Proč si myslíte, že není dobré řešit případy sexuálního zneužití v katolické církvi podáním trestního oznámení na neznámého pachatele?
Protože to v obětech vyvolá obrovský strach.
Z čeho?
Ne každý, kdo byl sexuálně obtěžován duchovním, o tom bude chtít veřejně mluvit. Sám znám lidi, kteří zatím a možná nikdy nebudou chtít vypovídat před církevními nebo světskými úřady. Zároveň ti, kteří jsou ochotni mluvit před autoritami v církvi, nemusí mít sílu na výpověď před policií.
Proč?
Třeba proto, že se detaily jejich příběhu dostanou ven, že to budou muset znova říkat před někým, koho vůbec neznají, že se celá věc dostane k rodině, že do toho budou zataženi další lidé, o kterých vědí, že nebudou chtít vypovídat, atd.
Známe reakce farníků během vyšetřování případu v Žirovnici v jižních Čechách (katolický kněz V. Z. tady podle policie na začátku 90. let opakovaně sexuálně zneužíval minimálně dvě osoby - pozn. red.). Jedna z farnic prozradila jejich identitu a dodnes se jim za to nikdo neomluvil.
V křehkosti toho, co se vám stalo, máte prostě obrovské obavy, jak se na vás budou lidé dívat, co si o vás pomyslí.
Z druhé strany ale zní logický argument: každý případ je nutné vyšetřit, což bez výpovědi a následného prověření její pravosti nelze. A existuje presumpce neviny.
Ta je bez diskuse, ale máme také status oběti, který Česko přijalo jako jedna z posledních zemí v roce 2015.
Co to v praxi znamená?
Každý, kdo se označí za oběť (v katolické církvi to platí pro všechny lidi, kteří zažili sexuální zneužití do 18 let věku), má za ni být považován do okamžiku, kdy se prokáže, že jde o lež, kterou chce někoho poškodit.
Zákon o obětech trestných činů
"Každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti podle tohoto zákona."
(3 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů)
Tento princip se objevuje i v novém dokumentu katolické církve Vos estis lux mundi, vydaném papežem Františkem v červnu loňského roku (viz box níže). V něm je popsáno, jakým způsobem se mají biskupové chovat k lidem, kteří se označí za oběť - nabídnout jim otcovskou pastorační péči, tedy přijetí a vyslechnutí, pomoc terapeutickou, lékařskou a duchovní. Není tam řečeno, že věci musí nejdříve prošetřit policie a soud potvrdit.
To ovšem neznamená, že nemáme jako katolická církev s policií spolupracovat. Oběť (pokud je už plnoletá, a to je z nich většina) by ale měla mít možnost vybrat si další postup, zvolit si tempo.
Vos estis lux mundi
Dokument katolické církve "Vos estis lux mundi", vydaný papežem Františkem 1. června 2019, klade do centra pozornosti zájem obětí sexuálního zneužívání.
Článek 5 - Ochrana obětí
1. Církevní autority mají povinnost zajistit, aby bylo o osoby, které se prohlásí za oběti, stejně jako o jejich rodiny, pečováno s důstojností a respektem, tedy konkrétně:
a. aby byly přijaty, vyslechnuty a podpořeny, včetně poskytnutí specifických služeb.
b. aby jim byla nabídnuta duchovní podpora.
c. aby jim byla zpřístupněna zdravotní pomoc, včetně terapeutické a zdravotní asistence, dle konkrétních případů.
2. Je třeba chránit dobré jméno a soukromí zainteresovaných osob, včetně jejich osobních údajů.
Při pohledu zvenčí ale působí logicky se nejprve ujistit, že si daný člověk nevymýšlí. Což je nejlepší při výpovědi na policii.
Myslím, že na prvním místě je třeba dotyčné lidi přijmout a vyslechnout. Zjistit, co chtějí, a nabídnout jim možnosti řešení. V současné situaci navíc rozplétáme často případy staré třeba desítky let, pachatelé jsou mrtví nebo velmi staří lidé.
Pro oběti, které přicházejí, není důležité na prvním místě pachatele poslat za mříže, ale zpracovat bolest a hněv, vyrovnat se s tím, co se jim stalo. Chtějí slyšet ze strany církevních autorit, že je někdo bere vážně, že někdo dané věci lituje. Ti, kteří zneužívali, toho totiž často nelitují.
