reklama
 
 

Islámský stát je na kolenou. Jeho osamělí bojovníci teď míří do Evropy, varuje bezpečnostní expert

16. 8. 2017
"Do Evropy se vracejí islamistická individua s dlouhodobou zkušeností s velmi intenzivním násilím. Ti lidé už prokázali ochotu zemřít za své zvrhlé ideje," varuje v druhé části rozhovoru s Aktuálně.cz přední bezpečnostní expert a důstojník generálního štábu české armády Otakar Foltýn. Připomíná taky, že jen francouzská prokuratura momentálně vyšetřuje 271 bojovníků tzv. Islámského státu, kteří se vrátili do země.
Doporučujeme

První část rozhovoru s Otakarem Foltýnem najdete ZDE.

Teroristická síť Islámský stát je podle posledních zpráv téměř poražena. U severoiráckého Mosulu jsou dokonce zajatí džihádisté dle médií nekompromisně popravováni a podle všeho i vražděni. Je i tahle brutalita vůči nim přijatelná, třebaže mají na svědomí strašlivé zločiny?

Otakar Foltýn: Dalo se to očekávat a reálně se to opravdu děje. Status bojovníků Islámského státu je jen a jen kriminální. Jakkoliv se prohlašovali za vojáky Islámského státu. Jsou jimi ale asi tak, jako byl Islámský stát státem. Takže vůbec. 

Nemají tedy žádné právo na zvláštní zacházení jako například váleční zajatci. Jejich postavení je právně jednoduché - jde o pachatele nejzávažnějších trestných činů, jaké si lze jen představit.

Jistě, o trestu za ně ale rozhoduje soud, ne? 

Za většinu skutků islamistů je v Iráku trest smrti. Pokud jsou ale popraveni na místě, přichází irácká armáda zabíjením džihádistů (aniž by je vyslechla) o životně důležité informace.

Ty jsou pak nepostradatelné v efektivním boji s takzvaným Islámským státem.

Dost rizikové je i to, že tím iráčtí vojáci, ale i Iráčané přivykají nelegálnímu zabíjení jako k běžné normě, která je typická pro džihádisty. Teď si je osvojuje i legitimní irácký stát.

Zabíjení se tak může stát pro společnost přijatelným aktem soukromé msty, nikoliv výkonem práva.

Takže nejde o omyly nebo excesy? 

Většina vládních iráckých vojáků je šíitského vyznání. Obyvatelé Mosulu naopak převážně sunnité. To je v Iráku třaskavá směs, která mimochodem už dříve stála i za pádem Mosulu do rukou teroristické sítě Islámský stát (Daeš).

Pak jsou tu emoce. Příbuzní mnohých iráckých vojáků byli Islámským státem bestiálně zavražděni. Takže odvetná msta vojáků je někdy i lidsky pochopitelná.

Kdyby ale džihádisty místo okamžité popravy normálně soudili, pomstili by se lépe. Pár měsíců čekání v irácké cele smrti je tvrdším trestem než sebedrsnější rychlá poprava na místě.

A hlavně - zabíjením, o kterém tady mluvíme, irácký stát neprokazuje schopnost řídit poválečnou obnovu země a nastolit spravedlivý právní řád.

Část bojovníků Islámského státu nicméně stačila uprchnout, tato teroristická síť má základny i v Sýrii a dalších zemích. Část jejích lidí teď dokonce podle posledních zpráv míří do Evropy, minimálně francouzská média o tom často píší… 

Málo se ví, že Francie vyslala po dohodě s iráckou vládou do Iráku své speciální síly, které cíleně radikály v bojových operacích zabíjely, aby se už nemohli vrátit do Francie.

V boji je to i podle mezinárodního či vnitřního práva v pořádku. Francouzi se tedy těch, které byli schopni najít, rozumně zbavili ještě na území Iráku.

Něco podobného už ale není možné u džihádistů-navrátilců. Ve Francii sice pořád platí výjimečný (ne ale válečný) stav. Země už ale nemá trest smrti.

Předpokládám tedy, že zmínění džihádisté jsou v tuto chvíli ve vazbě, kde je čeká soud.

Všechny tyto džihádisty, kteří se vrátili z Blízkého východu, ale Francouzi, Britové, Belgičané, případně další evropské státy těžko pochytají. Jak nebezpečné jsou pro Evropu tyto návraty?

