Praha - Do definitivní porážky německého nacismu zbývaly před 70 lety už jen týdny. V okupovaném Protektorátu Čechy a Morava však vládl teror. A dokonce se stupňoval.
"Nacisté měli moc stále pevně v rukou - bez ohledu na blížící se východní či západní frontu. Na Slovensku už byla Rudá i rumunská armáda, včetně československého armádního sboru v Sovětském svazu, ale tady se nic moc neměnilo. Jako kdyby to nacisté neměli spočítané. Odbojáři v Čechách a na Moravě zažívali dál velmi krušné chvíle," popisuje jeden z předních expertů na období druhé světové války Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.
Seriál: 70 let od porážky nacismu
"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná
Velké bombardování: Lidé nevěřili krytům a umírali na polích
Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté
Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků
Kdo dorazí první? Koncem války soupeřili velitelé mezi sebou
Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí
Mělo to několik důvodů: Na území protektorátu byly soustředěny značné ozbrojené síly nacistického Německa. Jen na území Čech se nacházelo několik výcvikových prostorů - například elitních jednotek SS. Třeba ten největší v prostoru Hradištko-Benešov-Neveklov, anebo i v Milovicích.
Odbojářům bylo jasné, že z benešovského cvičiště může 35 000 po zuby ozbrojených esesmanů kdykoliv vyrazit na Prahu. A dosáhli by jí do několika hodin.
Pražskou vojenskou posádku tvořilo kromě toho dalších 30 000 vojáků, včetně letectva v Ruzyni či Kbelích. "Na potlačení povstání měli tedy nacisté k dispozici minimálně sto tisíc dobře vycvičených mužů ve zbrani, jimž domácí odboj nemohl v žádném případě čelit. Handicapován byl i tím, že neměl dobré spojení s Východem ani Západem," dodává Jindřich Marek.
Ústup spálenou zemí
Ke stupňujícím se represím nacistů přispěl rozkaz německého státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka, takzvaný "ARLZ" - Auflockerung (uvolnění), Räumung (vyklizení), Lähmung (ochromení), Zerstörung (zničení) - vydaný koncem roku 1944. "Jednalo se o ústupový plán, po jehož ukončení tu měla zůstat jen spálená země se zlikvidovaným či do Německa odvezeným průmyslem a vyvražděnou inteligencí, odbojáře pochopitelně nevyjímaje," říká historička Miroslava Poláková.
Popravovalo se tedy až do posledních dnů války a ničilo se vše cenné, co se nedalo odvézt. V Mauthausenu tak bylo 9. dubna 1945 narychlo zplynováno 217 českých odbojářů vězněných původně v brněnských Kounicových kolejích, jejichž "kapacita" už nestačila na rozsáhlou masovou vraždu.
Koncem dubna a ještě 5. května 1945 komanda SS vypálila a vyvraždila moravské osady Ploštinu, Prlov či Javoříčko. I dnes - po 70 letech - není možné bez pohnutí číst záznamy o nelidském týrání a upalování vesničanů, kteří se postavili na odpor nacistům anebo pomáhali partyzánům.
Týdny před koncem války to tedy v Čechách a na Moravě vypadá podle historika Marka následovně:
Rudá armáda se blíží k hranicím Moravy, kde i kvůli tomu sílí partyzánské hnutí a shazují se tam zbraně... Naopak v Praze, kde se očekávalo finální revoluční vystoupení, a stejně tak v Plzni s obrovským průmyslovým potenciálem se nic takového neděje.
Zbrojovky v Praze či Plzni vyrábějí i dva měsíce před koncem války naplno a nikdo zatím neví, kdy přesně válka skončí. Nelze tedy Spojencům vyčítat, že české zbrojovky bombardovali ještě na samém konci světového konfliktu. Včetně Záluží u Mostu, kde stále fungovala jedna z posledních německých rafinerií pohonných hmot.
Wehrmacht i jednotky SS sice prchají před Rudou armádou na Východě či západními mocnostmi na Západě, ale v českém prostoru jsou i těsně před koncem války "na koni". "A v jeho sedle se drží pevně. Svědčí o tom i rozsáhlá protipartizánská operace na Moravě Tetřev, na níž se podílelo 13 000 vojáků. Morava se tak vlastně stala přífrontovým pásmem s obrovskou koncentrací nacistických vojsk. A Čechy? Tam je odboj bez spojení a beze zbraní a s desetitisíci vojáky ve výcvikových prostorech. Pro tehdejší situaci tudíž nenalézám jiné slovo než tristní," srovnává Jindřich Marek.
