Stalo se to v Bělorusku začátkem srpna 2020 na jedné z mnoha demonstrací. V hlavním městě Minsku dopadl mezi shromážděné lidi policejní granát. Ani zdaleka nebyl jediný. Tento však spustil nečekanou reakci, která spojila demonstranty s Českem.
"Doteď mám úlomky střepin pod kůží. Ohluchla jsem na pravé ucho. Musela jsem si oholit vlasy, protože po tom výbuchu jsem měla zraněnou hlavu a část jich shořela," líčí šestnáct měsíců od události v jedné pražské kavárně bývalá studentka veteriny Máša. Je polovina prosince 2021.
O politiku se začala zajímat díky videím blogera Sjarheje Cichanouského, manžela Svjatlany Cichanouské, opoziční lídryně a podle nezávislých expertů skutečné vítězky prezidentských voleb z 9. srpna 2020, která se postavila Alexandru Lukašenkovi, jenž v Bělorusku vládne nepřetržitě od roku 1994. Výsledky voleb neuznala ani Evropská unie.
V srpnu před půldruhým rokem bylo Máše devatenáct let a byly to její vůbec první volby. Odhlasovala ve svém domovském městě, v půlmilionovém Homelu, pak se s kamarádem vydala autobusem do Minsku. "Když jsme přijeli, už nešel internet. V Minsku jsme se nevyznali a kamarádův bratr nám poradil, ať jdeme do centra. Došli jsme na křižovatku, kde byly stovky lidí jako my, a proti nám policejní kordon. Já stála asi ve třetí řadě," popisuje osudový okamžik.
Příběh vypráví reportérce Aktuálně.cz zrovna v den, kdy dostala vyrozumění, že jí bude v Česku poskytnuta mezinárodní ochrana na dva roky, a nikoliv časově neomezený azyl, jak doufala. I proto se rozhodla o svůj příběh podělit.
Žádali gesto solidarity, odpovědí byly granáty
"Křičeli jsme na policajty, aby nás nechali projít, aby jako gesto solidarity s námi položili své štíty na zem, ale vůbec na nás nereagovali. Pak nasadili vodní děla a pak, bez varování, začali házet zábleskové granáty, jeden vybuchl přímo u mě. Dál už si nic moc nepamatuju."
Právě granát, který zranil Mášu, stál na počátku snahy Kryściny Šyjanok a dalších zástupců běloruské diaspory v Česku spustit pro jejich krajany zdravotně humanitární program Medevac. Tedy program české vlády, založený v roce 1993, který se zaměřuje na poskytování zdravotní péče v regionech zasažených humanitární krizí či přírodní katastrofou, ať už vysláním zdravotnických týmů přímo na místo nebo evakuací do českých nemocnic.
"Někdo přišel s informací, že Česko touhle formou pomohlo Ukrajincům po Majdanu (série protestů ukrajinské společnosti z let 2013 a 2014, které vedly ke svržení tehdejší proruské vlády - pozn. red.). Jednali jsme s premiérem a pak s ministerstvem vnitra. Šlo to všechno hrozně rychle," popisuje přístup minulé vlády Šyjanok, která žije v Praze a živí se jako soudní tlumočnice a překladatelka.
Máša bezprostředně po explozi granátu skončila v nemocnici, kde strávila celkem měsíc a půl a podstoupila několik operací. Hned druhý den se o ni začala zajímat běloruská policie: "Přišli 'vyšetřit', co se stalo. Během toho se mě snažili znejistit, říkali, že možná ty granáty nebyly od policie, ale od nějakých anarchistů z řad demonstrantů. Pak chtěli, abych to podepsala. Nemohla jsem skoro hýbat prsty na rukou a během výbuchu jsem přišla o kontaktní čočky, v oku jsem měla malinké úlomky po explozi, nedokázala jsem se jim bránit," popisuje Máša praxi, kdy policie chodila za zraněnými přímo do nemocnice a vyvíjela na ně nátlak.
Bála se, že to tím nekončí, a tak se rozhodla, že se zkusí přihlásit do zmiňovaného českého programu Medevac, o kterém jí řekl kamarád. "Myslel si, že by mi v Česku mohli pomoct se sluchem, protože je tu medicína na vyšší úrovni." Po převozu do Česka podstoupila operaci v Hradci Králové, ke zlepšení ale nedošlo. "Žiju tu už rok, ztratila jsem všechno, co jsem v Bělorusku měla, snažila jsem se vybudovat si tu nový život, ale bojím se, co bude dál."
