V Evropě dochází vlivem intenzivního zemědělství ke ztrátě biologické rozmanitosti, zhoršuje se podnebí, dochází k degradaci půdy a kontaminaci podzemních i povrchových vod hnojivy a pesticidy. Evropští vědci proto sepsali petici, v níž požadují nápravu. Nastavení současné i připravované Společné zemědělské politiky EU je podle nich zcela nedostatečné. Vadí jim, že se z veřejných peněz velkolepě podporuje zemědělství, které je neudržitelné a poškozuje veřejné statky.
Petici sepsalo sedmnáct expertů, od biologů či ekologů až po sociální geografy či sociology z Německa, Rakouska, Finska a Portugalska. Podepsaly ji tisíce vědců po celém světě, což dosud nemá obdoby. Problém však je, že její publikování přišlo právě se začátkem koronavirové pandemie. Varování odborníků tak zřejmě opět zůstane nevyslyšeno.
Na průmyslové zemědělství, jehož praktiky vědci kritizují, a na pokřivený systém zemědělských dotací je však navázán velký byznys a proti němu nemají vědci šanci, upozorňuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz profesor Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a České geologické služby.
Jak velkou šanci podle vás má petice vědců apelující na udržitelné zemědělství oproti mocné lobby agropodniků?
Jedná se o první celoevropskou akci vědců týkající se zemědělství. Nikdy předtím nic takového nebylo, což naznačuje, že situace je vážná. Na druhou stranu, vědci nejsou dobří lobbisté na rozdíl od politiků a evropské zemědělské lobby, která v tom má velké peníze. Takže jsem sice rád, že petice vznikla, ale obávám se, že nebude mít adekvátní odezvu.
Vyjde podle vás do ztracena?
Na českém písečku to chodí tak, že vás abych tak řekl "odignorují". Nedočkáte se prostě žádné adekvátní reakce.
Může mít na úspěch či neúspěch petice vliv i současná situace, kdy je velmi jednoduché říct: "Nyní máme na starosti důležitější věci, je tu koronavirová pandemie"?
Samozřejmě vše nahrává tomu, aby se řeklo: "Podívejte, teď nemůžeme řešit takové jednotlivosti, jedeme stejně jako předtím." Myslím, že novou evropskou politiku zase tak o rok, o dva roky odloží.
Proč Česko i Evropa stále zavírají oči před kritickou situací se zemědělstvím? Vítězí momentální zisk namísto dlouhodobé udržitelnosti?
Bohužel, zdá se, že i na Západě do jisté míry vítězí nějaký druh korporátu. Ale pořád když přejedete z Česka do Rakouska, tak ten rozdíl v obdělávání půdy je zcela markantní i na sto metrech. Je to jako když přejedete z Půlnočního království do Země krále Miroslava. Ale i tam, i když relativně pomalu, dochází ke zvětšování a slučování podniků. To, co ještě před patnácti lety obdělávaly tři, dnes už dělá jen jeden. Jako by průmyslové zemědělství vítězilo všude, nicméně je to otázka míry. U nás je nastavena velká už od socialismu, a ještě jsme ji zintenzivnili.
Nastavení dotací se musí změnit
Nahrávají tomu i nastavené dotace tak, aby se vyplácelo hospodaření na obrovských lánech. Co s tím?
Před nedávnem mi jeden agrární odborník říkal, že v zemědělství je míra zvýšení ekonomického výnosu z velikosti snad největší ze všech odvětví lidské činnosti. Ekonomický efekt je enormní. Musíme na to jít z druhé strany a jasně říct, že takhle to nejde kvůli udržitelné produkci potravin, biodiverzitě a kvalitě vod dělat donekonečna. Měly by se nastavit jasné hranice, jak může být pole velké, co na ně sypat a jaké mít maximální dotované hektarové výnosy.
