Jaký byl život v Izraeli?
Žila jsem tam sedm let v době, kdy se vláda postupně stále více přikláněla doprava. Nakonec jsem odjela v roce 2014, během války. Tehdy se vztahy mezi Izraelci a Palestinci zhoršovaly. Hodně. Myslím, že s tím souvisí i separace, protože Izrael se snaží držet komunity oddělené. Dřív bylo víc možností, jak se mohly navzájem potkávat.
Když jsem tam žila, městy chodily skupiny, které se snažily chytat smíšené páry. Když si o nějakém Palestinci myslely, že chodí s Židovkou, tak ho zmlátily. Byla jsem dokonce na demonstraci v Bat Jam, která byla proti smíšeným vztahům, a na jedné z cedulí stálo: "Židovské dívky pro židovský lid." Nejenže to bylo proti smíšeným vztahům, ale přišlo mi to i strašně misogynní - naše těla nepatří nám, ale Židům jako takovým.
Přesto jste ale právě v té době poznala svého současného manžela, který je z Palestiny. Jak byl takový vztah vůbec možný?
Tohle všechno už ve společnosti vřelo, když jsem začala chodit s Mohamedem. Oba jsme pracovali jako novináři. Potkali jsme se, když jsem jela dělat reportáž do Rámaláhu (palestinské město na Západním břehu Jordánu, asi 10 kilometrů severně od Jeruzaléma, pozn. red.). Hned jak jsem ho potkala, přeskočila mezi námi jiskra. Ale to bylo v září 2011 a nezačali jsme spolu chodit až do začátku roku 2013.
Tehdy jsem žila v Jeruzalémě a on v Rámaláhu, takže součástí našich námluv bylo dostat se přes hranici. V mnoha místech je to už pevná zeď, ale někde jen plot s dírami. A těmi on prolézal. Bývají tam vojáci, kteří občas na lidi střílí, když se snaží dostat dovnitř. Občas ne - někdy jim jen řeknou, ať se otočí a vrátí se. Takhle riskoval, když mě chtěl vidět.
Někdy jsem jela zase já do Rámaláhu, ale to bylo zase pro mě nelegální. Jako židovská občanka Izraele jsem tam nesměla. Dostat se tam bylo docela jednoduché, ale cestou zpátky jsem riskovala, že by mě vojáci mohli chytit a zavřít. Nakonec jsem se přestěhovala na Západní břeh Jordánu, abychom mohli být spolu. Ale velmi rychle nám došlo, že tam nemůžeme jako pár žít.
Mya Guarnieriová Jaradatová
Mya Guarnieriová Jaradatová je americko-izraelská novinářka, která píše o náboženství pro server Desert News. Je autorkou knihy The Unchosen: The Lives of Israel's New Others. Sedm let žila a pracovala v Izraeli, její články vydaly například Al Jazeera, New York Times, Le Monde, The Guardian, AFP a další. S manželem a dvěma dětmi nyní žije na Floridě.
Jak reagovala rodina a přátelé?
Moji známí v Izraeli jsou hodně levicoví, takže jsem měla poměrně velkou podporu. Navíc moje nejlepší přítelkyně také žila ve smíšeném vztahu, takže jsem viděla, jak to může vypadat. Nebyl to však moc optimistický příklad, protože obě rodiny jejich vztah odmítly.
Taky jsem přišla o několik přátel. Židovské izraelské kamarády, kteří jsou sice mírně levicoví, ale s tímhle nesouhlasili. Neútočili na mě přímo, ale říkali mi, že musím myslet na naše děti - na naše velmi hypotetické děti, protože jsme spolu teprve začínali chodit. Říkali mi, že jsem sobecká. Někdy to hodně bolelo. Přišlo mi to jako jen lehce zahalený rasismus.
A jaká byla situace vašeho partnera?
Pro většinu jeho přátel byl náš vztah dlouho tajemstvím. A ti, kteří věděli, že má přítelkyni, nevěděli, že ona má izraelský pas. Jsem totiž i Američanka a mluvím anglicky s americkým přízvukem, a tak si mysleli, že jsem prostě cizinka.
Náš vztah byl dlouho tajemstvím i pro jeho rodinu, ale když každý víkend někam mizel, zeptali se ho, jestli má přítelkyni. Nejdřív si oddychli, když řekl, že ano, protože být gay v Palestině je nepředstavitelné - je to velmi konzervativní společnost.
