Prožili jsme s malými přestávkami téměř rok sociální izolace, ale také rok obav o sebe a své blízké. Setkáváte se nyní coby psychologové s většími obavami či úzkostmi u svých klientů?
V současné době zaznamenáváme my psychologové a psychoterapeuti obrovský zájem o naše služby ze strany široké veřejnosti, já odmítám deset až dvacet lidí denně. Ocitli jsme se ve fázi, kdy na lidi začal doléhat rok obav a nejistot. Doteď jsme dlouhé roky nebyli zvyklí žít v tak velké míře nejistoty, je to pro nás nové a řada lidí se s tím neumí vyrovnat. Do toho řeší i další problémy, které pandemie přináší. Netrápí je jen strach o zdraví, o blízké, ale i o zaměstnání, rodinné finance. Jedná se o tak velkou zátěž, že ji už mnozí lidé neumí řešit sami a vyhledávají psychoterapeuty.
Jak poznamená děti a mládež, že prožily ve svém bezprostředním okolí strach ze smrtelné choroby či odchody svých blízkých? Tuhle zkušenost měla naposledy mladá generace snad za války.
Děti přijímají úzkosti a starosti dospělých, propisují se na ně. Pokud to špatně snáší rodiče, pak se i děti dostávají do takovýchto emocí. Více ale děti trpěly sociální izolací, zrušením kroužků či nemožností stýkat se s vrstevníky. Nyní se do všeho vrací zpátky, ale přestože se na školu či návštěvu volnočasových aktivit těšily, zažívají nyní stres ze změny, mají trému, jsou nejistí, zda budou podávat dobrý výkon.
Někteří dokonce hovoří o vzniku specifické "generace 2020/2021". Bude nějak trvaleji poznamenaná tím, co prožila?
Nesouhlasím s pohledem, že jsme tuto generaci tím, že byla rok doma, nějak trvale poškodili, obětovali, že budou mít problémy se sociálními kompetencemi a už se z toho nedostanou. Děti jsou pružné a tvárné a mají neuvěřitelnou schopnost regenerovat, rozhodně je nemůžeme ocejchovat jako "ztracenou generaci". Co by je mohlo poznamenat, je nadcházející ekonomická recese, kdy děti nebudou moci žít v neuvěřitelném nadbytku, kterého si před pandemií velká část z nich užívala, v absolutní bezstarostnosti a rozmařilosti, kdy všechno bylo pro mnohé na dosah ruky.
Nemůže to pro děti znamenat i určitou pozitivní zkušenost - zjistit, že nemusí být vše okamžitě a nadosah?
Schopnost se adaptovat znamená, že se přizpůsobíme dané situaci, vezmeme si z ní to lepší a s tím horším se učíme nějak zacházet. Bude záležet na nás dospělých, jak se k dané situaci budeme stavět a co dětem budeme předávat. Když krizí projdeme, můžeme se z ní hodně poučit a může nás posílit.
Máme po roce zavření "sociální absťák" a budeme dohánět kontakty s lidmi, nebo jsme se spíše stali "asociálními" a přestaly nám kontakty scházet?
Lidé, kteří jsou společenští, mají nyní sociální absťák a budou to dohánět. A ti, kdo jsou uzavření nebo nejistí, tak se ještě více uzavřeli, jsou ještě nejistější a se sociálními kontakty to budou mít těžší. Nůžky mezi nimi se ještě více rozevřou.
Před pandemií se rozmáhal trend singles - mladí "hedonisté", kteří nechtějí mít závazky, ale především si chtějí života užívat. Jenže na ně lockdown dolehl skoro nejvíc. Přišli o většinu výhod, tedy hlavně o možnost kdykoliv vyrazit do společnosti nebo za kulturou či sportem, a zbyly hlavně nevýhody, třeba samota, chybějící rodinné zázemí. Zviklá nějak tato prožitá zkušenost trend singles?
Dlouhodobější trend singles rovněž souvisí s ekonomickým nadbytkem, prosperitou. Lidé nepotřebují být v páru, aby se jim žilo dobře nebo aby vůbec přežili. Souvisí to také se společenským klimatem - jestli to společnost bere jako v pořádku, ženy jsou emancipovanější. Mnozí založení rodiny odkládají, protože jim přijde, že mohou prožít plný život i bez ní, že ho naplní jinými věcmi. V pandemii ale najednou žili osaměle. Nicméně z roční osamělosti by se lidi oklepali a vrátili by se do původních kolejí.
Jak to s trendem singles bude pokračovat, záleží hlavně na tom, do jaké postcovidové společnosti se probudíme. Jak moc nás zasáhne ekonomická recese, nakolik budou stoupat ceny nemovitostí a podobně. Tyto věci lidi tlačí k tomu, že nakonec jsou více ochotní jít do závazků a žít spolu, protože v páru pro ně bude život ekonomicky dostupnější.
