Za dveřmi anesteziologicko-resuscitačního oddělení, které jsou výrazně označeny nápisem "červená zóna", přichází k reportérům Aktuálně.cz muž a žena v ochranných oblecích. "Podívejte, jak jsme krásně mokří," říkají a zvedají ruku. Pod pláštěm je pouhým okem vidět proud potu, který z nich stéká. Naštěstí pro ně si už brzy budou moct ochranné obleky svléknout a vysprchovat se. A také se najíst nebo odskočit si na toaletu.
Možnost něco takového udělat v předchozích hodinách neměli. "Od půl deváté jsme odsud neodešli, pořád jsme měli nějakou práci. Ale teď už asi půjdeme," říká žena okolo půl jedné odpoledne, tedy po čtyřech hodinách, během kterých se nemohla ani napít. "Samozřejmě ale záleží, co se bude dít dál. Můžeme mít další příjem, může přijet záchranka. Taky uvidíme, jak teď bude pán snášet léčbu, možná ho budeme muset zaintubovat," dodává však vzápětí.
Více než pár vět však už nestihne a spolu s kolegou míří k jednomu z pěti lůžek obsazených pacienty s covidem. Všichni z nich jsou v bezvědomí a připojeni na umělou plicní ventilaci. Jejich stav vyžaduje, aby se každému z nich 24 hodin denně někdo intenzivně věnoval. "Je potřeba pořád reagovat na zdravotní stav pacientů, například jim přidávat nebo ubírat léky," vysvětluje u jednoho z lůžek František Černý, který na oddělení zastává funkci vrchní sestry.
Vzápětí přichází k přístroji, na kterém je napojený jeden z pacientů, a prohlíží si výsledky. "Zdá se, že pána budeme muset intubovat, přitom k nám do nemocnice přišel v plném vědomí a po svých a vypadal, že bude v pořádku," říká Černý, zatímco se dívá na staršího muže s nasazenou maskou plicního ventilátoru, která mu pomáhá dýchat. Jeho hrudník se pravidelně zvedá, jako když člověk zhluboka dýchá.
Na druhé straně nevelkého sálu mělo před několika okamžiky napilno duo lékaře se sestrou, které dělalo dalšímu pacientovi tracheostomii, při které se průdušnice uměle vyúsťuje na povrch těla, aby se zajistila průchodnost dýchacích cest pro nasazení plicního ventilátoru.
Červená zóna plná koronaviru
Všechen personál, který je v blízkosti covidových pacientů, je důsledně chráněný. Celý prostor je pečlivě izolovaný a důrazně označený jako "červená zóna". To je také důvod, proč si dvojice z úvodu nemohla během své služby ani na chvíli odskočit například pro svačinu či na toaletu. Při každém vstupu a výstupu z této zóny je potřeba dodržovat přísná bezpečnostní opatření, která zabírají mnoho času. Proto zdravotníci zůstávají u pacientů v oblecích co nejdéle, aby se počet těchto výměn minimalizoval.
Nakonec, jak moc komplikované to je, si vyzkoušeli i reportéři Aktuálně.cz, kteří daná opatření pochopitelně museli dodržovat také. Každý, kdo chce vstoupit do červené zóny, se musí vysvléct do spodního prádla a nejprve si obléknout zelené triko a kalhoty. Poté už si rozbalí bílý celotělový ochranný oblek a respirátor. Na ruce si natáhne troje gumové rukavice a izolační páskou je přilepí k obleku tak, aby se náhodou nesesunuly a část ruky nezůstala nechráněná. Pak už zbývá nasadit jen obličejovou masku a nazout vydezinfikované boty.
Při návratu je zase nutné vše opatrně - podle předepsaných postupů - svléknout, oblek s respirátorem vyhodit, boty a štít nechat dekontaminovat. Během celého procesu se také neustále dezinfikují ruce i rukavice.
Až po celém procesu dekontaminace může personál zamířit do sprchy, mimo jiné ze sebe smýt všechen pot. Jenom při běžném pohybu v kompletní ochranné výbavě je člověku teplo, zdejší personál ale v něm navíc dělá leckdy náročnou fyzickou práci.
Černý popisuje, že se u pacientů velmi osvědčuje, když se v případě komplikací obrátí na břicho. To pak musí i drobné zdravotní sestry manipulovat s například devadesátikilogramovým mužem. "To může trvat třeba i hodinu, než se najde správná poloha, aby nikde netlačila žádná hadička a podobně," vysvětluje Černý.
"Pro nás je to ztížení jak po fyzické, tak psychické stránce," popisuje zdravotní sestra Jana Králová. "Musíme se stále oblékat do ochranných pomůcek, ve kterých se samozřejmě dělá hůře. Jinak náplň práce pro nás vlastně zůstává stejná, zaintubované pacienty i pacienty na umělých plicních ventilacích jsme ošetřovali i předtím, takže v tomto ohledu ta práce pro nás úplně jiná není," doplňuje Králová.
