Deník Jelizavety Kutlvašrové, manželky generála Karla Kutlvašra, který na sklonku druhé světové války jako velitel stanul v čele povstaleckých jednotek v Praze, byl desítky let uschován u blízkých příbuzných. Sešit v měkké vazbě, ošoupaná kůže vínové barvy, stránky s čtverečkovaným potiskem, písmo vyvedené vybledlým černým inkoustem. Mapuje historické okamžiky od roku 1948 až po rok 1971.
"Každý den přináší jen špatné a zlověstné novinky. Smrt Jana Masaryka, abdikace prezidenta Beneše, volby, které málem sprovodily ze světa každého čestného člověka, nové prezidentské volby, nedůstojné komedie kolem toho. Spousty lidí odchází do vyhnanství. Standard státu a každého jednotlivce upadá čím dál níže. Kam jdeme? Udavačství a pokřivené charaktery se na nás dívají ze všech stran," zamýšlela se v zápise z 16. července 1948 tehdy osmačtyřicetiletá Jelizaveta, která svému milovanému muži neřekla jinak než Karlíček. On ji zase oslovoval Lizočka.
Bylo necelých pět měsíců od únorového komunistického puče a Československo prožívalo dramatické politické a společenské změny, které nasměrovaly vývoj země na dalších dvaačtyřicet let a jež ovlivňují Čechy dodnes.
Generál Karel Kutlvašr: Vzpomínky na Pražské povstání
Legionář v Rusku, generál Karel Kutlvašr byl vojenským velitelem Pražského povstání na sklonku druhé světové války. V nakladatelství Epocha v roce 2020 vyšla publikace s jeho vzpomínkami, které sepsal v komunistickém kriminále. Režim je tehdy zabavil a ukryl. Generál vypráví o tvrdých bojích, o zákulisí vyjednávání s Němci i o nastupujícím politikaření, jež ovládlo společnost po konci války.
Vzpomínky zapsané v Jelizavetině deníku neztrácí ani po třiasedmdesáti letech na významu, neblednou jako inkoust. Jsou varováním, jak snadno může společnost skončit v osidlech totality. A také jsou smutným svědectvím o lidských osudech, které komunistický režim zničil. V tomto případě generála Karla Kutlvašra, legionáře, hrdiny od Zborova a z bojů na transsibiřské magistrále, meziválečného velitele československé armády, jehož hvězdná chvíle přišla na konci druhé světové války, a vězně nejhorších bolševických kriminálů.
V únoru 1948 se během komunistického puče ocitl Kutlvašr v prvním seznamu generálů, kteří byli z rozhodnutí Ústředního akčního výboru Národní fronty z armády vyhozeni. Již několik měsíců předtím však byl vojenský velitel Pražského povstání v hledáčku neblaze proslulého 5. oddělení Hlavního štábu ministerstva národní obrany, řízeného stalinským fanatikem Bedřichem Reicinem.
"Včera jsme pochovali prezidenta Edvarda Beneše. Jaké ještě překvapení chystá nám tento neblahý rok? Smrt prezidenta způsobila velkou depresi v národě. Mohu jen říci, že milý, laskavý Karlíček a ten nádherný pohled na Prahu je vším, co já v životě potřebuji doopravdy - vše ostatní je nedůležité, nenutné," zapsala si Jelizaveta 11. září 1948. Byť si to asi nedovedla příliš představit, už se v těchto dnech strachovala, že komunisté jejího manžela žít v ústraní jen tak nenechají.
Nenechali. Zásadní zlom nastal několik dní před Vánocemi.
Zápis datovaný 18. prosince 1948: "Ráno někdo zazvonil a že potřebuje mluvit s generálem. Na moji námitku, že se zrovna koupe, bylo mi odpovězeno, že si bude muset pospíšit. Zatím na schodišti přibývalo nějakých individuí. Abych nepolekala Karlíčka v horké vodě, řekla jsem, že s ním chce mluvit nějaký barikádník z SNB. Teprve když vylezl z vody, jsem mu pošeptala, že je to asi šest pánů z Obranného zpravodajství (vojenská zpravodajská služba, pozn. red.)," zapsala si generálova žena.
Karel Kutlvašr byl zatýkacím komandem zadržen ve svém bytě na pražské Hanspaulce coby představitel údajné odbojové skupiny Pravda vítězí.
