rozvinout až v pubertě a v rámci prvních vztahů a sexuálních zkušeností. Ale i později, třeba až v dospělosti.

Doteď jsme mluvili převážně o znaleckých posudcích. Oběti ale hodnotí i soudci. Namátkou citace jednoho vámi analyzovaného rozsudku: "Jakkoliv nechce soud zpochybňovat újmu poškozených, nebyla ve srovnání s obdobnými případy tak intenzivní."

Je to tak. Znalecký posudek se vyjadřuje ke skutkovým okolnostem, kdy posuzuje psychický stav, dopady a vznik psychických následků. Ale hodnocení posudku už je na soudu. Posudků může být v jednom případu více a mohou být i v rozporu a soud si z toho pak vybírá, které tvrzení považuje za pravdivé.

V našem výzkumu jsme bagatelizaci a relativizaci násilí objevily na obou stranách. Násilí bagatelizují jak znalci, tak soudci v právních rozhodnutích. Promítá se to pak do toho, zda soud přizná odškodnění. A jestli případ kvalifikuje jako těžkou újmu na zdraví.

Podle vaší analýzy hrají velkou roli v rozhodování soudu genderové stereotypy. Mohla byste na konkrétních případech popsat, jak to u soudu vypadá?

V rámci jednoho případu se zpracovávaly dva znalecké posudky, které byly na poškozenou i pachatele. A stejné povahové rysy byly hodnoceny úplně opačně.

Zatímco poškozená byla "obtížně výchovně ovlivnitelná", tak pachatel byl "schopný odolávat odporu a vyhnout se manipulacím", ona byla "nápadná individualistka", on "autonomní", ona "se dostávala do konfrontací a sporů", on "byl přiměřeně dominantní se snahou prosadit si své", zatímco její "sebekontrola a sebeovládání byly nedostatečné", on "jen nezvládl tlak pudového chování".

Stejné jednání dostane úplně jinou nálepku a to se pak promítne do trestu či do toho, zda dostane poškozená odškodnění.

Jakým způsobem se promítá v Česku častá ekonomická závislost ženy na muži?

Ženy v naší společnosti častěji pečují a častěji se jim děje násilí v době, kdy nevydělávají peníze, ale třeba pečují o děti. Pracují, ale jejich práce není placená. Obranou pachatelů tak často je, že poškozené chtějí získat peníze, tak je křivě obviňují. Mnohdy proto soud prověřuje, zda jsou oběti důvěryhodné a zda nejde o mstu.

Zatímco na straně pachatelů naopak hraje velkou roli, že jsou živitelé rodiny či mají vyživovací povinnost. Kvůli tomu jim je trest často uložený jen podmínečně. Dělba práce mezi muže a ženy tak dopadá na ženy, muži z toho mají výhodu.

Jakou to hraje roli například v opatrovnických sporech?

Tam to může být opačně. To, že muži jsou v ekonomické sféře a méně pečují, pro ně může u sporů o děti přinášet nevýhody vůči ženám. Není to tak systém, ze kterého by měl někdo pouze výhody a někdo nevýhody. Je prostě nerovný.

Podle vaší analýzy soudní znalci často píší o poškození či nepoškození panenské blány. Jaké mýty ohledně toho panují?

Zaujalo mě, že to, jakým způsobem znalci postupovali, nebylo v souladu s aktuálními poznatky vědy. Není tomu dávno, co se zjistilo, že panenskou blánu má mnoho žen, které jsou sexuálně aktivní. Mají ji i některé ženy po porodu. A naopak, že blána vypadá v uvozovkách nepoškozeně, neprokazuje, že žena neměla penetraci. Ale soudy to tak v současnosti v naprosté většině popisují. Narazili jsme na to asi v šesti rozsudcích a pouze v jednom se současný stav poznání promítl.

Napadá vás konkrétní případ, ve kterém to hrálo negativní roli?

Mohu citovat z jednoho posudku. "Pokud by muž zaváděl prst do pochvy poškozené, velikost otvoru v panenské bláně by se již trvale zvětšila, poranění by bylo doprovázené bolestí a krvácením." V žádném z případů se neřeklo, že se čin vůbec nestal. Ale byly třeba hodnoceny mírněji. Takže to má vliv na výši trestu.

Podle vašeho pozorování udělují soudy v Česku za znásilnění tresty převážně na spodní hranici. Jde o systémový problém?

My to za problém považujeme. Zároveň není naším cílem, aby lidé byli na co nejdelší dobu ve vězení. Je pro nás důležité, aby trestání odrazovalo pachatele, aby něco podobného udělal v budoucnosti a zároveň měl možnost smysluplné resocializace. Zároveň musí být jasné, že sexuální a domácí násilí je považováno za tak závažné trestné činy, které společnost nechce tolerovat.

Z tohoto důvodu pokládáme za alarmující fakt, že se tak často dává mimořádné snížení trestu. Mělo by se užívat velmi výjimečně. Z naší analýzy ale vyplývá, že se používá spíš pravidelně, takřka ve třetině případů.

Jaké je řešení? Je to například vzdělávání soudců?

Určitě. Vzdělávání soudců samozřejmě nejde nařídit. Soudci a soudkyně si řídí své vzdělávání sami. Ale je možné zavést specializované soudy, které se na tento typ případů mohou soustředit. Něco takového už existuje pro mládež, jsou i speciální soudci na dopravní trestnou činnost.

My chceme vzdělávat veřejnost. Pro organizaci proFem pracujeme na závěrečné zprávě, která popisuje přístup soudů k obětem sexuálního násilí. Brzy bude hotová. 

Výzva

Pokud máte podobnou zkušenost s necitlivým přístupem soudu v případě sexuálního násilí, můžete napsat na e-mail: [email protected].