Dva týdny plné dvanáctihodinových směn
Práci však nekomplikují jen ochranné obleky. Momentální stav epidemie koronaviru vyžaduje i v poměrně malé nemocnici v regionu více zdravotního personálu, který však chybí. I zdravotní sestra Králová tak v práci tráví více času, než na co byla zvyklá. "Ve dnech, během kterých bychom měli za normálních okolností mít osobní volno, jsme tady dvanáct hodin denně. Čtrnáct dní v kuse střídání denní a noční už teď není výjimkou," říká Králová.
Přes velké množství přesčasů si však zde nikdo nepřipouští, že by měl být někde jinde a nepomáhat pacientům. Koneckonců Černý velmi oceňuje obětavost svých lidí. "Kdykoliv jim zavolám, že potřebuju, aby přišli do práce, protože služby se neustále mění a je potřeba posilovat personální stavy, tak přijdou. Nikdy neodmítnou. A to víme, že nás teď čekají minimálně tři krušné týdny," říká s tím, že za 18 let, co zde pracuje, nic takového nezažil.
Následující týdny nebudou krušné jen pro táborskou nemocnici, ale pro všechny nemocnice v Česku. Ústav zdravotnických informací a statistiky očekává, že počet hospitalizovaných kvůli neustále rostoucímu dennímu přírůstku případů covidu-19 výrazně poroste. I optimistické scénáře předpokládají, že na konci října budou nemocnice na hraně svých kapacitních možností.
Dalších dnů se obává i primář zdejšího oddělení Radovan Prchlík. "Pacientů neustále přibývá a obáváme se toho, že naše kapacita stačit nebude. Naštěstí v rámci Jihočeského kraje funguje velmi dobře spolupráce s dalšími nemocnicemi. Vypomáháváme si, ale stejně se bojíme toho, že kapacita lůžek v kraji bude zaplněna a my nebudeme mít kam pacienty ukládat," říká Prchlík.
Na jeho oddělení je možné se starat o maximálně osm pacientů ve vážném stavu, přičemž jedno lůžko je už v místě, kde byl ještě nedávno sklad. Změnou ale neprošla jen skladovací místo, v létě se během jednoho dne přeměnilo celé oddělení. To rozdělila velká skleněná stěna. Zatímco na jedné její straně se starají zdravotníci o nemocné v ochranných oděvech, na té druhé sedí druhá část týmu, která zde mimo jiného sleduje přístroje pacientů. Ke komunikaci jim slouží i popsané lístečky, které přilepují na průhlednou stěnu. Uprostřed stěny je pak něco, co vzdáleně připomíná přetlakovou komoru. Přes ni zdravotníci v čisté zóně předávají na druhou stranu například léky.
Měl-li by návštěvník možnost nahlédnout sem před rokem, možná by byl překvapený, jak výrazně se oddělení proměnilo - jak vizuálně, tak množstvím práce. "Za normálních okolností jsme měli z pěti lůžek obsazeno zhruba padesát procent. Náročné to je i v tom, že to je jiný styl práce. Jednak kvůli ochranným pomůckám, ale je to i psychicky náročné, protože výsledky bohužel nejsou tak radostné jako u jiných pacientů. Jejich prognóza je skutečně velice závažná," popisuje primář oddělení.
Ti, co to srovnávají s chřipkou, se nám vysmívají
Co by tedy vzkázal lidem, kteří covid-19 srovnávají s běžnou chřipkou, která v Česku řádí každý rok? "Ať se přijdou podívat. Je zajímavé, že to často říkají lidé, kteří jsou sami v ohrožené skupině. Je to vlastně určitý výsměch jejich skupině, ale i nám, protože realita je úplně jiná," dodává primář.
Stejně tak nechápe, proč se někdo snaží hledat rozdíly v tom, jestli pacienti umírají "na covid" nebo "s covidem". "Pokud pacienta přijmeme kvůli covidu a on tu tři týdny leží a nakonec se u něj objeví nějaké komplikace, nejčastěji bakteriální infekce, tak samozřejmě ve finále pak zemře na multiorgánové selhání. Ale jestli je to na covid nebo s covidem? Primárně to byl právě covid, který ho přivedl do nemocnice," vysvětluje Prchlík.
Pro zdejší zdravotníky to každopádně vždy je život, který se nepodařilo zachránit. Bohužel na jejich oddělení je to něco, co se stává běžně. I přestože se zde pacientům věnují nonstop po celé dlouhé dny, dost často to ani přes jejich veškerou snahu dobře nekončí.
