Jste předsedou Společnosti Ferdinanda Peroutky, jednoho ze symbolů kvalitní české novinařiny. Jak je na tom podle vás domácí žurnalistika dnes?
Patří k jakési české tradici lamentovat nad tím, že je to nebo ono v krizi. Ale přes ty krize jdeme klopotně dál a někdy i vzhůru. Při vybírání nositelů Peroutkovy ceny (ocenění, které Společnost Ferdinanda Peroutky každý rok v únoru uděluje nejlepším českým novinářům - pozn. red.) si vždy uvědomuji, že jsme na tom nakonec dobře.
Každý rok nás mrzí, že jsme cenu tomu nebo onomu nedali, a slibujeme si, že příště už určitě.
Takže dobrých a kvalitních novinářů máme dost. Pokud v něčem vidím problém, je to v povážlivém a rychlém zmenšování prostoru pro kvalitní žurnalistiku, kterou tito lidé dělají a chtějí dělat.
Co tím myslíte konkrétně?
Žurnalistika jako metoda myšlení, práce a nazírání reality podle mě pod vlivem moderních technologií devalvuje.
To zní hodně staromilsky.
To není staromilství, ale konstatování faktu. Psát a hlavně publikovat dnes může každý. Máme tu spoustu lidí, kteří píší, vysílají, ale nejsou žurnalisty. Jsou spíš aktivisty, bojovníky za nějakou ideologii nebo utilitární zájem, ale tváří se jako žurnalisté.
Pak je tu novinářský stav jako takový. Myslím, že se málo snaží své standardy hájit, odlišit se, ubránit si co největší a otevřený prostor pro realistické informování i pravdivé komentování skutečnosti. Nepěstuje se otevřená kritika novinařiny mezi žurnalisty samotnými, reflexe toho, co se píše, jak se píše, jak argumentujeme. Spíš to připomíná zákopovou válku: píšeš s námi, nebo proti nám.
Martin Groman (*1976)
Historik médií, novinář a publicista, předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky. Působil v Českém rozhlase, od srpna 2016 do ledna 2018 byl šéfredaktorem Dvojky Českého rozhlasu. Napsal knihu o komunistickém novináři Stanislavu Budínovi. Podílel se také na několika publikacích o Ferdinandu Peroutkovi. V
současné době připravuje životopis komunistického politika Františka Kriegla.
Hodnotit práci kolegů nám novinářům nepřísluší. Jen to vede k dalším osobním sporům a válkám…
Pokud neumíme nic víc než válčit mezi sebou, máte pravdu. Já mám ale na mysli dialog, ne válku. Ten vám přísluší. Kdy naposledy jste četl nějakou polemiku mezi dvěma novináři o tom, co a jak napsali a jestli to bylo v pořádku? Toto se zde vůbec nedělá. Místo toho se houfujeme nebo mydlíme po hlavě na sociálních sítích, stejně jako všichni ostatní. Publikum pak těžko rozliší mezi žurnalistou z profese a blogerem nebo aktivistou píšícím, kde se mu zrovna zadaří.
Jste optimistou ohledně kvality takové potenciální debaty mezi novináři, ale budiž. Spíš mě nenapadá, jak máme jako žurnalisté "hájit své standardy" jinak než každodenní prací.
Je třeba na dobré výkony upozorňovat, říkat víc, co se povedlo, co bylo dotažené, smysluplné, aby si to společnost mohla uvědomovat. My to děláme Peroutkovou cenou. Kdyby víc novináři vedli debatu o tom, co se jim povedlo a co ne, pomohlo by to. Je to i role pro Syndikát novinářů, ale také pro mediální rubriky novin a časopisů, které fakticky neexistují.
Vymizela veřejná debata
Změnili se podle vás čeští novináři za poslední tři dekády od listopadu 1989? A změnila se zdejší společnost ve vztahu k médiím?