Proč se třeba dotace nepodmíní intenzitou? Proč se nedá jako podmínka dotací nějaký limit - třeba že intenzita nebude, například, větší než padesát metráků pšenice z hektaru? Jsme v obilí zcela soběstační, na 15 až 20 procentech orné půdy pěstujeme biopaliva a přes milion hektarů orné půdy je zatravněno. A vysoká intenzita výroby je přesně to, co půdě a krajině škodí.
Co všechno by se změnilo, pakliže by se regulovaly hektarové výnosy?
Zemědělci by tolik nehnojili, používali by odrůdy, které nejsou tak náchylné k poškození počasím či škůdci - nepotřebují tolik hnojit, ale vynášejí méně. Existují třeba pšenice, které jsou relativně nenáročné na hnojení i postřiky, ale dají maximální výnos padesát metráků z hektaru. Pak jsou odrůdy, které když je pořádně opečujete pesticidy a dalšími látkami, vám dají osmdesát. A zemědělství bohužel stále jde bludnou cestou intenzifikace.
Jaké by měly být další podmínky dotací, aby se z neudržitelného zemědělství stalo udržitelné?
Kromě velikosti polí bych tam přidal i jejich strukturu, tedy povinné množství krajinných prvků na plošnou jednotku, aby rozdělily ty velké lány, a vrátit krajinné prvky, jako například vodoteče, které jsou dnes často zakopané, právě kvůli získání plochy.
prof. RNDr. Jakub Hruška, CSc.
Narodil se 25. srpna 1964 v Praze. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.
Pracuje jako přírodovědec a pedagog zkoumající člověkem způsobené změny půd, vod a lesů v České geologické službě a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Přednáší na Přírodovědecké fakultě UK.
Je členem Rady Národního parku Šumava a Krkonošského národního parku. V roce 2015 se stal členem vědecké rady Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity a panelu Rady vlády pro trvale udržitelný rozvoj.
Od roku 2012 je členem strany TOP 09, o dva roky později byl zvolen do zastupitelstva městské části Praha 6. Od roku 2016 působí jako profesor environmentálních věd Univerzity Karlovy.
Co dnes hrozí českému zemědělci, který má lán maximálně natažený od silnice po les, pěstuje na něm řepku, nedbá na jakékoliv krajinné prvky a rve do půdy pesticidy?
Hrozí mu zejména dlouhodobá neudržitelnost. Tohle se dá dělat jen krátkou dobu. Degradace půd je jasně viditelná. Třeba na jihomoravských karpatských kopečcích, na nichž jsou pole - když si je prohlédnete na jaře nebo na podzim, když je zoráno, tak vršky těchto kopců mají úplně jinou barvu než dříve. Jsou mnohem světlejší, protože půda už z toho stekla dávno dolů. Ornici už tam v podstatě nemají, již se ocitli na geologickém podloží. Jenže oni to dokážou uhnojit a upesticidovat, takže takovýto způsob zemědělství jim ještě nějakou dobu vydrží.
Existuje tedy něco, co by takto hospodařící zemědělce donutilo změnit své způsoby?
Jediné, co dnes moderní zemědělství nedokáže překonat, je nedostatek vody. Když je sucho, tak je prostě sucho. Proto také nejúrodnější oblastí již není jižní Morava, ale nadmořské výšky kolem 400 metrů nad mořem, kde je podstatně více vláhy. Jižní Morava již v poslední době zdaleka není to, co třeba předhůří Českomoravské vrchoviny.
Sankce za pesticidy či hnojiva nehrozí?
Teoreticky ano, u dusíkatých hnojiv jde o maxima povolená tzv. nitrátovou směrnicí kvůli ochraně vod. Ale přesto se koncentrace dusičnanů v našich podzemních a povrchových vodách moc nesnížila. U pesticidů pak je teoreticky limitována maximální dávka při jednom použití, dle návodu výrobce, ale nikdo neurčí a nezkontroluje, jak často a v jaké kombinaci se tyto prostředky používají. Takže nejvíce záleží na rozhodnutí hospodáře.