A v dosavadní atmosféře, ve které stojí v první linii církevní právníci, a ne dobří pastýři, je úplně kontraproduktivní zvát lidi, aby přišli a o své zkušenosti mluvili, aby se zabránilo dalším zneužitím a napravily se alespoň částečně některé škody.
Riziko toho, že někdo falešně obviní kněze, ale taky musíte brát vážně.
To vždycky existuje. Běžně se udává, že od dvou do deseti procent obvinění je falešných. Ze statistik v USA nicméně vyplývá, že vůči katolickým kněžím jde o zhruba jedno procento. Více falešných obvinění se objevuje tam, kde do případu vstupují třetí osoby s vlastním zájmem, což jsou např. rozvody. Kněží jsou v drtivé většině obviněni až dospělými lidmi, kterým se zneužívání stalo v dětství. Tím riziko falešných obvinění u duchovních rapidně klesá.
Marek František Drábek (*1977)
Premonstrátský katolický kněz a hlavní nemocniční kaplan v Nemocnici svatého Karla Boromejského v Praze na Petříně. Vystudoval teologii na Univerzitě Karlově v Praze a na Lateránské univerzitě v Římě. Obětem sexuálního zneužívání v katolické církvi se věnuje již šest let.
V letech 2017-18 absolvoval studia v Centru pro ochranu dítěte (CPC) při papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. To v rámci katolické církve formuluje praktické pokyny pro ochranu obětí sexuálního zneužívání a také v péči o pachatele. Od roku 2010 je členem Rady Biskupské konference ČR pro zdravotnictví.
Ale stále existuje.
Jistě, ale presumpce neviny není totéž co předpoklad, že daná osoba automaticky lže. Pozice Vatikánu se v tomto směru postupně posunula od akcentu na ochranu potenciálního agresora k podpoře obětí. V této oblasti je totiž poškozený ve velmi choulostivé situaci. Není to, jako když někdo nahlásí, že mu ukradli lednici. I české právo mluví o zvláště zranitelných obětech a papežové Benedikt XVI. a František jsou si toho plně vědomi.
Vy sám se při péči o oběti sexuálního zneužívání v církvi uvedení v omyl nebojíte?
Já nevnímám svůj úkol tak, že bych měl lidi, kteří za mnou přicházejí, soudit. Můžu být uveden v omyl. Neudělám ale nikdy chybu, pokud danému člověku pomůžu jeho problému porozumět a udělat s ním kroky, které povedou k zlepšení jeho duchovního, duševního a fyzického stavu. To je pastorační přístup.
Co si mám pod tímto "pastoračním přístupem" představit konkrétně?
Například budu věřit dotyčnému, že to, co říká, se stalo, ale nejsou žádné důkazy (svědci, dopisy, e-maily, foto atd.) pro to, co říká. Duchovního tedy nebudeme moci vyřadit ze služby, ale tomu, který přichází s tímto svědectvím, můžeme nabídnout třeba několik terapeutických sezení a duchovní doprovázení.
Pokud bude mít církevní představený výpověď jednoho člověka, který označí duchovního za agresora, třeba se za pár let ozve někdo jiný. Biskup může také s dotyčným duchovním pracovat na jeho lidském a duchovním rozvoji. Samotný fakt, že představený vyslechne oběti a dá jim podporu, může obětem dodat odvahu jít do dalšího procesu. Jde jednoduše o styl, jak s nimi představitelé církve komunikují.
Pokud oběť vyslechneme, uklidníme, třeba bude ochotná podstoupit proces vyšetřování, uvede další možné oběti, najde sílu vypovídat na policii. V takovém případě bude moci katolická církev postihnout dotyčného duchovního a také nabídnout více pomoci (např. terapie na rok či více, finanční pomoc atd.). A nebo bude respektovat, že se oběť nerozhodla jít dále.
Má do případů vyšetřování sexuálního zneužívání možnost zasáhnout nějak církevní autorita bez asistence policie?
