Šedesátiletá praktická lékařka z Libereckého kraje v lednu onemocněla covidem a málem přišla o život. V nemocnici strávila dvacet dní, v pracovní neschopnosti byla pět měsíců. Ordinaci v té době nemusela zavřít jen díky tomu, že ji zastoupil kolega, který jí dosud pomáhá. "Co se týče práce, je to strašlivé, jsme z toho unavení. Během pandemie je běžné trávit i třináct hodin v ordinaci. Práce mě celý život bavila, ale teď jsme natolik přetížení, že začínám pochybovat, jestli mi to za to stojí. Mám toho plné zuby," líčí lékařka, jež si nepřála uvést své jméno.
Praktici měli práce nad hlavu už před covidem, ten však zmíněné lékařce přidal asi třetinu práce navíc. "Přibylo hlavně mnoho distančních pacientů, lidí, kteří nám píšou e-maily, a když hned neodpovíme, rozčileně volají. Takže už ani nejsme schopní zvedat všechny telefony. Do toho máme plnou čekárnu. Pacienti nám sice volali vždycky, ale s nástupem covidu si začali myslet, že se vše dá zvládnout na dálku a hned," vysvětluje lékařka, proč jí dochází psychické síly.
Dlouho měla problémy se soustředěním, pociťovala úzkost a nemohla spát. Často jí je také do pláče. "Mám sníženou toleranci vůči stresu, rozčiluje mě řešení banalit a marginálních problémů a neuvěřitelný nárůst administrativních úkonů," popisuje lékařka.
Není v tom sama. Pandemie covidu, která přidělala práci nejen praktickým lékařům, ale zaplnila také nemocniční lůžka, zanechala psychické dopady i na mnohých lékařích a dalších zdravotnících.
"Kolegové z covidových jednotek měli pocit marnosti. Nikdy nezažili, aby jim umřelo tolik pacientů. Navíc lidé, kteří přišli do nemocnice po svých, se záhy dostali do bezvědomí a jejich stav se hodně rychle zhoršil. Vedle toho zažívali lékaři obrovské přepracování," popisuje prezident České lékařské komory Milan Kubek. I za normálních okolností pracují podle Kubka zdravotníci v nemocnicích víc hodin, než kolik dovoluje zákoník práce. "V epidemii se ale nedodržovalo už vůbec nic. Množství práce bylo obrovské," podotýká Kubek.
Stres, přetížení i obavy o zdraví své i svých pacientů, které covid přinesl, podle Kubka může uspíšit odchod do důchodu starších praktiků či ambulantních lékařů. "Řada kolegů deklaruje, že velice rychle ordinace zavřou, protože tohle už nechtějí nikdy zažít. Průměrný věk praktika je 57 let, pediatra téměř 60 let. Běžně ale ordinují lékaři, kterým je přes 70 let, a ti měli strach o život. Navíc z 34 lékařů, kteří v důsledku covidu zemřeli, byla většina ambulantních. Zároveň už lékaři nechtějí zažít ten stres, který covid přinesl," vysvětluje Kubek.
Další frustraci přineslo očkování
Například frýdlantská praktická lékařka Šárka Pokorná nepociťovala strach o vlastní život, ale bála se, že onemocní a nakazí své blízké. "Stres byl obrovský, zejména kvůli rychle se měnící situaci a totálnímu chaosu," popisuje. Zpočátku chyběla doporučení, neexistovala léčba, kterou by mohla pacientům nabídnout, objevovaly se dezinformace. Stát také podle Pokorné selhal při distribuci vakcín praktikům.
Stres zažívala i kvůli velkému nasazení. "Ordinovala jsem prakticky bez dovolené téměř celý rok, včetně Vánoc a Velikonoc. Nemocné jsme zvali k vyšetření před nebo po ordinační době, abychom zamezili jejich kontaktu se zdravými. Zároveň jsem očkovala v ordinaci, chodila do vakcinačních center, do domovů pro seniory na kontroly, pracovala na pohotovosti i v nemocnici," vypočítává Pokorná, co všechno musela během pandemie zvládat. Až během léta jí došel dech.