A naopak - je k něčemu malému poctivému biofarmáři, který náležitě pečuje o svůj grunt, že na něm zakládá remízky a střídá plodiny? Tedy kromě toho, že ten grunt a půdu bude moci používat i jeho vnuk, protože bude v pořádku.
Pokud skutečně hospodaří v režimu ekologického zemědělství, dostává na to speciální dotace, které jsou vyšší než na "nebioprodukci". Ekologická produkce je navíc lépe placená než ostatní. Ale je u ní se vším mnohem více práce a jsou z ní menší výnosy. Na velké lány s pár plodinami člověk nepotřebuje skoro nic, i na sklizeň si někoho najme.
Rozdíl mezi Českem a Rakouskem je patrný hned u hranic
Zmínil jste jako jeden z dobrých příkladů sousední Rakousko. V čem bychom si z něj měli vzít příklad?
Mají například dotaci, která se v překladu jmenuje, parafrázuji: "pořád zeleno". Zemědělci dostávají dotaci za to, když na poli roste po většinu roku stále něco zeleného - něco, co má vegetační potenciál, aby se půda chránila před erozí, aby dodávala nějakou organickou hmotu, aby se udělalo něco pro biodiverzitu. U nás se dnes sklízí mnohde už v červnu, odrůdy jsou čím dál ranější. Za našich pradědů byl typický měsíc sklizně srpen. Pole jsou pak půl roku úplně holá, málo se totiž podporují meziplodiny a zemědělci je moc nechtějí.
Dříve se u nás například pěstovalo obilí s podsevem jetele. Sklidilo se obilí, vyrostl jetel a na konci léta se sklidil na krmení. Jenže dneska skoro nikdo nemá dobytek, protože není podporovaný. Ale abych neházel všechny do jednoho pytle - vím, že někteří zemědělci meziplodiny znovu zkoušejí pěstovat, je jich ale bohužel málo.
Je nějaká šance na změnu v zemědělských dotacích při současném politickém rozložení?
Česká republika nyní lobbuje za udržení současného stavu. Maximum peněz do přímých plateb, zemědělec dostane paušál a už si prakticky může dělat, co chce. Jednou z mála podmínek dotací je tzv. greening ("ozelenění" v zemědělství - pozn. red.). Jenže ten se dá splnit naprosto formálně. Zemědělci si třeba někde pod lesem na neúrodné půdě vysejí vojtěšku a vůbec to nevede k tomu, že by se rozbíjely celky velkých monotónních polí. Zemědělci toto opatření úplně zneutralizovali a pravidla se rozvolňovala tak dlouho, až jsou k ničemu.
Zpráva mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu ze srpna 2019 konstatovala, že téměř čtvrtina (23 procent) emisí jde za zemědělstvím, lesnictvím a dalším nakládáním s půdou. Změnila tato zpráva něco?
Nepomohla vůbec, protože hlavní problém spočívá v tropických zemích, které kácejí lesy, aby měly zemědělskou půdu a na ní vypěstovaly sóju, kterou my si u nich koupíme na krmení prasat. U nás zemědělství vyprodukuje asi deset megatun CO2, což je necelých deset procent emisí uhlíku České republiky. Lesnictví ještě donedávna nějaký uhlík dokonce fixovalo, ale to skončilo s kůrovcovou kalamitou, po níž jsou české lesy naopak zdrojem CO2 do ovzduší, jde ale o malá čísla.
Změny jdou jen pomalu, jde o obrovský byznys
Vědci v petici žádají opustit současný systém přímých plateb, které jsou paušální a stačí splnit pouze administrativní a technické požadavky, a nahradit ho platbami podle výsledků, tedy stavu vody, půdy, ovzduší a biodiverzity do roku 2030. Proč až rok 2030? Znamená to, že ještě deset let mohou zemědělci nerušeně ničit krajinu a půdu?
Taky bych byl radši, kdyby to bylo rychlejší. Navíc jde o rozhodnutí ve financích, a to se dá udělat velmi rychle. Ale Evropa má tendenci řešit věci velmi postupně. Takže tu pořád máme biopaliva, která by bylo nejlepší zrušit zítra a Evropa to ví, ale ustupuje se od nich velmi, velmi zvolna. Mimo jiné proto, že je na to navázaný obrovský byznys.
