Obsluha tu sice německy umí, ale nemluví. Není totiž důvod. Většina hostů pochází z bývalé Jugoslávie a objednává si bosensky, chorvatsky nebo srbsky.
O kus dál si hosté k obědu kromě piva dopřávají i oblíbenou chorvatskou limonádu Cedevita. A přímo na hlavní třídě Ottakringer Strasse provozuje svou kavárnu chorvatsko-bosenský manželský pár. Kávu tu člověk může dostat ve speciální kovové nádobě džezvě: silnou a lehce nasládlou.
Majitelé kavárny do Vídně přišli skoro před 30 lety, podobně jako provozovatelé dalších početných podniků sídlících na ulici přezdívané balkánská míle. "Ve Vídni se žije a pracuje dobře," pochvaluje si jeden z mužů, který zrovna čeká na obsluhu. Zažili toho hodně, ať už přímo oni sami, nebo jejich rodiny. O válkách a uprchlících si ale příliš povídat nechtějí. Podle expertů je to ale téma, před kterým Rakousko ani zbytek Evropy nemůže zavírat oči.
Balkánci, které dnes člověk ve Vídni potká, často opouštěli své domovy ze strachu před občanskou válkou. Ta rozervala někdejší Jugoslávii a proti sobě postavila Bosňany, Chorvaty a Srby. V řadě případů naprosto nechtěně a nečekaně.
Nejvíce lidí přišlo z dnešní Bosny a dvě třetiny z celkem 90 tisíc uprchlíků v Rakousku nakonec zůstaly trvale. Pro mnohé to byla logická volba - země měla, co se týče přístupu k utečencům, velmi dobrou pověst. V roce 1956 otevřela své hranice Maďarům a o dvanáct let později také Čechoslovákům prchajícím před sovětskou invazí.
Tou dobou už tu existovaly i první komunity pracujících migrantů, takzvaných gastarbeiterů, nejčastěji přicházeli Srbové a také Turci. Dnes má čtvrtina obyvatel bezmála devítimilionového státu jiný než vyloženě rakouský původ a půl druhého milionu lidí nemá rakouské státní občanství.
Je to ale právě integrace válečných uprchlíků z Bosny v 90. letech minulého století, kterou oslovení pracovníci z oblasti migrační politiky, akademici i sami příchozí popisují jako "příběh úspěchu". Jeho symbolem se pro mnohé stala sedmatřicetiletá Alma Zadićová. S rodiči utekla před válkou, stala se expertkou na lidská práva a od loňska je ministryní spravedlnosti ve vládě kancléře Sebastiana Kurze.
Seriál Aktuálně.cz Migrace v Evropě
Šest let od vrcholu uprchlické krize patří téma migrace stále mezi důležité politické i společenské problémy, zejména do západní Evropy směřují běženci z Afriky i Blízkého východu a státy hledají způsoby, jak je začlenit do společnosti. Deník Aktuálně.cz ve spolupráci s organizací Atlas dnešního světa připravil seriál reportáží a grafik věnovaný integraci cizinců ve třech západoevropských zemích.
Již jsme publikovali:
Dnes? To je úplně jiná doba
Kromě jazykově blízkého Německa i dnes přichází do Rakouska nejvíc lidí z Bosny, Turecka a Srbska, často se stěhují za svými partnery nebo dětmi, což umožňují zákony. Zejména ze Sýrie a Afghánistánu do Rakouska proudí desítky tisíc lidí, kteří ve středu Evropy hledají útočiště před válkou a pronásledováním.
Většina expertů oslovených deníkem Aktuálně.cz upozorňuje, že dnešní situace se od 90. let 20. století, kdy Rakušané přijímali utečence z bývalé Jugoslávie, výrazně liší. Rozcházejí se ale ve svých argumentech, proč a jestli je to správně.