"Následovala spousta nevyslovitelných a nepopsatelných okamžiků a situací. Dva esenbáci Karlíčka odvedli a autem ho kamsi odvezli. U nás zůstali čtyři muži a udělali prohlídku, která trvala do půl druhé. Nemohu říci, že bych byla polekaná, naopak šíleně rozzlobená," svěřila se deníku generálova žena.
Před očima se mi rozpadá moje drahá republika
Nadcházející dny zaplnila nejistota a strach, kdy Jelizaveta netušila, kde manžel je. Co ve spárech vyšetřovatelů totalitní moci prožívá. A vlastně zda vůbec ještě žije. Každé zazvonění telefonu, každé zadrnčení domovního zvonku v ní vyvolalo ty nejhorší obavy.
Zápis ze 16. ledna 1949. "Neustále myslím na to, jak toho rána Karlíček přijel jakýsi smutný a zamlklý. Dnes je tomu již měsíc a jeden den, co je zadržen. Že prý pro vlastizradu. Karlíček a za vlastizradu?! Podle mého názoru nic u něho nenašli, ačkoliv sebrali spoustu bezcenných lejster a zápisníků. Je mi líto krásné belgické pistole, kterou Karel dostal 5. května 1945," svěřila se deníku Jelizaveta, původem Ruska ze zauralského Kansku, s níž se Kutlvašr seznámil v roce 1919 během legionářské anabáze.
"Flinty jsem jim prostě nedala a přitom sarkasticky poznamenala, že snad si nemyslí, že generál Kutlvašr začne do lidí pálit z brokovnice někde na Václaváku. Karlíček je stále ve vyšetřovací vazbě, oni si jistě pospíší s nějakou hnusností a pak nevím co dál. Jaké to absurdum se děje vůkol! Jaké šílené znehodnocení hodnot a ocenění nehodnot. Před očima se mi rozpadá moje drahá republika, malý blahobytný kousek země, o které Rusáci v květnu 1945 spontánně řekli, že je to země bohatých lidí a že naši dělníci nejsou dělníci, ale buržoové…"
Komunisté Kutlvašrovi nikdy neodpustili, že během květnového povstání v roce 1945 vyjednával o kapitulaci německých okupačních armád dřív, než do Prahy dorazila Rudá armáda. To se sovětskému vůdci Stalinovi politicky vůbec nehodilo. Ve vykonstruovaném soudním procesu 16. května 1949 byl legendární velitel degradován na vojína a odsouzen k doživotnímu trestu.
V procesu padly tři rozsudky smrti. Oběšen byl Karel Bacílek, Boris Kovaříček a agent provokatér, který všechny do případu zatáhl, pplk. Josef Hruška.
"To byl strašný den. Vše se divně vleklo, několikrát nás vyhnali ze soudní síně - že se prý musí prohlédnout, nejsou-li tam nějaké pumy. Nesnesitelné napětí. Nakonec předseda soudu rozsudek nad třinácti či čtrnácti obžalovanými přečetl. Myslela jsem, že omdlím radostí, když jsem zaslechla, že Karlíček dostal doživotí. Jen doživotí!" vzpomínala mnoho let poté generálova manželka, když ji zpovídal badatel Roman Cílek.
"Těsně vedle mne však vykřikly hrůzou paní Bacílková a paní Kovaříčková, jimž odsoudili na smrt syny. Představte si, mladé kluky, vysokoškoláky! Jako bezdětná žena si skoro ani neumím pocity těch matek představit, ale vždy mne bude ta hrůzná vzpomínka trýznit," doplnila.
Nejsem zničena lidskou zbabělostí, má duše je klidná
Karel Kutlvašr záhy po rozsudku prošel těmi nejhoršími kriminály totalitního režimu. Pankrác, Opava, Mírov, Leopoldov…
Také Jelizavetě komunistický režim připravil těžké chvíle. Musela se několikrát přestěhovat. Žila v otřesných podmínkách a jen díky pomoci příbuzných nepadla na úplné dno. Velmi obtížně hledala zaměstnání. "Máte příliš zvučné jméno," odmítali ji. A když už něco sehnala, brzy ji pro to samé raději vyhodili. V Orionce balila kolekce, v Diamantu na Václavském náměstí se starala o sklad porcelánu, na stavbě takzvaného mostu Inteligence v pražském Braníku sbírala odpad. Ve fabrice Motex se zaučila na frézce, vrtačce i soustruhu, ve Vkusu se stala dočasnou švadlenou, Družstvo invalidů ji naučilo opravovat deštníky. Bylo toho skutečně mnoho.
"Jedenáct let života uběhlo. Krutě. Trest nezasloužený. Výslechy na StB mne naučily nebáti se říkat pravdu, alespoň dosud, co bude dál, nevím. Nejsem otřesena horami pomluv a nařknutí, nejsem zničena lidskou zbabělostí, jsem jen jako ve svědomitém tréninku. Má duše je klidná. Mám jen strach o Karlíčka," napsala do deníku zkraje února 1960.
Jejího muže zanedlouho - 10. května 1960 - zastihla v ruzyňském kriminálu amnestie prezidenta republiky. Ve vězení nakonec strávil 11 let, 4 měsíce a 22 dní.
"Velký byl náš údiv, když Karlíček, kterého jsem přivezla domů, nic si nevzal z připraveného oběda. Že prý první den na svobodě nevezme ani jedno sousto do úst a druhého a třetího dne držel tzv. 'trestní dávku'. Nikdy nezapomenu na slzy v očích a krátkou větu, kterou Karlíček pronesl, když poprvé stanul na prahu našeho bytečku: 'Věděl jsem, že mizerně bydlíš, ale že až tak…'" zapíše si Jelizaveta po více než deseti letech do deníku.
Ačkoliv bylo generálovi Kutlvašrovi po návratu z vězení již pětašedesát let a kvůli věznění měl podlomené zdraví, byl mu přiznán jen směšný důchod. Bratři legionáři mu obstarali místo hlídače vystavovaných uměleckých děl v Jízdárně Pražského hradu. Brzy však odtud musel odejít, protože jej lidé poznávali a dávali se s ním do hovoru. A komunistickému režimu se to nelíbilo. Musel proto vzít místo nočního vrátného v Nuselském pivovaru.
Jeho zdravotní stav se však stále zhoršoval. Konec nastal při rutinní zdravotní prohlídce v motolské nemocnici 2. října 1961. Generál se v osm hodin ráno přivítal s profesorem Niederlem a ten ho poslal se svým asistentem do ordinace napřed.
"Ve dveřích ordinace se manžel zapotácel a padl do rukou asistenta kráčejícího za ním. Než mohli cokoli udělat, zemřel. Infarkt. Už třetí, dva ho postihly ve vězení, ale o tom mi neřekl, abych si nedělala starosti," vzpomínala Jelizaveta při rozhovoru se spisovatelem Romanem Cílkem, který vše zachytil v publikaci Běda tomu, kdo vyčnívá z řady.
"A představte si, že - aniž by to tušil - zemřel v náručí člověka, jehož táta dělal mému manželovi pobočníka u 1. pluku v ruských legiích. Ten lékař se jmenoval Vladimír Endt. A jeho otec František byl svědkem našeho seznámení v Kansku na Sibiři v roce 1919," doplnila.
Na rodinné smuteční oznámení i na náhrobek umístili příbuzní generálovo životní motto: Dieu - Patrie - Noblesse. Bůh, vlast, šlechetnost. Jeho popel je uložen v hrobě na pražských Olšanech nedaleko bočního vchodu. A sem byl o téměř dvě dekády později uložen i popel ztrápené Jelizavety.
Očištění degradovaného generála
Městský soud v Praze při obnoveném trestním řízení v květnu 1969 zrušil původní rozsudek a zprostil generála Karla Kutlvašra i další odsouzené obžaloby z května devětačtyřicátého roku. Stalo se tak i díky úsilí jeho ženy Jelizavety a příbuzných. Z právního hlediska tím byla celá záležitost uzavřena. Komunistickými historiky a publicisty byl však legendární velitel přes dalších dvacet let účelově dehonestován. A jeho ovdovělá manželka čelila šikaně úřadů. Uznání se generál dočkal až po Sametové revoluci, kdy mu byl v roce 1992 udělen Řád M. R. Štefánika a o čtvrt století později mu byl propůjčen i Řád Bílého lva - vůbec nejvyšší české vyznamenání.