Čekání, kdo osvobodí Prahu
Demokratický, ale i komunistický odboj propadl v posledních měsících roku 1944 představě, že válka skončí ještě týž rok. Odbojáři proto spontánně zvýšili svoji aktivitu, avšak stále silné gestapo s důmyslně budovanými volavčími sítěmi agentů-provokatérů tvrdě zasáhlo: rozbilo celostátní vojenskou organizaci Obrana národa generála Zdeňka Nováka, začalo drtit i komunistický odboj.
Gestapo zasáhlo i proti velení hasičů, které - v předtuše porážky nacismu - nařídilo vytvářet zásoby pohonných hmot pro případ povstání. Hasiči dokonce zorganizovali v přípravách na povstání několik velkých, nacisty povolených protipožárních cvičení. "Odboj v Čechách a na Moravě tak dostával v samém konci války ránu za ranou," konstatuje historik Marek.
Už tehdy bylo jasné, že vliv Sovětského svazu po válce v Československu velmi zesílí a že Rudá armáda obsadí alespoň polovinu republiky. A jak historici připomínají, například pro Poláky či Jugoslávce nebyl Sovětský svaz spojencem... avšak pro Čechoslováky ano.
Marek proto říká: "Šlo o období zoufalého čekání a doufání, kdo osvobodí Prahu první - zda Američané, či naopak Sověti... a bylo to doufání v atmosféře mimořádně krutého nacistického teroru, bez ohledu na blížící se jasnou porážku třetí říše."
Za jeden z největších a v Česku velmi rozšířených mýtů historici považují ten o Jaltské konferenci, kde se mělo údajně rozhodnout, že americká vojska se zastaví na čáře Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. V Jaltě se ale ve skutečnosti mluvilo o Polsku, Bulharsku a Řecku, jehož osvobození sovětský diktátor Stalin západním mocnostem přepustil.
O Československu nepadla ani zmínka z jednoho prostého důvodu: exilová vláda prezidenta Edvarda Beneše byla jako jediná zadobře s Moskvou, Londýnem i Washingtonem. A ani jedna mocnost tudíž nechtěla vyvolávat jednání o poválečném uspořádání v Československu, natož o tom, kam až americká či sovětská vojska při jeho osvobozování postoupí.
Handicap tuzemského odboje
Podtrženo a sečteno: Nacisté disponovali v Protektorátu Čechy a Morava ještě dva měsíce před svou totální porážkou ohromnou vojenskou silou. Zatímco jakkoliv hrdinský a obětavý domácí odboj, jemuž pomáhaly paravýsadky ze Západu i Východu, měl zbraní - ve srovnání s protivníkem - minimum.
Spojení na Východ se kromě toho omezovalo jen na kontakty parašutistů s partyzánským štábem prvního či čtvrtého Ukrajinského frontu, což vylučovalo řešení zásadních politicko-vojenských, natož poválečných problémů a otázek.
Prozápadně orientovaná odbojová organizace Rada tří měla sice díky parašutistům vycvičeným ve Velké Británii spojení s Londýnem, avšak v okamžiku, kdy prezident Beneš naplánoval a uskutečnil svůj návrat do vlasti přes Moskvu, to přestalo platit. V závěru války tedy chybělo dostatečně kvalifikované politické spojení i se Západem.
Odboj se ocitl v izolaci. Na rozdíl od francouzských, italských či polských odbojářů, kteří své kroky koordinovali s postupujícími vojsky protihitlerovské koalice. Tohle byl největší handicap československého odboje, jakkoliv se do něj podle dokumentaristky Marie Hrošové zapojily například na Moravě v partyzánské brigádě Jana Žižky stovky partyzánů (v konci války šlo o 1300 partyzánů v šestadvaceti oddílech, kteří operovali v Beskydech, Vizovických vrších až po okres Uherský Brod) a další stovky jejich pomocníků ze samot, osad, vesnic či městeček.
"A pomáhali partyzánům či parašutistům bez ohledu na to, že za svou nezištnost a hrdinství dopláceli vyvražděním svých rodin pouhých pár týdnů před koncem války," připomíná historička Miroslava Poláková.