"Rakušané dlouho ignorovali fakt, že jejich země se od druhé světové války kvůli trvalé imigraci enormně proměnila," hodnotí experti v knize Migrace v Rakousku z roku 2017. Popisují, jak v zemi, známé vstřícností k uprchlíkům, po migrační krizi posílily hlasy volající po přísnějších pravidlech pro příchozí. Jako "xenofobní" tyto debaty označila například agentura pro uprchlíky Organizace spojených národů (UNHCR).
A změnila se i konkrétní pravidla: v roce 2017 Rakousko zavedlo horní hranici pro počet udělených azylů a některé spolkové země také snížily finanční podporu uprchlíkům, kteří se tak dostávali do existenčních potíží. Klesá i počet případů, ve kterých úřady rozhodují vstřícně a migrantům udělují mezinárodní ochranu.
"Dnešní azylový systém v Rakousku je extrémně komplikovaný a nejsou v něm žádné skuliny," míní Barbara Franzová, expertka na migraci a integraci z americké Rider University, která se životy uprchlíků v Rakousku opakovaně zabývala.
Odkazuje přitom na skutečnost, že Bosňané v Rakousku v 90. letech nedostali azyl, ale speciální formu dočasné ochrany, reagující na válečné hrůzy odehrávající se jen pár stovek kilometrů daleko. Obdobně tehdy postupovala většina evropských zemí. "Neměli ale pracovní povolení, tak se začali živit načerno. Hodně žen uklízelo, já jsem mluvila s řadou mužů, kteří se uplatnili jako dřevorubci na venkově," popisuje Franzová. Děti válečných uprchlíků pak okamžitě dostaly přístup ke vzdělání, dospělí se mohli učit jazyk nebo jinak vzdělávat. Stát jim pomohl i finančně, třeba příspěvky na bydlení.
Když válka v roce 1995 skončila, místo toho, aby úřady desítky tisíc Bosňanů vyhostily, povolily jim trvale zůstat. Do roku 1998 měly dvě třetiny z nich práci a o deset let později už nebyl žádný rozdíl v míře nezaměstnanosti mezi touto skupinou lidí a "původními" Rakušany. U jiných cizinců přitom bývá vyšší - a právě začlenění do trhu práce označuje za zásadní ukazatel úspěšné integrace 67 procent rakouské populace.
Nyní nelegální migranti a žadatelé o azyl v Rakousku pracovat nesmějí vůbec nebo jen omezeně. V polovině letošního července zrušil část migračních restrikcí rakouský ústavní soud. "To je podle mě velká věc," hodnotí Franzová i další experti. Ministerstvo práce ale zrušení vysvětluje formálními nedostatky, které hodlá podle informací médií napravit, a opatření chce zachovat v platnosti.
Hlavní město Vídeň mezitím pokračuje také v deportacích Afghánců. K návratu do vlasti, kde v posledních týdnech získává na stále větší síle radikální islamistické hnutí Tálibán, nutí v některých případech i ty uprchlíky, kteří se už stihli naučit obstojně německy a našli si práci. "To je jedna z věcí, které dělají zásadně špatně. Další byl třeba zákaz nošení burek (šátků zakrývajících obličej žen, pozn. red.) nebo komplikování procesu získání občanství," myslí si Franzová.
Právě zisk pasu přitom úřady označují za úspěšné završení integračního procesu. "Když jsem se ale dívala na povinný test pro žadatele, asi bych to nezvládla ani já. Člověk nesmí jen stavět překážky, ale i podat pomocnou ruku," dodává rakousko-americká vědkyně.
Tohle jsou Alpy a tohle zase demokracie
Jiní experti však vnímají změny posledních let naopak pozitivně. "Přišli jsme z Bosny v 90. letech, kdy jsem byla teprve teenagerka. A vůbec se to nedá srovnat: teď existují státní struktury a rámcové podmínky, které nám umožňují integrační opatření konkrétně plánovat a prosazovat," míní Mirela Memićová, která pracuje ve vídeňské pobočce Rakouského integračního fondu (ÖIF). Právě sem v posledních letech povinně míří všichni cizinci, kteří získají azyl.