Obávali se infiltrování agentů KGB
Program Medevac se pro Bělorusy uskutečnil ve dvou fázích. První z léta a podzimu 2020 byla určena obětem pronásledování ze strany běloruského státu. Do Česka tehdy bylo převezeno celkem 60 lidí, jak obětí, tak jejich rodinných příslušníků. Druhá fáze, realizovaná v roce 2021, byla zaměřena na perzekvované zdravotníky a v rámci ní přijelo 29 lidí.
"Založili jsme e-mailovou adresu, kam se oběti mohly obracet, navázali jsme spolupráci s humanitárními organizacemi v Bělorusku, naše seznamy pak schvalovalo české ministerstvo vnitra, to mělo poslední slovo," vysvětluje zástupkyně běloruské menšiny v tuzemsku Kryścina Šyjanok, jakým způsobem probíhal výběr. Nutné bylo pečlivě prověřovat každý jednotlivý případ, protože měli velké obavy z toho, aby do Čech nepřivezli třeba agenta KGB vydávajícího se za oběť. "Nikdo nás ale nezklamal a moc si vážíme důvěry, s jakou k nám ministerstvo přistupovalo," dodává.
"Bývalo by bylo lepší, kdyby do mě stříleli ostrými"
"V den voleb jsem byl v práci a situaci jsem sledoval přes internet. Váhal jsem, jestli se mám protestů zúčastnit. Pak mi volala kamarádka, že tam jde, a já si říkal, že kdyby se jí tam něco stalo, tak bych se nemohl podívat do zrcadla. Tak jsem šel taky," vzpomíná osmatřicetiletý Saša, původním povoláním řidič a další klient Medevacu, kterého brutalita, s jakou byly protesty potlačeny, málem připravila o život.
Samotné demonstrace se nakonec nezúčastnil, protože již na cestě do centra Minsku, odkud pochází, narazil na "omonovce" - speciální policejní jednotky. "Křičeli na lidi, aby se rozešli, že je zakázáno se shromažďovat. My jsme volali 'policie s národem' a další hesla. Pak jeden z nich vystřelil do naší skupiny z granátometu. Začal chaos. Vystřelili znovu. Ucítil jsem, že tentokrát trefili mě. Když jsem se otočil, abych poodešel stranou a podíval se, co se mi stalo, znovu mě střelili, tentokrát do zad."
Do nemocnice se dostal díky pomoci kolemjdoucích: "Dva kluci zastavili nějaké auto a řekli posádce, že musím hned do nemocnice, jinak je se mnou konec." S trojicí mladých lidí, kteří byli v autě, se mu povedlo po několika měsících spojit, aby jim poděkoval. Stejně jako Saša všichni tři z Běloruska emigrovali. "Jeden z nich seděl se mnou vzadu a držel mi na ráně nějaký hadr. Začal jsem blouznit. Viděl jsem, že mi z té rány něco leze. Nejdřív jsem si myslel, že do mě střelili nějakou divnou patronu, že je to nějaká pěna. Ale ti, co jeli se mnou, řekli, že to jsou nejspíš střeva, ať na to nesahám," líčí Saša.
Následovala operace, kdy mu lékaři museli vytvořit umělé vyústění střev. "Střelili do mě gumovým projektilem, měl v průměru několik centimetrů. Doktoři říkali, že by bývalo bylo lepší, kdyby stříleli ostrými náboji, protože ty by alespoň vyšly ven. Po té operaci přijela policie a sebrala mi oblečení, které bylo poškozené, sebrali ty náboje, snažili se zamést stopy," popisuje.
Na postup policistů si stěžoval, ale když mu přišlo předvolání k soudu, věděl, že to prakticky znamená pozvánku do vězení. Jeho známá, advokátka, mu doporučila, aby odjel ze země. Tehdy se dozvěděl o českém programu Medevac. "Na letišti v Praze na mě čekala jedna Běloruska a s ní dva obrovští chlapi, policajti. Lekl jsem se, protože doma policie lidi mlátí a střílí do nich, ale tihle tam byli, aby mě chránili, byl jsem z toho v šoku," doplňuje Saša.
Česko by teoreticky mohlo "omonovce" pohnat k odpovědnosti
Česká pomoc pronásledovaným Bělorusům má dlouhou tradici. Tři roky po svém vzniku Československo spustilo takzvanou ruskou pomocnou akci, zaměřenou na emigranty z území bývalého carského Ruska, kteří utíkali před komunistickým režimem. Československo tehdy přijalo tisícovku studentů, ale také zemědělce, kozáky nebo invalidy.