Až když jsme se rozhodli se vzít, chtěl mě rodičům představit. Neplánoval jim říct, že jsem Židovka, protože si myslel, že si mě zamilují a nebude to důležité. Ale jak se schůzka blížila, začal se jeho otec vyptávat, a když to zjistil, naše setkání zrušil. Teď už se tomu můžu smát, ale když jsme si tím tehdy procházeli, bylo to tragické.
Mohamedův otec byl v 70. letech v Organizaci pro osvobození Palestiny a musel žít několik let v exilu v Jordánsku. S těmito zkušenostmi měl hodně vyhraněné názory na "okupační mocnost".
Jak vás dění v Izraeli a Palestině ovlivňuje teď?
Sleduji všechny zprávy, ale Mohamed se na ně dívat nechce. Čtu o násilí uvnitř Izraele, o násilí z obou stran. Jsou vypálené synagogy a mešity, obchody rozbité a vyrabované, napadení lidé na ulicích. Tohle mi ukázalo, že pro nás už není cesty zpět. Posledních sedm let jsem žila v Americe s nadějí, že se znovu vrátíme, ale byl to jen sen.
Myslím, že bychom měli mít umožněno žít kdekoliv a milovat kohokoliv. Potřebujeme jeden společný stát, ale to násilí dokazuje, že jeden stát není možný.
A vaše děti?
Mému synovi jsou tři roky a zatím není registrovaný ani jako Izraelec, ani jako Palestinec. Ale moje pětiletá dcera je registrovaná jako Palestinka, takže až bude starší, dostane zelenou kartu jako můj manžel. Pro něj to bylo strašně důležité, protože když bude taky Palestinka, může po něm zdědit jeho půdu. O tom celý konflikt je. O tom, komu ta země patří.
Asi bych měla přiznat, že já jsem ji chtěla registrovat jako Izraelku. Jako muslimskou Izraelku, aby nemusela narukovat do armády. Chtěla jsem jí dát privilegia, která s sebou izraelské občanství přináší. Jsem kvůli tomu špatný člověk? Nechtěla jsem, aby byla v armádě, protože by třeba musela hlídkovat na Západním břehu Jordánu a kontrolovat svoje příbuzné. Zato muslimové většinou nemusí narukovat.
Teď ale dětem neříkáme, co se tam děje, nekoukáme se před nimi na televizi.
Ve smíšených městech je momentálně hodně násilí. Jak oddělený je život tamních židovských a arabských komunit?
Záleží město od města. Třeba v Jeruzalémě je to velmi jasně rozdělené, není tam hranice, ale okamžitě poznáte, kdy přejdete z jedné oblasti do druhé. Západní Jeruzalém je židovský a východní Jeruzalém muslimský. Ale poměrně hodně Palestinců pracuje ve zdravotnictví v západním Jeruzalémě. Chodí do druhé části města za prací nebo na nákupy, ale asi nebudou sedět vedle sebe v kavárně.
Haifa je na druhou stranu mnohem více promíchaná. Tam je to čtvrť od čtvrti, takže se lidé potkávají víc. Stejně tak Tel Aviv a Jaffa. Řekla bych však, že můžete žít ve smíšeném městě, a být naprosto izolováni od druhé komunity.
Říkala jste, že už si neumíte představit návrat do Izraele. Je podle vás hrozba politického násilí tak velký problém?
Ano, myslím, že vztahy mezi komunitami se budou i v budoucnu zhoršovat. Až tahle krize skončí, znovu se vrátíme ke statu quo, kdy konflikt jen vře pod povrchem.
Je to zvláštní. Nemyslela jsem si, že mám nějakou idylickou představu o tom, co se v zemi děje, ale ta vlna násilí mě šokovala. Viděla jsem i záběry, jak židovští nacionalisté útočí na židovská média. Nebo na jiné Židy. Já bych tam asi nebyla v bezpečí, protože jsem "zrádkyně". Už to není jen o náboženství nebo rasismu, ale o ideologii.
Je tragické pozorovat nálety na Gazu, počet obětí je obrovský. Útočí na sebe ale dvě organizace, izraelská armáda a Hamás, a obyčejní lidé jsou jen uvězněni mezi nimi. Ještě děsivější je to, co se děje uvnitř Izraele. Jde o naprostou dehumanizaci - někdo přede mnou stojí a já ho nevidím jako lidskou bytost, která by si zasloužila základní respekt. To mi přijde hrozně nebezpečné.