Kromě povinných lekcí němčiny musí absolvovat i školení o životě v Rakousku, které nyní trvá osm vyučovacích hodin, od podzimu bude třídenní. Kdo se jich nezúčastní, ztrácí nárok na finanční podporu.
"Hodnoty jako rovnost a svoboda jsou základem naší společnosti. Vychází z nich rakouská ústava," vypráví prošedivělý Rakušan Walter jednoduchými větami a klidným hlasem. Jeho slova překládá do arabštiny tlumočník, další z pracovníků integračního fondu. Společně stojí před skupinkou asi dvaceti mladých lidí - pochází hlavně ze Sýrie a Afghánistánu, což odpovídá i celorakouským statistikám o účastnících těchto kurzů. Usazeni jsou na židlích v malé místnosti domu na rušné ulici Landstrasser Hauptstrasse a pozorně naslouchají.
Po lidských právech přijde řeč i na lehčí témata, jako je rakouské jídlo nebo krása Alp. Když Walter říká, že jedním znakem rovnoprávnosti je, že v Rakousku vaří ženy i muži, a kdo chce jíst, měl by i to umět, osazenstvo se zasměje.
Ženy jsou v místnosti jen dvě, obecně ale tvoří víc než třetinu všech účastníků. A právě v práci se ženami uprchlicemi má podle Mirely Memićové integrační fond ještě mezery. "Nabízíme i celou řadu dobrovolných věcí. A musíme ženy motivovat, aby se na nich podílely, že je to dobré pro posílení jejich postavení, rovnoprávnost," míní.
Integrace dnes: kulturní otázka
Memićová tím naráží na téma, které se v dnešních diskusích o integraci běženců z Afghánistánu nebo Sýrie objevuje velmi často: totiž že se jedná o země velmi rozdílné od střední Evropy. "Integrace Bosňanů se podařila i bez pevného institucionálního rámce díky jejich mentalitě, geografické a kulturní blízkosti, společné historii v rámci Rakouska-Uherska," myslí si pracovnice integračního fondu.
Integrace nebo asimilace?
Takřka dvě třetiny rakouské veřejnosti se vloni v létě vyslovilo pro pomoc uprchlíkům. Bezmála 60 procent obyvatel ale označuje kvalitu spolužití s těmito lidmi za "špatnou". A roli hraje i náboženství: vztahy mezi muslimskou a nemuslimskou populací vnímalo v roce 2019 jako dobré pouze 27 % dotazovaných.
Nové pojetí integrace, chápané jako nezbytné převzetí kulturních norem a hodnot, popisuje v rámci hodnocení změn v rakouské společnosti v posledních letech také Ivan Josipović, expert na migraci z Rakouské akademie věd. "Náboženství, zejména pak islám, se stalo hlavní příčinou politických konfliktů ohledně začleňování imigrantů," upozorňuje analytik. Víra nyní hraje mnohem větší roli než v případě příchozích z Bosny, a to navzdory tomu, že i v jejich případě se jednalo převážně o muslimy.
"To Rakušané možná ani nevěděli," směje se v kanceláři jedné z budov samosprávy města Vídně další z jugoslávských uprchlíků z té doby, původem srbský spisovatel a překladatel Goran Novaković. Na radnici pracuje už dlouhé roky a i on se angažuje v oblasti integrace cizinců. "Teď naše spolková vláda vede válku proti takzvanému politickému islámu. Co to jako má být? Nové křížové výpravy?" rozhořčuje se nad přístupem kabinetu kancléře Sebastiana Kurze. "Nejspíš je po tom ale mezi lidmi poptávka," krčí rameny a jde si na dvůr historické budovy zapálit cigaretu na uklidnění.