Do služeb Islámského státu odešlo celkem asi sedm tisíc Evropanů. Třetina z nich přitom podle odhadů zahynula v bojích.

V silách evropských bezpečnostních složek určitě není zachytit při návratu všechny tyto vracející se zločince. Určitý počet fanatiků zřejmě přece jen pronikne jejich sítem. 

O dalších, zatím spících, pak nemusí policie či zpravodajci vůbec vědět.

Jak jsou nebezpeční? 

Do Evropy se vracejí lidé s bojovými zkušenostmi, zvyklí na extrémní násilí. A uchylují se k němu bez sebemenších zábran.

To už nejsou frustrovaní blbečci, kteří vyrazí do ulic se sekáčkem v ruce, aby si na lidech vylili svůj vztek. Jde naopak o individua s přímou a dlouhodobou zkušeností s těžkými zločiny, při nichž neváhají zemřít.

Právě to je pro státy jako Francie nebo Velká Británie mimořádně nebezpečné.

Klasický evropský džihádista? Frustrovaný člověk, jenž si zločiny získává respekt

Co vůbec Evropany motivuje k tomu, aby bojovali a páchali strašlivé zločiny ve jménu takzvaného Islámského státu?

Laici si často myslí, že ti lidé odešli bojovat za Islámský stát primárně ve jménu náboženství. Omyl.

Povědomí velké části evropských džihádistů o islámské náboženské věrouce je víc než slabé. Mnohdy na úrovni poučeného laika.

Takzvaných hafízů, kteří umí korán nazpaměť, je mezi nimi minimum. Považují se sice za nejlepší džihádisty, ale učit korán se nechtějí. Náboženství je tedy pro ně pouhým nástrojem k seberealizaci při páchání zločinů.

Jinými slovy: ztotožňují se s nelidskými myšlenkami a skutky, které je v jejich komunitě zvrhlíků činí konečně důležitými lidmi.

Existuje nějaká typologie džihádisty z Evropy? 

Klasický evropský džihádista je podle psychologů frustrovaný člověk, který se cítí dlouhodobě nedoceněný a v životě je také zpravidla velmi málo úspěšný.

Připojením k džihádistům si pak zvyšuje sebevědomí, získává respekt a úctu jemu podobných. Takového - byť zvráceného - respektu by se tento člověk v normálním lidském společenství nikdy nedočkal.

Je mu proto úplně fuk, že v očích milionů lidí se stává zvrhlíkem, jenž se ničeho neštítí. Naopak - dokonce mu to dělá dobře.

Důležité pro něj je, že ho jako "hrdinu" bere jeho komunita džihádistů.

Dobře, proč ale ve vyspělých západních zemích vznikají frustrované, neúspěšné a do značné míry izolované komunity - ghetta? 

Nedávno to na svém blogu na stránkách Aktuálně.cz výstižně analyzoval psycholog Daniel Štrobl.

Rozdíl v kultuře mnohých uprchlíků ze zemí Blízkého nebo Středního východu a zvyklostmi evropské civilizace je totiž mnohdy zásadní. A nemá žádný smysl to zastírat.

Evropa je navíc založena na odlišných pravidlech budování úspěchu i sebeuvědomování se.

Podstatná část mladých muslimů není proto často úspěšná na hřišti, na které není kulturně nastavena. Multikulturalismus jako myšlenka v tomhle směru úspěšný příliš není.

Takže selhání asimilačních programů? 

Ne tak docela.

Není pravda, že neexistují způsoby, jak tyto lidi začlenit do našich společností. Miliony evropských muslimů to dokázaly. Ze svých zemí ale odcházeli za jiných podmínek a v jiné době než nyní.

V každém případě je velmi obtížné "vyhmátnout" ze statisíců mírumilovných uprchlíků onu malou, ale velmi nebezpečnou část této komunity, která je islamistická nebo radikalizovatelná.

Ta nemá v Evropě mnoho šancí se uplatnit. Její důkladné sledování logicky vyžaduje obrovské nasazení tajných služeb.

Opět: existuje nějaká typologie, příklad takového člověka? 