Za jeden zásadní aspekt považuji právě vymizení diskuse. Politici, novináři, mnozí občané, kteří vstupují do veřejného prostoru se svými názory na sociálních sítích nebo jinde, si navykli, že stačí napsat status, heslo, výrok a basta. Když se s nimi pustíte do debaty, zhusta narazíte na mlčení, protože nejsou na diskusi připraveni. Nevedou ji, raději nálepkují. Nevysvětlují, neargumentují.
Vymizelo potkávání se a debatování mezi veřejnými činiteli a novináři, mezi občany a politikem, stačí lajkovat na sociálních sítích, řadit se do houfu. Tím ale skutečné společenství nevzniká, jsme přehlídka solitérů.
Jste opravdu přesvědčen o tom, že si lidé dříve - za první republiky, v 90. letech minulého století - více naslouchali a diskutovali spolu?
Vedu pro studenty seminář o polemice v českém tisku a ten úpadek veřejného debatování je zjevný. Vymizela polemika jako forma vymezování postojů. Kdo se tady naposledy utkal tak jako Peroutka s Barešem, Havel s Kunderou, Pekař s Masarykem apod.? Tohle už není. Převažuje obvyklé mudrování a lamentování. To tu ale bylo vždycky, v tom máte pravdu.
Co s tím?
Neexistuje univerzální recept. Velkou roli hraje v západním světě solution journalism, tedy žurnalistika, která jen nenastoluje problémy, ale hledá a nabízí řešení, často třeba vede ke změně legislativy, k nápravě. Tato role novinářů se u nás zatím moc nepěstuje, čest výjimkám, ale je to žurnalistika pomalá, tedy nákladná a náročná. V době, kdy se všechno musí rychle vyplatit, stojí péče o takové věci peníze, zázemí, velkorysost vydavatelů.
Tady by mohla být jakási nová či budoucí role toho, co jsme si zvykli nazývat žurnalistikou. Tuto práci žádní blogeři nebo podcasteři z leknutí neudělají, musí plnit své stránky pravidelně, a ne jednou za dlouhý čas, když mají všechno doložené, hotové, zpracované, vyřešené.
Tím jsme ale zase u financí, kterých v kvalitních médiích v Česku dramaticky ubývá.
Pokud inzerce slábne a kvalitní žurnalistika se nedá financovat tak, jak jsme byli zvyklí, musíme hledat jiné cesty. Vydavatelé knih jdou dneska často cestou crowdfundingu, kdy si čtenáři svou budoucí knihu zaplatí předem, přispějí si na ni. Média se čím dál tím častěji financují také z peněz diváků, v globálním prostředí služby jako HBO nebo Netflix, Apple TV apod.
Srovnáváte ale kabelové televize a klasická média. A také obrovský globální trh a malý český…
Jistě. Atomizace nepostihla jen média, především jde o jejich publikum. Metody, jakými si lidé platí za "svůj" obsah, se tomu přizpůsobují. Děje se to už teď, nejde o budoucnost. Proto hledáme i v médiích funkční modely. Musíme se připravit na to, že pokud chci službu, budu si ji platit. Čím méně nás bude o tu službu stát, tím bude dražší nebo nebude vůbec.
Nástrahy placeného obsahu
Řada redakcí, které placený obsah v českém prostředí zavedly, ale naráží na pomyslný strop zájmu čtenářů. Placený obsah je navíc zavírá do malé bubliny, která blokuje inzerci. Český trh, definovaný velkým hráčem Seznamem, který svůj obsah ze zásady nezamyká, vypadá specificky.
Hlavně je ale malý. A to jak publikem, tak odvahou i vizí. Podívejte se na Slovensko, je ještě méně početné, ale novináři se tam rozumně semkli kolem několika málo titulů a uživí je. Funguje to. U nás je mnoho malých svobodných médií, která ale tříští síly.
Prospěly by podle vás českým médiím rozumné fúze?
Rozhodně, to malé publikum, které je ochotno za svůj obsah platit, neutáhne všechny. Ani inzerenti to dnes nedokážou. Sloučení by ale vyžadovalo právě onu rozumnost, na kterou narážíte, ubrat na egu.
Česko má oproti sousedním státům stále relativně silná veřejnoprávní média i ČTK. V radách, které na ně dohlížejí, se ale postupně objevují jména, která nebudí příliš důvěry. Je to podle vás problém?