O nevratných klimatických změnách se již hovoří pěknou řádku let, jak se ale tato vědecká diskuse promítá do konkrétních opatření?
Nepromítlo se to celosvětově v podstatě nijak. Navíc vše se projeví až za desítky let, takže to mnohé lidi odrazuje, aby s tím vůbec něco začali dělat. Běžný člověk bohužel uvažuje v horizontu měsíců a roků. Věc, která má řešení, dejme tomu za 10 let, ho velmi často přestane zajímat, protože je mimo reálný časový horizont, o kterém je zvyklý přemýšlet.
Někteří environmentalisté tvrdí, že boj o planetu jsme již prohráli, protože jsme naší devastací přírody překročili mez, z níž by bylo ještě návratu. Je to reálný, nebo až příliš pesimistický pohled?
Příroda změnám odolává dlouho, i když to na první pohled nevypadá. Regenerační schopnost přírody je také veliká. Když si vezmeme, jak komunistické hospodaření zničilo od padesátých do osmdesátých let horské lesy kyselým deštěm, tak ve chvíli, kdy se odsířily u nás i v okolních zemích elektrárny, tak regenerace byla relativně rychlá - stromy rostou, jen půdy si dlouhodobé oslabení částečně nesou dál. Ale zatím bez velkého vlivu na stromy.
Takže jste optimista?
Do jisté míry ano. Naprostá většina tepla, které si tu na planetě kumulujeme zvýšeným skleníkovým efektem, se pořád ukládá tak, že se ohřívají oceány a taje led a ledovce v polárních oblastech. Pokud se podaří skleníkové plyny snížit na rozumnou hodnotu, planeta se podle mě nezhroutí, neshoří.
Jak vidíte vývoj v Česku ohledně globálního oteplování?
V Česku se nám od roku 1960 oteplilo o stupeň a půl, krajina nám vysychá, protože prší stále stejně, ale máme větší odpar. Ale to nás nezahubí, jen se posuneme klimaticky na jihovýchod, tak zhruba na dnešní Balkán. Otázka je, jak dlouho se vše bude odehrávat jen v relativně slabých změnách.
Co když si teď ten váš optimistický závěr přečtou velcí zemědělští hráči a řeknou si: "Vidíte, odborník říkal, že příroda snese všechno a ze všeho se vzpamatuje. Tak můžeme dál pokračovat v maximalizaci zisku bez ohledu na přírodu."
Klima je globální, ale zemědělství velmi lokální - oni si svým zacházením zničí půdu a vodu tady a teď. To s klimatem nemá nic společného, i kdyby bylo stejné jako v roce 1960, tak tento způsob hospodaření bude úplně stejně devastační. Na degradované půdě se nebude dát nic pěstovat, nejlepší ji bude zatravnit a ona se bude desítky až stovky let vzpamatovávat. Ale toho už se my nedožijeme. Navíc degradace půdy ovlivňuje spoustu dalších věcí, jako je kontaminování vody, ubývání opylovačů…
Třeba veřejnost se o úbytek hmyzu moc nezajímá, protože si představí maximálně otravné ovády či vosy. Ale úbytek hmyzu komplikuje opylování rostlin, ohrožuje existenci ptáků a dalších hmyzožravců…
V Německu za posledních 25 let ubylo 75 procent létajícího hmyzu. U nás to bude pravděpodobně ještě horší, ale nemáme k tomu žádná shrnující data. Jenže taková řepka je částečně samosprašná a opylovače prakticky nepotřebuje, takže to třeba spoustu lidí rovněž netrápí. Ale projeví se to na ovoci, na zelenině. Nicméně lidi si myslí, že jim k životu stačí zastřižený trávník s tújkami a bazén a že to, co je za plotem, je už nemusí zajímat. Jenže tak to opravdu není.