Jistě. Pokud existují dostatečné indicie, že došlo k trestnému činu (např. dopisy, lékařské zprávy i další svědci), musí katolický biskup odeslat celou kauzu do Říma. A to i v případech, kdy je případ podle státních zákonů promlčený. Církevní právo totiž umožňuje v případě kanonických trestů zrušit promlčecí dobu a zasáhnout.
Zároveň má katolický biskup právo duchovního okamžitě stáhnout z pastorace nebo úplně propustit z kněžského stavu, což je velmi citelný trest. Problém nastává tam, kde jde o slovo oběti proti slovu agresora. Ale i to může být varování pro biskupa, aby byl pozornější k určitému knězi a ve chvíli, kdy se objeví další svědectví, zasáhl.
Dá se v těchto případech obrátit i přímo do Vatikánu, pokud katolický biskup v dané zemi nekoná?
Ano, přes Kongregaci pro nauku víry lze nahlásit, že došlo k sexuálnímu zneužití duchovním, a požadovat vyšetřování. Případně argumentovat, že dotyčná oběť nahlásila svůj případ příslušnému biskupovi, ale ten nejedná. V takovém případě je proces velmi přísně nastavený, prošetření podobné stížnosti by mělo být dokončeno do čtyř měsíců.
Obětí můžou být stovky
Kolik jste sám řešil případů sexuálního zneužívání duchovními a kolik zhruba odhadujete, že jich v Česku je?
Setkal jsem se asi s deseti případy. Podle mého odhadu mohou být v ČR oběťmi stovky lidí, ale ne tisíce (v sousedním Rakousku identifikovala nezávislá tzv. Klasnicova komise celkem 2000 obětí sexuálního zneužívání v tamní katolické církvi - viz box na konci článku). Mluvíme o žijících obětech, tedy o rozptylu zhruba osmdesáti let.
Z čeho při daném odhadu vycházíte?
Pachatel většinou neohrožuje jen jednu oběť. Ty samy následně zmiňují i další poškozené, které znají, v některých případech třeba i 17 lidí. Když to spočítáme, stačí relativně málo agresorů k tomu, abychom se dostali ke stovkám obětí. Může jít i o osoby, které byly zneužity před třiceti, padesáti lety, a agresoři jsou dávno mrtví.
Z celkového počtu katolických kněží, kteří slouží v Česku (v roce 2015 jich bylo zhruba 1750, pozn. red.) půjde o malé číslo, ale můžu se samozřejmě mýlit.
Vaši kritici tvrdí, že slova o stovkách potenciálních obětí vrhají stín téměř na každého katolického duchovního v Česku. Problém celkové pověsti církve neřešíte?
Já jsem nemocniční kaplan a pohybuji se většinou mimo církevní prostředí. Přijde mi, že katolická církev kvůli kauzám v zahraničí už dávno špatnou pověst má. A pokud mluvíme o daném problému otevřeně a jasně, bez jakéhokoliv zastírání, jde paradoxně pověst kněží nahoru.
Rozumím tomu, že se v dané atmosféře bojí někteří duchovní pohladit dítě, aby neměli problém. To je potřeba řešit jejich vyšší informovaností a formací. Možná může atmosféra na chvíli zhoustnout, ale věřím tomu, že se rychle vrátí k normálu, což je ochrana slabých a stanovení hranic agresorům.
Vy se v dané situaci jako katolický kněz nebojíte například pohladit malé dítě?
Nevidím důvod, proč ho nepohladit, když ke mně přijde. Jde o normální věc, která patří k lidskému kontaktu a ke kulturním zvyklostem naší země. Je nicméně rozdíl, pokud vezmu pětileté dítě do náručí nebo zda hladím při zpovědi po noze sedmnáctiletou dívku nebo chlapce.
Stejně jako v přístupu k dospělým. I jako duchovní můžu během pozdravu políbit ženu na tvář, pokud s tím souhlasí. Je nicméně naprosto nepřijatelné, abych ji plácl po zadku.
O tom je potřeba v katolické církvi mluvit a říct si, co je v českých zemích pro duchovní přijatelné a normální. Nejdůležitější je, abychom vytvářeli prostředí, které nepanikaří, ale nabízí účinnou ochranu a pomoc.