Jde o muže mezi patnácti a třiceti lety. Jsou přitom - stejně jako kdokoliv jiný v jejich letech - doslova nadopováni odhodláním uspět při volbě partnerky, práce i svého místa ve společnosti.

Pokud ale žijí v ghettu a mají mizerné vzdělání, mají jen velmi malou šanci se prosadit. Rychlý "úspěch" a určitý druh sebeúcty jim naopak nabízí Islámský stát a jeho džihádisté, jakkoliv jde o zvrhlé hodnoty.

Jen připomínám, že z milionů evropských muslimů se džihádisty stalo jen pár tisíc lidí.

Jde sice o setiny procenta evropských muslimů, na rozklížení našeho vnímání bezpečí to ale stačí.

Konflikt humanity a reality

Úzce to souvisí i s nejnovější migrační vlnou ze Sýrie, Iráku a dalších zemí. Podle vás tedy musíme lidem v nouzi pomáhat, ale hlavně v místě krizí…  

Tak to přesně je. Nebo by mělo být.

Ani velmi bohatá evropská civilizace není schopna pomoci všem, kteří by k nám chtěli přijít za lepším životem.

Mnohem dříve, než by nás zastavily kapacitní a ekonomické limity, narazíme na ty politické. A narážíme na ně ostatně už teď.

A u těch ekonomických: za stejnou cenu, kterou pomáháme potřebným tady v Evropě, můžeme pomoci mnohem většímu počtu lidí v jejich zemích.

To se snadno řekne, ale hůř provede…

V tomhle směru dělá každopádně Evropa pořád velmi málo. A Česká republika dokonce ještě míň.

Z OSN doporučovaného 0,7 procenta HDP dává český stát na humanitární účely méně než 0,15 procenta. A to není zrovna velký důkaz toho, že upřímně preferujeme pomoc na místě.

Proč se tak chováme?

Pořád si neuvědomujeme, že za bezpečí platíme nejenom udržováním armády a policie (a ani tam nedáváme dost), ale i tím, že zmírňujeme následky krizí a konfliktů, přestože se momentálně neodehrávají na našich hranicích.

Nežijeme už v osmnáctém století a trápit nás musí i problémy, které jsou tisíce kilometrů vzdálené.

I ty nás totiž začnou v globalizovaném světě dříve či později ohrožovat.

Jaké je tedy řešení?

Kombinace politických, ekonomických, diplomatických a v případě potřeby i vojenských nebo policejních zásahů v místě krizí.

Čím dřív se touto zásadou začneme důsledně řídit, tím bezpečnější, ale i levnější to pro nás bude.

Už teď je například jasné, že na severním pobřeží Afriky budou muset být nasazené nějaké mezinárodní síly policejního typu. 

Džihádisté a čeští radikálové si hrají do noty

I kvůli zmíněným problémům ale na Západě nenápadně roste jiný problém - domácí extremismus. Co s tím?

Musíme si pořád připomínat přednosti demokracie, svobodného pohybu nebo volného trhu. To je ale dnes pořád těžší i pro Čechy, kteří by si měli desetiletí totality ještě pamatovat.

Přesně v momentě, kdy mají Evropané problém s vlastní identitou, sebeúctou a pocitem úspěšného sebeuplatnění, přestávají je demokracie nebo zásady humanity zajímat.

Průměrného Evropana zajímá v tu chvíli jen jeho vlastní uplatnění. 

V klidovém období od konce studené války se navíc daří hlavně vůdcům kompromisu za všech okolností. Bohužel už méně silným a charismatickým osobnostem, za kterými by lidé šli a věřili jim.

Tak to prostě je.

A to podle vás nahrává džihádistům a jejich potenciálním obětem? 

Přesně tak.

Islamističtí vůdci moc dobře vědí, že máme problém s identitou, se svým státem, se základními myšlenkami, na kterých stojí evropská kultura.

Vědí tedy i to, že u nás roste frustrace lidí, čehož obratně využívají k radikalizaci nespokojenců. Proto islamistům tolik vyhovuje růst extremismu v Evropě.

Islamisty to přímo posiluje.

To je nečekaný paradox - islamistická propaganda a domácí evropští radikálové si hrají do noty, vyhovují si?

Paradoxně ano.