"Bělorusové tady mají od roku 2013 status národnostní menšiny a před Lukašenkovým režimem utíkali už hned v 90. letech," vypráví Šyjanok, která spolu s dalšími usiluje o to, aby bylo v Česku zřízeno zastoupení běloruské demokratické opozice neboli pobočka kanceláře Svjatlany Cichanouské. Ministerstvo zahraničí uvedlo, že tuto možnost "pečlivě studuje a diskutuje se všemi relevantními partnery".
Dalším krokem, který by podle Šyjanok mohl pomoci, by bylo zahájení trestního stíhání těch, kteří se na násilí proti demonstrantům podíleli, dle univerzální jurisdikce (právní koncept, který umožňuje stíhání těch nejzávažnějších zločinů bez ohledu na to, kde byly spáchány, a bez ohledu na státní příslušnost obětí nebo pachatelů - pozn. red.).
"Ti lidé v mnoha případech vědí, kdo konkrétně jim ubližoval. Je sice jasné, že ten dotyčný policista nebo 'omonovec', se kterým se zahájí trestní řízení v Čechách, se na výslech nedostaví, ale možná se tak dostane na seznam Interpolu a ten seznam pak uvidí jeho podřízení v Bělorusku. A to tím systémem možná trochu zachvěje."
Hodina a půl bití. Stěžovat si na postup policie ale nemá smysl
"Naše 'omonovce' poslali do Minsku a ti, kteří mě pak mlátili na policejní stanici, byli naši lidé z Mahyljova, znal jsem je," potvrzuje pětačtyřicetiletý Vitali, kterého zadrželi třetí den protestů v jeho domovském městě, velkém přibližně jako Brno, a během hodiny a půl ho zbili tak, že musel být převezen do nemocnice.
"Nejdříve mě zmlátili v autobuse, pak v avtozaku (speciální vozidlo určené pro přepravu vězňů - pozn. red.) a pak, potřetí, na policii. Shromáždili nás v policejní posilovně. Křičeli a nadávali nám, ptali se, co nám chybí, jestli pro nás Lukašenko není dost dobrý. Mezi policisty byla jedna žena. Když mě odváželi do nemocnice, řekla mi, ať najdu na hromadě mobilů ten svůj, ale kvůli zraněním jsem neviděl. Ona křičela, ať se neopovažuji ji zašpinit krví."
Pomoci se mu dostalo díky mladému policistovi, který když viděl, v jakém je stavu, zavolal sanitku. "Myslím, že on se hodně bál a byl šťastný, že na chvíli může odejít ze stanice a doprovodit mě do nemocnice. Dostal rozkaz, že mě má odvézt zpátky hned, jakmile dostanu první pomoc. Byl vystrašený a ptal se lékaře, jestli mě může odvézt, a on mu řekl, že ne. Ani na tom netrval," vypráví Vitali, původní profesí sociální pracovník, který si nyní plánuje udělat řidičský průkaz skupiny C, aby se mohl v Česku pracovně uplatnit.
"Zdravotníci se chovali výborně, ale necítil jsem se v nemocnici bezpečně, bál jsem se, že se pro mě policie vrátí, tak jsem vyskočil z okna a utekl. Podal jsem pak na chování policie stížnost a hned mě zadrželi a odvezli do toho stejného oddělení, kde mě předtím zmlátili. Za účast na protestech mi hrozilo až šest let," popisuje, proč se nakonec rozhodl odjet do České republiky, přestože dlouho věřil, že se opozici podaří zvítězit.
"Bojím se, že zemřu v Česku a Bělorusko už neuvidím"
Naději viděl v ukrajinském "Euromajdanu", který před osmi lety skončil pádem vlády tehdejšího proruského prezidenta Viktora Janukovyče. "Jenže Ukrajinci byli připraveni umřít kvůli své vlasti, naši dávali policistům kytky a volali hesla jako 'policie s národem'. Spousta lidí byla zmlácena a zraněna, ale pořád pokračovaly ty kytky a hesla. Policie však vůbec s národem nebyla," říká Vitali. "Obávám se, že se situace jen tak nezmění a já už se do vlasti nepodívám. Zemřu tady v Čechách."
VIDEO: Volby v Bělorusku: Falšování hlasů, únosy novinářů, tvrdé střety s policií (10. srpna 2020)