Bylo rodičovství v době pandemie a lockdownu spíše výhodou, nebo nevýhodou? Převažovala výhoda, že člověk neztratil možnost seberealizace a nemusel hledat smysl života, nebo nevýhoda, že musel velmi těžko kloubit péči o děti s prací?
Myslím, že čím déle lockdown trval, tím více byli rodiče s dětmi unavenější. Možnosti, co s potomky podnikat, byly značně omezené, rodiče částečně zastupovali učitele, do toho nestíhali svou práci. Řekl bych, že se na nich postupně začala projevovat "únava materiálu". Pokud do toho přišla ještě nejistota v práci, tak vyčerpanost rodičů těsně před návratem dětí do škol byla skutečně velká. Myslím, že kdyby bylo nutné celý školní rok dokončit distančně, tak by to děti přežily lépe než jejich rodiče.
Dětská krizová centra nicméně varovala před složitou situací dětí, které lockdown prožily v nefunkčních rodinách plných násilí a alkoholu…
Ano, s tím souhlasím, ale to přesně dokládá, že jsme neprožili jeden stejný lockdown, ale že jejich škála je velmi pestrá. Znám spoustu žáků, kteří se v třídním kolektivu necítí dobře, jsou šikanovaní, ráno mívají žaludeční nevolnosti, když mají vyrazit do školy. Znám děti se sociální fóbií, kterým výuka z domova vyhovovala, užívaly si, že nemusí chodit k tabuli, líbila se jim pohoda při vypnuté kameře. Ti distanční výuku rozhodně přivítali, a naopak měli hrůzu z návratu do školy. Podobně jako přetěžované děti, které často bez oběda letěly ze školy na kroužky a nestíhaly, což mělo negativní vliv na jejich psychiku. V pandemii toho byly ušetřené.
Také znám spoustu rodičů, kteří si lockdown užili, protože děti už mají starší a samostatnější a oni sami prožili home office někde na zahradě v pohodě, v klidu a bez stresu a užili se více jako rodina. Ale samozřejmě převažují rodiče, kteří spíše řešili problémy.
Mělo zavření škol nějakou výhodu i pro ty děti, kterým scházela a stýskalo se jim po kamarádech a třeba i učitelích?
Děti za ten rok obecně velmi vyrostly v míře samostatnosti. Některé měly plný servis a rodiče "za zadkem", ale mnohé také ne. Naučily se být doma samy, ohřát si oběd, samy si poradit, samy si zorganizovat čas. Získaly větší sebedůvěru v mnohých činnostech a byly méně "přilepené" k rodičům.
Jak složitý byl tento rok pro navazování vztahů?
Pro navazování vztahů šlo skutečně o specifickou dobu. Nešlo sice nikam chodit, ale lidé se nepřestali seznamovat, jen k tomu využívali internetové seznamky. Jenže jak nebylo kam chodit a venku panovala zima, mnozí v podstatě přeskakovali fázi oťukávání a randění. Zkrátka se někde potkali, vymrzli, skončili u někoho v bytě a často hned první schůzka skončila sexem. Tím, že se dotyční vůbec neznali, tak často ve vztahu nepokračovali, zažili si zklamání. Tato doba rozhodně neprospěla navázání hlubších vztahů, které vydrží.
Jak bylo složité udržet již existující vztahy, které z důvodu vládních nařízení potkalo mnohaměsíční odloučení? A může být dlouhé odloučení i výhodou?
Platí tu pořekadlo "Co tě nezabilo, to tě posílí". Dlouhodobé vztahy mohlo odloučení i posílit, ale řada vztahů, které před pandemií fungovaly jen krátce, se rozpadla.
Už jsme zmínili pozitivní důsledky roční pandemie a lockdownu u dětí. Co pozitivního tato zvláštní doba podle vás přinesla dospělým?
U řady z nás se posunula k lepšímu schopnost žít v nejistotě, snášet nejistotu. To vnímám jako pozitivní. Že svět je jistý a předpověditelný, je pouze chiméra - a ani v době předcovidové v mnohých částech světa vůbec jistý a bezpečný nebyl. My jsme si tady před covidem žili v takové zvláštní bezstarostné realitě. Také se říká "ztratíš mě, poznáš mě". Když jsme najednou neměli nějakého člověka kdykoliv dostupného, poznali jsme, jak nám chybí.
Prošli jsme si "vztahovou inventurou", protřídili jsme své vztahy - opustili jsme ty, které jsme si drželi spíše ze zvyku, a tím pádem nám zbývá více času na lidi, jež máme opravdu rádi a na nichž nám záleží. Lockdown také značně pročistil mezigenerační vztahy. Zjistili jsme, že nám chybí vídat se s rodiči, prarodiči, nebo naopak s dětmi a vnoučaty. Vidím, že lidé teď více přemýšlí o tom, čemu svůj volný čas věnují, zachází s ním s větší rozvahou a berou ho jako něco vzácnějšího.
