Ve středu 8. dubna rozjíždíte v Psychoterapii Anděl bezplatnou on-line linku pro veřejnost s psychologickou a terapeutickou pomocí. Jak to bude fungovat?
Nyní jsme v testovacím provozu a přibíráme další odborníky do týmu. Od středy už jedeme naostro přes telefon, Skype a WhatsApp.
Mohou vás kontaktovat i děti?
Mohou, všichni jsme jim schopní poskytnout nějakou "první pomoc", první rozhovor, nebo minimálně víme, kam děti pak dál nasměrovat.
Dotazník k výuce na dálku
Společnost Kalibro, jež se zaměřuje na srovnávací testy a průzkum školství, zjišťuje, jak dobře online výuka funguje. Chce tím dát školám i státu zpětnou vazbu. Prosí proto rodiče, učitele, žáky a studenty o vyplnění tohoto krátkého anonymního dotazníku. (Pokud mají rodiče více dětí ve školním věku, nechť vztahují své odpovědi k tomu dítěti, se kterým tráví v současné době výukou na dálku nejvíce času.)
Pokud byste měli zájem o uspořádání tohoto šetření v rozšířené verzi přímo ve škole, kterou navštěvuje vaše dítě, ozvěte se na [email protected], případně telefonicky na číslo 724 05 83 83.
Dotazník pro mladší žáky (1. - 5. ročník ZŠ, vyplňují s rodiči)
Dotazník pro starší žáky (6. - 9. ročník ZŠ, Gymnázia a ostatní SŠ)
Mnohé děti se najednou zajímají o veřejné dění, chtějí přesně vědět, co se děje. Mají se ale koukat na zprávy, kde se každý den dozvídají, kolik dalších lidí se nakazilo, kolik dalších umřelo?
Dětem je důležité říkat informace dětským způsobem adekvátně věku a dohlížet na tzv. informační dietu, aby televize neběžela doma celý den, protože pak slyší ze zpravodajského kanálu zprávy pořád dokola a určitě to na ně doléhá.
Dnes se i malé děti ptají na závažné věci: Už na tu nemoc někdo umřel? A už umřel někdo v Česku? A kolik lidí? Máme jim říkat "milosrdnou lež", nebo pravdu?
Spíše by měl dospělý začít mluvit o celé situaci sám a nečekat, až se zeptají. Protože některé děti, když něčemu nerozumí, zeptají se, ale jiné to v sobě drží. Takže je dobré s nimi promluvit, zeptat se, jak rozumí tomu, co se děje kolem nich, jestli vědí, co to je koronavirus, karanténa. To jsou slova, která dnes každý slyší.
A co odpovědět na otázku na tělo: Umírá se na koronavirus?
Když se dítě ptá, zda na nemoc někdo umřel, tak máme strach mu říct pravdu, protože se bojíme, aby z toho nebylo úzkostné. Je dobré říct, že na koronavirus lidé i umírají, ale vysvětlit jim, že se to týká hlavně starších lidí a že děti i jejich rodiče jsou v bezpečí a že je dobré to bezpečí ještě zvýšit nějakým chováním - třeba že si budeme brát ven roušky a až se vrátíme domů, umyjeme si ruce. Také jim můžeme vysvětlit, že lidé umírají i na jiné nemoci, takže se právě touto nemusí výrazně více zneklidňovat.
Ukazuje se také, že sociální sítě mnohým z nich nevynahradí kontakt naživo. Teď mohou chatovat s kamarády od rána do večera, ale stejně se jim stýská. Může dojít k nějaké renesanci setkávání naživo? Uvědomí si děti limity těch chytrých zařízení?
Děti jsou nyní překrmeny obrazovkami a mají hlad po osobním kontaktu. To beru jako důležitou věc a bylo by dobré to podchytit a my rodiče bychom se jim měli v tomto směru více věnovat a podpořit je v tom, vymyslet více venkovních aktivit, aby nám zase po týdnu nezapluly na gauč. Na druhou stranu sociální sítě jsou velmi lákavé, takže pak zase může dojít k renesanci sociálních sítí. Děti, podobně jako my dospělí, většinou nejvíc touží po tom, co jim v tu chvíli chybí.
Vždycky když se dětí zeptáte, co by udělaly jako první, kdyby v téhle zemi vládly, zpravidla říkají, že by zrušily školu. Teď je tedy škola dočasně "zrušena", ale po nějakých dvou týdnech počátečního opojení nastává u některých jakási deziluze - takhle jsme si to nepředstavovaly. Co se v dětech odehrává?