"I v 90. letech tu byly protibalkánské nálady, hlavně na venkově. Třeba hudbu, slavný hlasitý turbofolk, tehdy lidé odsuzovali. Teď ho mladí ve Vídni naopak vyhledávají. Ale obecně ve vztahu k nově příchozím mi dnešní Rakousko připadá jako úplně jiná země," říká také Barbara Franzová. Během poslední uprchlické krize tu pracovala jako dobrovolnice. O azyl tehdy za jediný rok 2015 požádalo bezmála 90 tisíc lidí, tedy zhruba stejně jako za jugoslávské války Bosňanů. V dalších letech jejich počet znovu prudce opadl a teprve vloni znovu mírně vzrostl - na necelých 15 tisíc. Z toho asi polovina žádostí byla úspěšná.
"Mě tyhle kulturní argumenty nepřesvědčují. Rozdíly mezi lidmi nejsou špatné, dokud nevedou k násilí nebo vyloučení," říká Franzová a hned uvádí i příklad toho, co považuje za naprosto nepřípustné: "Jedna dívka ze Sýrie, které jsem se věnovala, se mě zeptala, jestli jsou tu v nějaké dny bazény speciálně vyčleněné pro ženy. Řekla jsem jí, že takhle to v Rakousku nemáme. 'To se nikdy plavat nenaučím,' řekla mi. Důvodem byl zákaz otce," vzpomíná Franzová.
Sama pochází z Korutan a zdůrazňuje další rozměr celé diskuse: jak snaha o začlenění nově příchozích dopadne, hodně záleží i na tom, kde se cizinec usadí. "I pro Američana nebo Němce to bude snazší ve Vídni než v Korutanech," míní expertka. S tím souhlasí i Goran Novaković, velký milovník rakouské metropole. "Zbytek země je totální retro," tvrdí s nadsázkou.
Vídeň má ale jiné nevýhody. Nezaměstnanost cizinců je tu násobně vyšší než v jiných rakouských spolkových zemích. A skoro 60 procent dětí, které tu nastupují do základní školy, nepoužívá v běžném každodenním životě němčinu - v rámci celé země je to dvakrát méně. "Oceňuji proto, že zavedli povinný jeden rok ve školce, kde se děti musí jazyk učit. Problém je to zejména v některých vídeňských čtvrtích, kde žije hodně přistěhovalců," uznává Franzová.
Jednou z takových je bezpochyby i Ottakring. "Co jsi to za Balkánce, když piješ k ćevapům limonádu," směje se jeden z hostů restaurace Zov Homolja druhému, když před sebe oba na stůl dostanou talíř horkého a umně tvarovaného mletého masa. Že si ho mohou dopřát k obědu, je jedním z důvodů, proč se tady ve Vídni cítí dobře.
S tím souhlasí i Goran Novaković z vídeňské radnice. "Mám spoustu přátel mezi Rakušany i Balkánci. Kombinace obojího je pro mě zásada šťastného života v exilu," říká. I on ale zdůrazňuje, že časy se mění. "Migrace nabírá na tempu. Nemůžeme čekat, než se někdo přizpůsobí, ale ani vyhošťovat lidi, jak se nám zlíbí. Jsme civilizovaná, demokratická země," apeluje ve jménu svého druhého - a po třech desítkách let hlavního - domova Novaković.
Jak se k takovému problému postaví rakouští politici, zatím není jasné. Tváří v tvář stále většímu počtu Afghánců prchajících před Tálibánem a ve stínu červnové brutální vraždy 13leté dívky ve Vídni, kterou měli spáchat dva žadatelé o azyl právě z Afghánistánu, nyní sílí spory i uvnitř spolkové vlády. Kancléř Sebastian Kurz mluví i o zpřísnění pravidel pro migranty, zejména co se týče jejich vyhošťování do země původu, a to na státní i unijní úrovni.
Text vznikl za finanční podpory Nadace Varietas a Etnologického ústavu Akademie věd ČR (Strategie AV21 "Společnost v pohybu a veřejné politiky").