Praktický lékař Petr Hartl z Mělníku zase kvůli frustraci dokonce dvakrát uvažoval, zda by neměl ukončit kariéru praktika a vrhnout se do jiné oblasti medicíny. "V obou případech to souviselo s očkováním proti covidu. Bylo to, když naši pacienti, kterým jsme slíbili vakcinaci, byli stále nedočkavější. Všechny vakcíny ale putovaly do očkovacích center a praktičtí lékaři čekali měsíce na drobty ze stolu," popisuje Hartl.
Když konečně vakcíny dorazily, polovina dřívějších zájemců se již mezitím zaregistrovala nebo už injekci dostala v očkovacích centrech. "V té chvíli jsme byli nuceni oslovovat zájemce ze skupin, které na vakcínu ještě neměly nárok. A za dva měsíce jsme se z úst tehdejšího ministra zdravotnictví dozvěděli, že praktici s vakcínami provádějí nekalé věci, že očkují nesprávné skupiny," říká Hartl. Nakonec se však rozhodl, že kvůli pacientům zůstane.
Pro praktického lékaře Petra Slámu z plzeňské Polikliniky Bory bylo zase stresující, že se neustále měnily postupy a nařízení. "Nikdo moc nevěděl, co má čekat. To bylo hodně nepříjemné. Pak člověk taky viděl spoustu pláče nad množstvím úmrtí v okolí," uvádí Sláma.
"V ordinacích nelze sedět ve skafandru"
Praktikům či ambulantním lékařům podle šéfa komory Kubka také vadilo, že se nemohou chránit tolik jako zdravotníci v nemocnicích. "Lékaři na JIP jsou v průměru mladší, hlavně ale měli potřebné vybavení. Věděli, že všichni, koho na covidovou JIP přijímají, jsou infekční, a tak tomu uzpůsobili režim - systém odvětrávání vzduchu, dezinfekci, převlékání a podobně. To v ambulancích nejde, nemůžete přijímat lidi ve skafandru. Je mnoho oborů, kde je kontakt s pacientem velmi těsný, jinak se ta práce ani dělat nedá," říká Kubek.
Jelikož mnoho lidí s covidem nemělo příznaky, lékaři nevěděli, zda pacient, kterého přijímají, není infekční. Stávalo se také, že si lidé mysleli, že mají obyčejnou chřipku, a přišli si do ordinace pro recept na léky, čímž zdravotníky vystavili zbytečnému riziku.
"Pro ambulance to byla ruská ruleta, nemohly mít infekční oddělení jako v nemocnicích. Dokud však byla epidemie v plné síle, lékaři nechtěli skončit, brali by to jako dezerci. Teď, když je situace lepší, se ale obáváme, že nastane vlna ukončování praxí. A mladší kolegové chybí, takže hrozí, že se dostupnost zdravotní péče zhorší," upozorňuje Kubek.
Podle praktického lékaře Jiřího Bartoše z Moravské Nové Vsi, který je zároveň členem Sdružení praktických lékařů, se však bude jednat spíš o jednotlivce, kteří kvůli covidu skončí. "Starší kolegové měli strach. Chápu, že pokud se třeba některý z nich chystal do důchodu a nemohl najít nástupce, pak přišel covid a kolem něj začali umírat jeho známí, byl určitě pod tlakem a mohlo to uspíšit konec jeho kariéry," říká Bartoš.
Ani regiony ale zatím žádné masivní odcházení do důchodu nezaznamenaly - například v Královéhradeckém kraji letos ukončil praxi pouze jeden poskytovatel zdravotní péče z důvodu odchodu do penze. Podle předsedy Asociace praktických lékařů Petra Šonky může mít ale vliv na rozhodování lékařů to, jak bude probíhat případná podzimní vlna covidu. Zatím však nemá indicie, že by chtěl někdo z tohoto důvodu končit.
"V nejhorší době, kdy jsme ještě neměli ochranné pomůcky a starší kolegové byli ohrožení, bych se nedivil, kdyby skončili. Teď jsou ale všichni očkovaní, ochranných pomůcek je dost a já nevnímám ze strany kolegů strach," říká Šonka. Na druhou stranu prý chápe, že pro lékaře může být těžké už třeba to, že si nemají s kým promluvit, protože většinou ordinují sami. "Na druhou stranu lékaři jsou na to zvyklí," dodává Šonka.