Ona právě škola není zrušená, jen se přesunula domů. Školy s tím pracují různě, ale řada žáky poměrně dost vytěžuje. Už druhý týden se setkávám s tím, že řada dětí říká, že se již těší do školy a že kdyby mohly, vzaly by toto nařízení zpátky. Některým chybí spolužáci, někteří nestíhají úkoly, které dostávají od učitelů, a to dokonce i děti na prvním stupni, a jsou z toho ve stresu. No a některé děti špatně zvládají konflikty s rodiči kolem školních úkolů.
Děti kromě školy přišly i o kroužky a o setkávání s kamarády. Školu třeba nemusely, ale tohle měly rády. Jak je to pro ně těžké?
Záleží na tom, zda jde o kroužky volnočasové a rekreační, tam chybí hlavně společnost, děti se cítí izolované. Ale ti jedinci, pro něž šlo třeba o závodní aktivitu, mají velký propad a svět se pro ně hodně změnil. Byli zvyklí na pravidelné tréninky, chystali se na závody. Plány, které měli, jsou buď s otazníky, nebo v troskách.
Děti nemají to potřebné vybití. Nemohou do sportovních oddílů, na skauta, na turisťák, nemohou jít lítat s kamarády ven. I to samo o sobě musí znamenat nápor na psychiku.
Ty, které jsou na adrenalin zvyklé a nyní se jim ho nedostává, mají splín, jsou bez nálady, nervózní, protivní. Adrenalin je naše vlastní droga, kterou si umíme v těle vyrobit, a když ji nemáme, cítíme neklid a rozladěnost. Ale během karantény to přejde. Navíc malí sportovci s několikafázovými denními tréninky nyní mají problém se zabavit. Jsou zvyklí, že se za celý den nezastaví. Ráno trénink, pak škola, pak další trénink. Neměli žádný volný čas, a teď nevědí, co s ním.
Řešením je chodit běhat. Nemá se zbytečně courat venku, nemá se chodit ve skupinkách, když to není rodina. Ale jít si zaběhat bych rozhodně doporučil. Protože se na druhou stranu máme starat o svou fyzickou a psychickou kondici. A k tomu patří dobře jíst a dobře spát.
Malí muzikanti ze základních uměleckých škol sice mohou na rozdíl od sportovců trénovat i doma, ale většinu školního roku dřeli skladby na koncerty a soutěže, a když se měly tyto akce rozeběhnout, přišlo vše vniveč. Mohou cítit zmar, beznaděj?
Ano, to známe i dospělí, že když na něčem dlouze pracujeme a pak nedostaneme šanci to ukázat, je to hodně demotivující a depresivní. Děti to špatně snášejí, ale jsou-li dobře informovány a my to s nimi podrobně probereme - co se děje, proč se to děje, co z toho plyne -, tak se lépe dokážou vzdát svých představ o tom, jak by ty věci měly být. Pochopí, že to jinak nejde nebo že to je rozumné.
Nejhorší to mají ty děti, s nimiž se o tom dospělí vůbec nebaví, anebo ty, jejichž rodiče se k nastoleným opatřením staví vyhraněně negativně a nadávají, jaká je to hloupost. Děti jsou nastaveny na to, že se autority spíše poslouchají. A když jim autorita rodič říká, že je to nesmysl, a autorita televize nebo internet říká, že je to nutné, tak to v nich vyvolává nesoulad.
Další věcí je odluka od prarodičů. Jak mohou děti zvládat bizarní situace, kdy prarodičům maximálně nakoupíme, dáme nákup přede dveře a oni nám přes ně odpovědí, že děkují?
Pokud to není vyloženě malé dítě, tak se mu to dá přiměřeně vysvětlit: babičku nebudeme navštěvovat, protože už je stará, a proto víc ohrožená, tak nebudeme raději nic riskovat. Když i díky nám zůstane v bezpečí, tak to dobře dopadne. To ale neznamená, že se dětem nebude stýskat. Důležité je mluvit o svých pocitech, i o stýskání.