O tom, že islamističtí radikálové potřebují naše extremisty, vůbec nepochybujte. Aktivita evropských, potažmo českých radikálů totiž islamistům umožňuje roztáčet pomyslný kolotoč vzájemného násilí, na který se budou nabalovat další a další islámští fundamentalisté.

Naši extremisté, stejně jako jacíkoliv jiní, nabízejí jen jednoduchá řešení.

V zásadě je to stejné, jako byste chtěl opravit porouchaný motor velkým kladivem. Je sice možné, že během složité opravy budete potřebovat i kladivo, ale pokud to budete opravovat jen mlácením kladiva, už se tím autem nejspíš nesvezete.

A lékem na tyto neduhy jsou podle vás charismatičtí evropští lídři typu Churchilla, Charlese de Gaulla nebo Václava Havla? 

Vlastně si už ani nevzpomínám, kdy by podobně silné osobnosti vzešly z doby klidu. Žádná mě nenapadá.

I sám Churchill byl v dobách klidu neúspěšným oportunistickým politikem. Jeho silné stránky se projevily až v době smrtelného ohrožení Velké Británie nacistických Německem.

Nastavit v dnešních poměrech takové bezpečnostní kroky, aniž bychom sklouzli k autoritativnímu vládnutí, jak jsme toho dnes svědky v nepříliš vzdálených státech, je v každém případě přímo sisyfovská práce.

A ta nepřináší nikomu politické body. I proto zažíváme to, co v Evropě zažíváme.

Proč Evropě hrozí Afrika? 

Co je tedy pro Evropu momentálně největší hrozbou?

Možná vás překvapím - mimo velmi nebezpečných mocenských ambicí Ruska je to oteplující se Afrika.

"Černý kontinent" generuje kvůli jeho až katastrofálnímu vysoušení, nedostatku zdrojů a populační explozi pro Evropu jeden z největších bezpečnostních problémů.

Opravdu? 

A přesto se všichni pořád tváří, jako kdyby se zase až tak moc nedělo. Přitom i podle těch nejoptimističtějších scénářů je to s Afrikou jen špatné. I střední umírněné scénáře varují, že je to velmi špatné.

Například množství potravin, které produkují některé severoafrické státy, nestačilo pro obyvatelstvo tohoto kontinentu už před desítkami let. Stejné je to na Arabském poloostrově.

V současnosti tento problém ještě víc vyostřuje populační exploze. Tohle vše spěje v Africe k velkým problémům, na které se musíme připravit.

Do pohybu se dávají masy Afričanů. Většina z nich se přemístí v rámci afrického kontinentu, ale i to způsobí zásadní problémy.

Utíkat před neúrodou, hladomory, epidemiemi a válkami je lidsky pochopitelné…

Tragédie ale spočívá v tom, že Evropa je nebude moci všechny přijmout. Ten problém je už teď velký a bude jen gradovat, zvětšovat se.

Řešením je tedy podle vás co? 

To není otázka pro armádního důstojníka. Zapojení vojáků je jen jedním z řešení, ale ne hlavním. Zní to sice banálně, ale řešením je pořád omílaná pomoc na místě.

Potřebujete kombinaci nástrojů - ekonomických, diplomatických i silových. Přidejte navíc podporu vzdělanosti, zpomalení populačního růstu a takzvané dobré vládnutí, které nezbytně nutně nemusí být vázáno jen s demokracií.

Myslet si, že máme splněno tím, že do hladovějících částí Afriky vyvezeme zemědělské přebytky, je nesmysl.

Řešením tedy nejsou protiuprchlické ploty?

Samozřejmě že ne.

Ty mohly dlouhodobě fungovat ještě tak v letech studené války a železné opony. V globalizovaném světě, kdy je náš ekonomický blahobyt založen na celosvětovém obchodování, jsou často kontraproduktivní.

Evropa před světovými problémy neuteče tím, že se ohradí plotem. To je jenom dílčí a krátkodobé řešení, ne všelék.

Evropa je teď nejbezpečnější místo na světě, hraje se ale o budoucnost, říká expert na mezinárodní aspekty vojenských operací Otakar Foltýn. Afrika prý vysychá a do Evropy se budou tlačit miliony lidí | Video: Daniela Drtinová |  22:20

autor: Jan Gazdík

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama