Praha má Hrad, Český Krumlov zámek, Kutná Hora chrám svaté Barbory. A pýchou jihočeských Holašovic je jejich náves. Když se člověk postaví do jejího prostředka, kde jej obklopí 23 zemědělských usedlostí s nezaměnitelnými barevnými štíty z druhé poloviny 19. století, jako by se ocitl na obrázku Josefa Lady, nebo ve filmu o ideálním životě na tradiční české vesnici.
Pár se jich tu ostatně natáčelo, třeba komediální muzikál Trhák Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka nebo jeden z dílů Babovřesek Zdeňka Trošky. A v posledních letech vesnice posloužila jako živá kulisa k představení opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany.
Pohodovou předprázdninovou atmosféru ve slunný červnový den dokresluje i pečlivě sesečený trávník, udržované lavičky nebo zeleň, o kterou se starají sami místní.
Náves působí tak malebně, že leckteří z desetitisíců turistů, kteří sem každý rok dorazí, ani nevěří, že jde o skutečnou vesnici. "Musíme jim vysvětlovat, že tady fakt bydlíme. Myslí si, že domy jsou jen kulisy," směje v koloniálu uprostřed návsi jedna z místních žen, která si nepřála být jmenována.
Jediným rušivým elementem je snad jen velké černé SUV na trávníku u místní hospody. Parkování mimo vyznačená místa je v Holašovicích zakázané, na této části silnice je navíc zákaz vjezdu.
Na to je místní starosta Jan Jílek alergický. "To je vaše?" volá přísně na jednoho z mužů sedících na terase místní hospody. "Nemá to tam co dělat," upozorňuje se zdviženým ukazováčkem.
Jde poznat, že mu tato pozice sedí. Než začal kárat za přestupky řidiče, co parkují na návsi v Holašovicích, rozdával dnes padesátiletý Jílek tresty profesionálním fotbalistům. Patnáct sezon řídil utkání v první české lize, s 209 zápasy patří k historicky nejzkušenějším domácím rozhodčím. Pískal i pražské derby mezi Spartou a Slavií. Mezi fanoušky se proslavil také jako sudí, kterému útočník Milan Baroš po neodpískané penaltě řekl, že už mu nikdy nepodá ruku.
V roce 2019 rozhodcovskou kariéru ukončil, napilno má ale i dál. Před rozhovorem Jílek vyřizuje pracovní telefonát - kromě vedení obce stíhá plnit pracovní povinnosti obchodního ředitele IT firmy - a do toho se mu za porušení zákazu vjezdu omlouvá řidič čtyřkolky.
"Turisté jsou obecně neukáznění, vidíte to sami," vzdychá Jílek. "Ale už jsme se spolu naučili žít," dodává, zatímco si sedá na lavičku ke stromku na návsi.
Překážka živé vesnice
Letos uběhlo 25 let, co se Holašovice dostaly na prestižní seznam UNESCO. Vesnici lidé kolem oválné návsi založili ve 13. století, od té doby ji postihlo několik ran. V 16. století ji vylidnila epidemie moru, po druhé světové válce se odsud muselo klidit většinové německé obyvatelstvo.
Přesto si ale Holašovice, i díky své pozici v klidné části jižních Čech mimo důležité cesty, udržely svou duši jako téměř žádná jiná vesnice. Většina budov je ve vlastnictví místních rodin, z nichž některé zde sídlí po staletí, a jejich členové zde stále bydlí.
A právě to, kromě slavných zachovalých usedlostí, ocenili komisaři UNESCO. "Jednou z podmínek, proč bylo místo zapsané, je to, že Holašovice zůstanou živou vesnicí. Že je lidé nevysídlí, nehodí to do skanzenovitého režimu a neudělají z toho turistickou atrakci," vysvětluje Jílek.
I to místo odlišuje od některých známějších českých památek. Člověk zde nenarazí na téměř žádný reklamní smog, kromě parkovného nemusí zaplatit ani korunu a přitom si prohlédne vše klíčové.
To turisté vítají, pro obec náležící pod sousední Jankov je to ale problém. "Naše vidina pozlátka při zápisu byla zkreslená. Lidé si řeknou, vám se přece musí žít skvěle, vy jste bohatí. Ale opak je pravdou. Žádné příjmy nám z ministerstva kultury ani z UNESCO neplynou," říká Jílek.
"Když jdete na hrad, na zámek nebo do muzea, tak zaplatíte vstupné. Ale tady to nejde. Kdybychom ho zavedli, stalo by se to tady opravdu skanzenem. Žili bychom zde v rezervaci a lidé by na nás pohlíželi jako nějaké exoty, co žijí v uzavřené kolonii. To nikdo nechce," dodává starosta.
Veškeré opravy místních usedlostí tak obec společně s vlastníky řeší přes grantové programy. Peníze ale Holašovice potřebují třeba i na následky turistického provozu. V obci sice trvale žije jen asi 140 lidí, ročně sem ale vyrazí až 70 tisíc turistů.
Zpočátku to byl pro místní šok. Dříve zapadlou vesnici zařadily do svých harmonogramů cestovní kanceláře, při jednom třeba s návštěvou Českého Krumlova tak začaly Holašovice brát autobusy plné turistů z asijských zemí, Německa, Itálie, ale i Česka.
"Autobus často ani nezastavil. Jen projel párkrát dokola náves, lidé si to zevnitř vyblejskli a jeli zase pryč," popisuje žena v koloniálu počátky masového turismu v Holašovicích. Kdo na místě vystoupil, často pak místní žádal, jestli si nemůže prohlédnout jejich dům. Někteří rovnou bez dovolení natahovali ruce přes brány a fotili si dvorky nebo i vnitřní prostory domů.
Tyto problémy postupně odpadají. O prázdninách a víkendech zde stále bývá plno, turistů po pandemii covidu ale mírně ubylo. "Začínají pomalu převládat pozitiva zápisu v UNESCO. Vždyť se podívejte, jak to tady vypadá hezky. To nikde v okolí není. Na cestě je ale stále hodně překážek," míní starosta Jílek.
Běžné je podle něj opotřebování i ničení mobiliáře, největším problémem je ale parkování. "Turisté si tady zaparkují auto na zeleném trávníku pod stromy, protože mají káru za dva miliony a nechtějí, aby jim na to svítilo sluníčko. Turista přijede na kole a opře si to o draze opravenou fasádu. Řeknou si, že tady jsou vidláci z venkova, tady na nás nikdo nemůže. S tím mám problém," říká starosta.
Stonehenge s Krtečkem
Turisté ale nepřinesli jen trápení. Pár místních se chytlo příležitosti něco vydělat. V malé obci se udržují dvě hospody, obchod s potravinami, krámek s keramikou i infocentrum.
Od roku 2008 stojí na poli za obcí kruh kamenů, kterému se začalo přezdívat "Holašovické Stonehenge". "S obcí to nemá nic společného, kromě toho, že to leží v jejím katastru. Vybudoval to můj strýc Václav Jílek, který má ve shromažďování kamenů životní zálibu. Nechal tedy postavit megalitický kruh. Udělal si radost," vysvětluje okolnosti vzniku starosta Jan Jílek.
Jak správně z kamenů načerpat energii, radí turistům nápisy na nástěnkách. Prvně ale musí každý zaplatit vstupné 40 korun. Na cestě ke kamenům pak návštěvníka pozdraví několik velkých soch severských božstev, ale také Krtečka a jeho kamarádů. Podívat se může také na to, jak se nedaleko konstruuje další seskupení kamenů, kterému bude vévodit údajně největší menhir v Česku.
Stonehenge ale hlásí úspěch. Do Holašovic od jeho založení začali lidé jezdit i čistě proto, aby z místních menhirů načerpali energii. Nad tím místní spíše kroutí hlavou. "Do přírody se to hodí, je to pěkné. Ale ty výklady k tomu, no nevím. Ale ať si každý věří, čemu věří," míní žena v koloniálu.
Otevřely se i atrakce, které více navazují na dědictví obce. Dnes osmdesátník Vlastimil Hošek se třeba rozhodl, že turistům otevře část svého domu na návsi a přemění ji na muzeum. Ostatně, kdo jiný by měl - jeho rodina žije v obci nepřetržitě už téměř 500 let. "Turisté mi nikdy nevadili, na svou vesnici jsem pyšný. Jsem rád, že lidi aspoň vidí, že jsme nebyli nějací ocáskové. Že byl můj děda frajer, když to tady všechno zachoval," říká senior.
Perly v mouru
Série reportáží z míst v Česku, která se vymykají.
"Město jsou jen kulisy." Přeplněný Krumlov je pryč, ale místní se do centra nevrátí
"Není tu nic a k tomu draho." Špindlerův Mlýn kazí apartmány, vyhání turisty i místní
Z klidné vsi přeplněným letoviskem. Na Dolní Moravě jde jen o byznys, naříkají místní
"Hrozí, že lázeňství umře." Karlovy Vary živili Rusové. Jsou pryč a Češi je nenahradí
Ani pro turisty, ani pro místní. Pustnoucí Kutná Hora bojuje s pověstí města duchů
"Je strašný, jak se tu boháči roztahují." Lipnem otřásá spor o budoucnost přehrady
Praha se chce zbavit matrjošek a odlákat opilé cizince. Nově cílí na bohaté turisty
Disneyland bez turistů. "Cetky" vzbuzují pnutí mezi Karlštejnem a prodejci v podhradí
"Pořád se na nás někdo dívá." Šumavu místo pohraničníků křižují davy turistů