Klinický psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek
- 2002 FFUK Praha, jednooborová psychologie,
- 2005 klinická atestace
- do roku 2002 práce na Dětské psychiatrické klinice FN Motol (psycholog, arteterapeut),
- 2002: psycholog a psychoterapeut v Centru zrakových vad FN Motol, dlouholetá spolupráce s Klubem duševního zdraví pro dospívající a dospělé psychiatrické pacienty při VFN Praha,
2006 - 2011: vedoucí psycholog a psychoterapeut v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov (ambulance, vedení stacionářů, skupin, jiných programů pro pacienty s psychotickým onemocněním, rodinné terapie),
- privátní psychoterapeutická praxe, vedení psychologického centra pro děti i dospělé Psychoterapie Anděl.
Jak se o tom dá mluvit?
Řeknu, že se mi stýská také a že si tady holt budeme chvilku stýskat spolu, to se nedá nic dělat. A budeme se zase spolu těšit na to, až se to změní. Někdy rodiče, zvláště když jsou ve stresu a nepohodě, na tyto emoce nemají kapacitu a mají tendenci to odbýt: "Ale prosím tě, vždyť to nic není. A vždyť jsi stejně k babičce nechtěl jezdit."
Děti rovněž mohou mít pocit, že nemají v těchto dlouhých dnech, týdnech a měsících nikoho pro sebe - prarodiče vidět nesmí, kamarády také ne, rodiče jsou buď v práci, nebo mají home office a zahánějí je, že nemají čas. Co to s nimi udělá?
Pokud to jsou malé děti, je to takto nastavené špatně. Rodič buď nyní nemůže pracovat, nebo má ošetřovák. Ale i když má home office a musí pracovat, měl by si den zorganizovat tak, aby se dítěti mohl částečně věnovat. Třeba si přivstane a udělá si práci, u níž potřebuje, aby ho nikdo nerušil. Dětem je rovněž dobré udělat v jednom pokoji učebnu a říct jim, že za nimi jednou za půl hodiny přijdu vyřídit dotazy, v tu chvíli mi vznikne aspoň přerušovaný čas na práci. Když mám víc různě starých sourozenců, měli by si i pomoci navzájem.
Přijde mi také zbytečné, aby mámy, které se mají starat o děti, o domácnost a ještě k tomu mají home office, dělaly dvě teplá jídla denně. Angličané mají k obědu sendviče, my zase často studené večeře, když máme přes den teplé jídlo. Šetřil bych silami na péči o děti. Ony když se té naší péče odpoledne nasytí, tak si pak také zalezou a nechají nám volný čas.
Pokud se jedná o puberťáky, ti to moc jako frustraci neprožívají. Ti si zalézají rádi a jsou nadšení, že jim rodiče tolik nelimitují sociální sítě a počítačové hry, protože naopak potřebují, aby se co nejvíc zabavili sami. A potřebují je motivovat, aby vydrželi u dopoledního učení, že si pak mohou u Playstationu posedět.
Děti se také často ptají: "Jak dlouho ještě?" Jak pracovat s časem?
Měli bychom dětem vysvětlit, že průběh a následky virové epidemie se těžko odhadují, takže budeme raději plánovat po dnech a týdnech. Každý týden se s nimi dohodnout, jak bude vypadat plán na ten další týden. Protože to se dá odhadnout, plán na měsíc už by šel těžko. A že do školy možná ještě dlouho nepůjdou, ale že karanténa odezní určitě dříve a budou se moci setkat s kamarády, jakmile to bude možné.
Ne že bych chtěla přirovnávat nouzový stav ke stavu válečnému. Nicméně o válce se říká, že v ní děti předčasně dospějí. Změní i koronavirová krize nějak české děti?
Všichni budeme trochu jiní. Je to pro nás nevídaná zkušenost a každého z nás nějak ovlivní. Řada dětí se například naučí být samostatnější. Doteď měly přesně nalinkovaný program, nyní je do značné míry na nich a rodiče je často mohou řídit jen na dálku, z práce. A naučí se být i samy doma a poradit si, pomoci si navzájem.
Budeme si víc vážit toho, co jsme dříve považovali za samozřejmost a nyní nám to schází?
Myslím, že to je podobné jako s očkováním. Po koronavirové epidemii bude zřejmě větší ochota k očkování dětí a pak nám zase otrne a znovu do toho budeme místo rozumu vkládat vášně. Jak moc si udržíme pozitivní věci, co si z této situace vezmeme, záleží i na tom, jak se o ně budeme starat. Třeba si děti uchovají, že si budou mýt ruce před jídlem. Doteď jim to bylo jedno, teď si na to zvykají a doufám, že si ten zvyk udrží. Ale jen když jim to občas připomeneme - že je dobré udržovat nějakou míru čistoty, aby byly zdravé.