Právě proto, že tato média jsou silná a mají dobrou pověst, v tom žádné reálné ohrožení nevidím. I kdyby v kontrolních radách seděla většina lidí, kteří by je chtěli poškodit, ovládnout, nebo zničit, nemělo by se jim to podařit. Pokud k tomu nebude lhostejná veřejnost a za "svými" médii budou stát jejich novináři, kteří chápou, ctí a plní jejich veřejnoprávní roli.
Jedno s druhým ale přece úzce souvisí. Pokud nebudou na veřejnoprávní média dohlížet lidé, kteří jim profesionálně rozumí, může to rychle vést k jejich oslabení, ne-li kolapsu.
Nezlobte se na mne, ale kolik let už tady na média veřejné služby dohlíží lidé, kteří o nich buď nemají vůbec odborné znalosti, nebo v nich naopak působili a fungují jako ochránci svých kamarádů uvnitř? Lidé eticky problematičtí, nebo dokonce jsou to trafiky pro vysloužilé politiky a potřebné přátele politiků… To přece není nové. Zhoršuje se to, jistě, ale nové to není. A přesto ta média fungují, drží si pověst i úroveň. To je výkon těch lidí uvnitř, novinářů.
Podle vás je tedy jedno, kdo v kontrolních radách České televize nebo Českého rozhlasu sedí?
Neřekl jsem, že v radách nevidím problém, ale jen že to není problém nový. Musíme veřejnosti neustále vysvětlovat a připomínat, že veřejnoprávní média nejsou totéž co soukromí vysílatelé, jenom mají tu výhodu, že jsou ze zákona placená z veřejných prostředků.
Názory a preference na to či ono můžeme mít různé. Měli bychom se ale shodnout na tom, že veřejnoprávní média máme proto, aby nestranila, aby se nenakláněla ke konkrétnímu politickému proudu, aby byla profesionální a svobodná. Pak je můžeme hájit jako občané. A když to budeme dělat, půjde na ně sáhnout jen těžko.
Velká část společnosti si ale profesionalitu a vyváženost představuje velmi odlišně…
Nevím, jak velká část společnosti to je. Otázka médií u nás nikdy nebyla otázkou předvolební, politici si nedávají na billboardy plány stran médií. A jsme zpátky u toho, jak chcete vědět, jestli se shodujeme, nebo ne a na čem, když se spolu nebavíme.
My dva se každopádně shodneme na tom, že je důležité, aby v radách ČT a ČRo seděli lidé, kteří médiím rozumí?
Jistě by to bylo skvělé. Když se ale podíváte na vše, co se děje kolem aktuální dovolby rady ČT i ČRo, nemáte pochybnosti, jestli celý koncept mediálních rad není šejdrem? Prostě se tam kvalitní odborníky nedaří prosadit. Možná jsme po třiceti letech došli k poznání, že takto postavený koncept veřejnoprávnosti neumíme naplnit. Pokud to tak je, pak by bylo namístě začít vést širokou debatu o tom, kudy dál a co jsme s to naplnit tak, aby média veřejné služby zůstala a byla skutečně nezávislá a kvalitní.
Noví Peroutkové
Koho vlastně jako Společnost Ferdinanda Peroutky svojí novinářskou cenou každoročně oceňujete? Jaká máte pro výběr laureátů kritéria?
Cena nese Peroutkovo jméno, ale neříká, že její nositel má být nový Peroutka. Má být v dnešních podmínkách zastáncem stejných principů, jako byl on - demokracie, hledačství, pravdivosti apod. Neoceňujeme Peroutkovy pokračovatele nebo napodobitele, ale lidi, kteří za svá slova, za své psaní stejně jako on mohou ručit svým životem, nekážou vodu a nepijí víno. Naše cena je jakýmsi pravidelným zastavením, inventurou, kdy si společně řekneme - takové psaní je dobré, toto sledujme, podobné novináře hledejme a svým zájmem podporujme.