Kolik lidí v Česku kromě vás pomáhá obětem sexuálního zneužívání v katolické církvi?
To nedokážu říct. Neměli jsme žádnou schůzku katolických kněží, kteří pečují o oběti sexuálního zneužívání. O pár z nich vím, jistě ale stejnou pomoc nabízejí i další, o kterých nemám povědomí.
Existuje také skupina, která vzniká kolem kontaktního centra založeného Českou biskupskou konferencí (ČBK). Jsou v ní psychoterapeuti, lidé z České katolické charity. Je to jakási síť, která by mohla lidem pomoci. Otázkou ale zůstává důvěra obětí sexuálního zneužívání vůči této krizové lince. Od některých jsem spíše vnímal nedůvěru.
Dá se tedy říct, že systémová péče o oběti sexuálního zneužívání v katolické církvi v Česku zatím chybí?
Schází především atmosféra, která by byla otevřená, a ne obranářská. Je možné vytvořit celou síť pomoci, dokud ale budeme zpochybňovat samotné oběti, můžeme jen těžko očekávat, že vyhledají naši pomoc.
Situace v Rakousku a kardinál Christoph Schönborn
Vídeňský arcibiskup, kardinál Christoph Schönborn, přednesl 12. listopadu 2019 na vídeňské univerzitě obsáhlou přednášku na téma sexuálního zneužívání katolickými kněžími. Její souhrn přinesl v angličtině týdeník The Tablet, volný český překlad tohoto textu je možné nalézt zde.
V padesátiminutové přednášce kardinál Schönborn detailně popsal, jak po detailním naslouchání obětem zneužívání během posledních přibližně 20 let dospěl k závěru, že duchovní a sexuální zneužívání ze strany katolických kněží - avšak ještě více zneužívání kněžské moci - bylo v katolické církvi "masivní realitou".
V interview se detailně vrací k případu z roku 1995, kdy byl jeho předchůdce, tehdejší vídeňský arcibiskup, kardinál Hans Hermann Groër, obžalován ze sexuálního zneužívání. Schönborn vystřídal Groëra v jeho úřadě a po tři následující roky podrobně naslouchal Groërovým obětem.
V březnu 1998 spolu se třemi dalšími rakouskými biskupy (Weber, Kapellari, Eder) veřejně deklaroval, že společně "dospěli k mravní jistotě", že obvinění proti Groërovi jsou "v podstatě" pravdivá. To mu způsobilo velké problémy v Římě, kdy se dostal do ostrého sporu s nejvyššími postavami katolické církve.
"Během kontroverze s kardinálem Angelo Sodanem (bývalý státní sekretář Vatikánu v letech 1991-2006, pozn. red.) mi Sodano tváří v tvář doslova řekl: ‚Oběti? To říkáte vy!‘" O dva měsíce později byl Schönborn pozván do Říma a v přítomnosti kardinála Sodana a tehdejšího papeže Benedikta XVI. se měl hlavě katolické církve omluvit za to, že Sodana kritizoval. "Jistí lidé ve Vatikánu lhali," prohlásil Schönborn a dodal: "Církvi nejvíce pomůže, když bude odhalena pravda. ‚Pravda vás osvobodí‘".
V roce 2019 čelil kardinál Christoph Schönborn ostré kritice poté, co v televizním interview řekl jedné z obětí sexuálního zneužívání v katolické církvi, že jí věří pouze na základě jejího svědectví. Vysoce postavení církevní představitelé jej obvinili, že věří oběti zneužívání, aniž by byla schopná dokázat, zda se zneužití opravdu stalo. "Když trvám na tom, že věřím oběti, vyjadřuji se, dalo by se říci, diagnosticky. Rozhovor s obětí zneužívání přeci není žádná soudní procedura," dodal v rozhovoru kardinál Schönborn.
Ve své přednášce také Schönborn pochválil "příkladnou" práci na církvi nezávislé tzv. Klasnicovy komise, jejíž vznik sám inicioval a která následně odhalila přibližně 2 000 případů sexuálního zneužívání v rakouské katolické církvi. Její představitelé závěry této komise uznali a realizovali postupně většinu jejích doporučení včetně výplaty 28 milionů eur v rámci dobrovolných finančních kompenzací.