Až sedm procent pomýšlelo na sebevraždu
O tom, že se zdravotníci potýkají s psychickými následky, svědčí i studie HEROES, která ve 26 zemích světa mapuje dopady covidu na duševní zdraví pracovníků ve zdravotnictví a sociálních službách. Na studii nedávno upozornila MF Dnes. Až 20 procent zdravotníků se podle ní na jaře potýkalo s příznaky deprese, a sedm procent dokonce pomýšlelo na sebevraždu. Čtvrtina pak potřebovala psychologickou pomoc.
Tu lékařům během covidu nabízely mnohé nemocnice. Třeba ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jsou jim k dispozici psychologové, psychiatři, sociální pracovníci, nemocniční kaplan i tým terénních peer pracovníků.
Například v českolipské nemocnici prošlo v době akutní fáze covidu péčí peer pracovníků 57 osob, z toho tři lékaři. "V této akutní fázi lékaři udávali jako hlavní zdroj potíží pocit beznaděje, strach ze selhání, nedostatek informací a s tím spojenou nejistotu a celkové vyčerpání," popisuje mluvčí nemocnice Andrea Beranová. V současnosti podle ní pomoc nevyhledávají lékaři, ale jiní zdravotničtí pracovníci ano. Stěžují si na vyšší míru plačtivosti nebo nespavost.
Podle psycholožky Fakultní nemocnice Bulovka Marcely Braunové se u lékařů či jiných zdravotníků objevovaly úzkostné či depresivní problémy, jejichž spouštěčem byla náročná doba. "Své udělalo i to, že se nemohli 'dobít' ve volném čase, zajít do bazénu, na masáž, vidět se s rodinou," říká Braunová. Počet zdravotníků, kteří potřebovali psychoterapeutickou péči, se zvýšil i ve Fakultní nemocnici Plzeň. Potýkají se s příznaky deprese, pociťují vyčerpání, vyhoření či mají psychosomatické obtíže.
Lékaři mají psychické problémy dlouhodobě
Psycholog Radek Ptáček upozorňuje, že zdravotníci se s psychickými potížemi potýkají dlouhodobě, nikdo jim však dlouho nevěnoval pozornost. "Až Česká lékařská komora iniciovala v roce 2017 studii o duševním zdraví lékařů, do té doby však jejich psychické zdraví nebylo systematicky sledováno. Ze studie, které se účastnilo sedm tisíc lékařů, vyplynulo, že více než 17 procent jich je ohroženo závažnějšími projevy deprese, projevy syndromu vyhoření pak byly identifikovány u 30 procent z nich," uvádí Ptáček.
Začátkem letošního roku Česká lékařská komora ve spolupráci s Psychiatrickou klinikou 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice výzkum zopakovala. A zjistila, že covid prohloubil problémy lékařů, kteří již předtím vykazovali duševní obtíže.
"Pociťují rozladěnost, nepohodu, jsou naštvaní. Kolem třiceti procent stále dosahuje vysoké hladiny syndromu vyhoření a únavy. Většina lékařů pak cítí přetížení, mají pocit, že vůbec nikoho nezajímají a jsou znepokojeni tím, jak se pandemie v Česku řeší - což může v dlouhodobém horizontu vést nejen k popisovanému vyhoření, ale i k závažné duševní poruše," popisuje Ptáček.
Vyplývá z toho podle něj, že české zdravotnictví neposkytuje lékařům a zdravotníkům dostatečnou podporu duševního zdraví ani za normálních okolností, natož v případě závažnější situace. "Kdyby přišlo horší onemocnění než covid, můžeme mít sebelepší zdravotnictví, ale jeho jádro, tedy lékaři a zdravotníci, to budou zvládat jen za cenu velkých duševních ztrát," dodává Ptáček. Velmi důležitá je tak podle něj prevence duševního zdraví zdravotnických pracovníků, která by měla být systémově promyšlená a měla by získat i finanční podporu.