Cena Ferdinanda Peroutky
Uděluje se vždy v době narozenin (6. února) tohoto slavného prvorepublikového novináře (1895 - 1978). Novináři vyznamenaní tímto oceněním by měli podle poroty vykazovat Peroutkovu bezúhonnost před zákonem i vlastním svědomím a "vysokou mravní integritu, která vylučuje rozpor mezi slovy a činy".
Jejich profesní práce musí mít "mimořádnou úroveň násobenou precizností výrazových prostředků a krásou jazyka" a vycházet "z demokratické orientace, která je naprosto a vždycky nekompromisní vůči všem projevům totalitarismu a nesnášenlivosti kulturní, národnostní a politické".
Prestižní novinářské ocenění, udělované Společností Ferdinanda Peroutky získali v minulosti Petruška Šustrová, Pavel Kosatík a Jan Macháček (2009), Vítězslav Houška, Zdenek Slouka a Ludvík Vaculík (2010), Radka Kvačková, Jaroslav Spurný a Jan Bednář (2011), Petr Fischer a Petr Příhoda (2012), Ivan Klíma a Jiří Peňás (2013), Martin Veselovský a Petr Třešňák (2014), Marek Wollner a Luboš Dobrovský (2015), Petr Honzejk a Vladimír Kučera (2016), Jana Klímová a Jakub Szántó (2017), Jaroslav Kmenta a Ondřej Kundra (2018).
Máte k tomu nějaké donátory? Jak složitě se shánějí?
V nedávné minulosti nám pomohl třeba Nadační fond nezávislé žurnalistiky, dlouhodobě spolupracujeme s Nadací Martina Jana Stránského, vydavatelem Přítomnosti, který nás podporuje pravidelně, protože, jak řekl, kdo jiný než Přítomnost by měl fandit Peroutkovi. Máme několik dalších menších dárců. Ale nežijeme v devadesátých letech, kdy shánění prostředků bylo snazší, vstřícnost podnikatelů, mecenášů, nadací apod. byla mnohem větší.
Opravdu?
Ano. Zdá se mi, že tehdy se nějak líp rozumělo tomu, co je to nezávislost a že podpořit ji znamená nepožadovat její omezení, ale právě naopak. Jako by z toho vymizela důvěra. Pokud by někdo přišel s nápadem, že nás podpoří výměnou za cenu konkrétnímu kandidátovi nebo že nás chce jakýmkoli jiným způsobem ovlivnit či vlastnit, bylo by to marné, pověsti této novinářské ceny bychom neprospěli. My letos udílíme Cenu Ferdinanda Peroutky po pětadvacáté, to už je tradice, která zavazuje.
Jak moc spolupracujete s ostatními subjekty na poli novinářských cen - Cenou Karla Havlíčka Borovského, Novinářskými cenami Open Society Fundu a dalšími?
Samozřejmě spolupracujeme tam, kde vidíme věci podobně. Aktuálně se právě Novinářské ceny a Cena Karla Havlíčka Borovského spojily a budou novináře oceňovat společně. My jsme se rozhodli jít v tomto svou cestou.
Proč?
Peroutkova cena se od počátku uděluje v době jeho narozenin a těžko budeme nutit ostatní, aby se nám přizpůsobili. Hlavně ale věříme tomu, že je lepší mít během roku několik momentů, kdy se na kvalitní novinářskou práci pomocí těchto cen upozorní. Než aby to byl jeden den, kdy se rozdá hromada diplomů a vlastně se to tím všechno trochu rozmělní.
Plánujete alespoň jinou spolupráci?
S Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky a Open Society Fundem pořádáme Novinářské fórum, kde se o jednotlivých aspektech proměny v novinářské práci veřejně debatuje. S Přítomností a českým PEN klubem jsme teď vytvořili neformální spojení 3P, se kterým se budeme snažit otevřít větší diskusi o tom, jak je z českých veřejných prostředků financována literatura i kvalitní žurnalistika. Jsme přesvědčeni, že to je slabé, i když se všichni bijí v prsa, jak je literatura podstatná.
VIDEO: Nejbohatší Čech Petr Kellner se chystá ovládnout televizi Nova
