"Odnímatelnou část s vysílačkou dám na deset minut nabít do speciální nabíječky, třeba když jsem ve sprše. A poté si ji zpět nalepím náplastí na místo, kde je pod kůží senzor. Dvakrát denně ještě senzor zkalibruji a to už je asi celé," popisuje obsluhu nového přístroje Kateřina Vargová.
Starší senzory mají v podkoží jen jehlu a zbylá část je na povrchu paže. Musejí se každý týden vyměňovat, navíc nejdou snímat třeba při koupání či sportu, takže se pod nimi vytvářejí nepříjemná poranění kůže. Nový senzor, který je až na miniaturní vysílačky umístěný v podkoží, se mění až po půl roce, jeho umístění vyžaduje malý chirurgický zákrok, ovšem rychlý a ambulantní, pouze s lokálním umrtvením.
Kromě toho obsahuje tato novinka alarm, který vibruje jinak, když upozorňuje na hypoglykemii (příliš nízkou hladinu glukózy), a jinak, když pacienta varuje naopak před hyperglykemií (příliš vysokou hladinou).
"Po objevení inzulinu a zavedení glukometrů v 70. letech se jedná fakticky o třetí historický milník," říká ředitel Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) profesor David Feltl a uvádí stejné důvody, jaké si pochvaluje pacientka Katka - nepřetržitou kontrolu hodnot glykemie a vibrační alarmy. Tyto hodnoty se totiž mohou změnit během pár minut a člověk na ně dříve nemusel stihnout zareagovat.
Přístroj je navíc prostřednictvím miniaturní vysílačky propojen s aplikací v mobilu, kde se uživateli zobrazují veškeré potřebné hodnoty a také kontinuální průběh hladiny krevního cukru.
"Mobil nasměrujete směrem k senzoru, aplikace se s ním propojí a vše se z ní dozvím. Vibruje, když se příliš snižuje hladina cukru nebo naopak příliš zvyšuje. Pokaždé to vibruje trochu jinak, takže už pak ani nemusíte koukat na mobil a víte přesně, co vám je. Upozornění se posílá i přímo do mobilu," vysvětluje Kateřina.
Dvakrát denně se změří klasicky glukometrem a hodnotu uvede do senzoru, čímž ho zkalibruje. Glukometr je starší přístroj na měření glykemie, do něhož se vkládá testovací proužek se vzorkem krve.
Katka hraje závodně americký fotbal. Jedná se o fyzicky náročný sport plný spurtů a střetů. I v tomto ohledu jí senzor velmi pomohl. "Během zápasu, když běžím nebo jsem zrovna v nějakém kontaktu a mám ten adrenalin, tak necítím ani ty silné vibrace, ale když jsem v klidu, tak jo. Navíc mám poblíž mobilní telefon, takže se můžu v pauze podívat, zda je všechno v pořádku."
Když se dříve měřila čtyřikrát denně glukometrem, měla informace o glykemii jen v tyto čtyři okamžiky, nyní je má pořád, kontinuálně. "Podívám se před jídlem, po jídle, abych věděla, co si dát a jaké množství," vysvětluje. "Při sportu hladina cukru klesá, takže se kouknu, jak se mám dojíst nebo kolik si připíchnout. Ale přesnou dávku už si musím určit. Senzor slouží pouze pro monitoraci, ne pro dávkování," upozorňuje.
Unikátní klinická studie prokázala význam senzoru
Fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí, která novinku tento týden představila, se zařadila mezi první pracoviště v Evropě a vůbec první v Česku, kde nový typ senzorů nabízejí.
Za možností získat tento nový typ senzoru stojí unikátní česká klinická studie, ve které lékaři VFN porovnávali efektivitu glykemických senzorů u pacientů s inzulinovou pumpou a inzulinovými pery. "Studie ukázala, že pro úspěch léčby diabetu prvního typu není rozhodující metoda aplikace inzulinu, ale především způsob monitorace glukózy," vysvětluje její autor, diabetolog III. interní kliniky VFN a 1. lékařské fakulty UK v Praze Jan Šoupal.
V Česku nyní žije 60 tisíc lidí s diabetem prvního typu, který je třeba řešit jedině inzulinem. Pro úspěšnou léčbu je důležitá přesná aplikace dávek. Častěji se tak děje pomocí inzulinových per, což jsou písty s jehlou obsahující nádobky s inzulinem, méně častěji prostřednictvím pumpy, což je podkožní infuze s inzulinem.
Studie zkoumala různé kombinace těchto pomůcek a hledala, která je pro pacienty nejvýhodnější. "Pacienti, kteří byli léčeni pery a glukometrem, se během tříleté studie prakticky nezlepšili vůbec. Podobně si vedli i pacienti s pumpou a glukometrem, respektive zlepšili se na začátku, ale posléze ta léčba selhávala. Ovšem skupina, která používala senzor, se zlepšila naprosto dramaticky, přičemž rozdíly mezi těmi s pumpou a těmi s perem byly naprosto minimální," popisuje Jan Šoupal.
Studie jeho týmu tak zjistila, co světové diabetologické společnosti do té doby nevěděly - že rozhodující je způsob, jak pacient monitoruje hladinu krevního cukru, ne jak si aplikuje inzulin. Studie také ukázala, že senzory mají na svědomí dlouhodobé zlepšení léčby a velmi významně snižují případy hyperglykemie a hypoglykemie, tedy dvou extrémních stavů hladiny glukózy. Tyto české výsledky obletěly svět a dostaly se i do nejvýznamnějších impaktových časopisů zaměřených na diabetes.
"I díky této studii se staly senzory v Česku standardem, dnes by měl být nabízen každému diabetikovi prvního typu, už by neměli být na glukometrech. Díky ní jsme také získali úhradu z veřejného zdravotního pojištění. České výsledky se staly podkladem pro úhradu glukózových senzorů v celé řadě zemí včetně USA. Riziko komplikací cukrovky jsme snížili o padesát procent," vyjmenovává diabetolog úspěchy studie.
Komplikace diabetiků nejsou zrovna zanedbatelné - o mnoho let zkracují jejich život, výjimkou nejsou amputace prstů u nohou či celé končetiny, infarkt myokardu či radikální zhoršení zraku.
"Naše studie nebyla sponzorována žádným diabetologickým průmyslem, což už je dnes celkem rarita," upozorňuje Šoupal. "Dával jsem rozhovory pro zahraniční média, užil jsem si svou chvilku slávy, ale ta studie by nevznikla bez desítek mých kolegů a také bez stovek pacientů, kteří se zúčastnili klinické studie," dodává.
