reklama
 
 

Můj syn terorista. Evropští rodiče mluví o dětech uprchlých k Islámskému státu

12. 6. 2017
Sevran, padesátitisícové předměstí Paříže, bylo dlouho pro většinu lidí jen místem, kudy projížděly vlaky z letiště Charlese de Gaulla do centra francouzského hlavního města. V roce 2015 odsud odešlo bojovat do Islámského státu nedlouho za sebou patnáct mladých mužů. Šlo o děti z druhé generace přistěhovalců z Alžíru, Maroka, Mauritánie a Haiti. Některé byly z muslimských rodin, část z nich k islámu konvertovala během puberty. Tak jako Quentin Roy, jehož příběh zachytili ve své nové knize reportéři Ondřej Kundra a Tomáš Lindner.
Doporučujeme

Paříž - Quentin, muž s vysportovanou štíhlou postavou, měl o něco lepší startovní pozici než ostatní jeho kamarádi.

Rodiče nebyli nezaměstnaní, společně bydleli v domku ve stínu místních nevzhledných paneláků.

Quentin měl řadu koníčků, přátele, ve škole prospíval.

Jeho otec Thierry je hudebník a prodavač zdravotnických potřeb původem z karibského Haiti, matka Véronique, původem Francouzka, se živí prodejem reklamy v jednom z místních magazínů.

Konverze a radikalizace

Quentin k islámu konvertoval v roce 2013, před rodiči to netajil a oni mu to nevyčítali. Během pár měsíců se ale nečekaně zradikalizoval.

"Můj syn terorista" (BizBooks, 2017)

"Můj syn terorista" (BizBooks, 2017)

Tragické teroristické útoky v Manchesteru a Londýně oživily debatu o radikalizaci mladých evropských muslimů.

Kdo a proč se stává teroristou? Jak fungují verbíři, kteří do islamistické scény vtahují další a další mladé lidi? Jak na nové nebezpečí evropské vlády odpovídají? A jak se dá radikalizaci muslimů v evropských zemích předcházet?

Na tyto otázky hledá odpovědi nová kniha redaktorů týdeníku Respekt Ondřeje Kundry a Tomáše Lindnera "Můj syn terorista".

Autoři při hledání odpovědí na zmíněné otázky cestovali do Dánska, Norska, Belgie, Nizozemska a na několik míst Francie a Německa.

Mluvili s matkami mladých mužů, kteří se dali do služeb Islámského státu. Vedli rozhovory s džihádisty i s desítkami lidí, kteří se radikalismem mladých muslimů zabývají, s lokálními politiky, policisty, imámy, sociálními pracovníky a předními akademiky. 

Odmítl jít na pohřeb svojí babičky do katolického kostela, když ho rodina sháněla, neustále se na něco vymlouval: že nemůže najít správný východ z metra, že se zdržel.

Nakonec ho jeho příbuzný objevil, jak stojí kus od kostela a pláče. Byl rozpolcený, zápasil sám se sebou a svou novou vírou.

Na jedné straně stála rodina, na druhé islamističtí verbíři, kteří na něj měli stále větší vliv.

Rozešel se s přítelkyní, kterou miloval a dva roky s ní chodil. Verbíři ho přesvědčili, že je "nečistá".

Později odmítl slavit s blízkými Vánoce, když mu to Véronique vyčetla, odešel s tím, že se musí poradit.

Za tři hodiny se vrátil a rodičům řekl, že v Koránu stojí "cti otce i matku svou" a že tedy zůstane.

Rodiče to uklidnilo, v té době ještě nevěděli, že Quentin praktikuje takíju, vědomé lhaní ve prospěch víry, aby příliš neupozorňoval na svoji radikalitu.

Na konci září 2014 Quentin odjel do Sýrie.

Rodičům se vymluvil, že si jede do Frankfurtu nad Mohanem vyzvednout automobil, který chtěl používat jako řidič služby Uber.

16. ledna 2016 dostala Véronique na svůj mobil zprávu s přílohou. Byla v ní přefocená ručně psaná závěť jejího syna.

Byla zrovna v práci, když zjistila, že její syn zemřel.

Chceme varovat ostatní 

Véronique a Thierry Royovi jsou jediní rodiče v Sevranu, kteří o džihádismu svého syna mluví veřejně.

Většina dalších rodičů o tom mluvit nechce, Véronique tvrdí, že nechtějí popudit úřady a zároveň se vystavit odsudku svých spoluobčanů.

Radnice v Sevranu se dlouho snažila držet problém pod pokličkou. Nechtěla k sobě připoutávat větší mediální pozornost.

Bála se skandálu, reakce muslimské komunity a nařčení z náboženského rasismu, když bude dávat radikální podobu víry do souvislosti s terorismem. Kvůli tomu o sobě rodiče postižených mladíků nevěděli.

Většina měla pocit, že jejich rodinná katastrofa je ojedinělá, a zřejmě by to tak i zůstalo, kdyby se právě Véronique a Thierry nerozhodli veřejně vystoupit.

Město duchů

Na konci 19. století byl Sevran nevzhledná obec obklopená továrnami na střelný prach. Sídlila zde národní výrobna výbušnin a vynálezce dynamitu Alfred Nobel tu vesele experimentoval.

Další obyvatelé ale už tak radostní nebyli. Žili v chudých podmínkách, dýchali špatný vzduch a brzy umírali.

Příjemnější časy nepřišly ani ve 20. století s růstem francouzské ekonomiky. I když řada míst v zemi zažívala ekonomický boom, Sevran to nepocítil.

Vzhledem k tomu, že o střelný prach nebyl moc zájem, továrny postupně zkrachovaly.

Sevran se proměnilo v město duchů.

V sedmdesátých letech sice vláda začala bourat plechové chatrče, v nichž tu bydleli hlavně přistěhovalci za prací z Afriky, většina z nich ale skončila v nevzhledných panelácích, jež rostly místo nich.

Zdánlivá modernita nepřinesla zlepšení jejich sociálního statusu.

Paneláky představovaly jen jinou formu segregace, kolem nich začaly fungovat různé gangy, vyjít večer na ulici bylo nebezpečné.

S dvacetiprocentní nezaměstnaností, silnou imigrantskou populací ze sedmdesáti zemí, drogami a dalšími problematickými jevy se Sevran umísťoval na předních místech statistik vyloučených lokalit.  

Verbíři jsou nablízku

Právě v tomhle bezútěšném prostředí se mladíci zradikalizovali.

Někteří z nich dlouho nemohli sehnat zaměstnání, verbíři, kteří je oslovili, využili jejich frustraci.

Na bezcílné lidi, bloumající po ulicích, lze v Sevranu narazit poměrně často. Postávají kolem aut v parku, posedávají před místními paneláky.

Ve Francii je takových míst řada a rozhodně nejsou jen v okolí Paříže. Po teroristických útocích v Belgii a Francii se začalo stále více mluvit o tom, že právě podobná místa jsou "semeništěm" radikálního džihádismu, který svoji sílu čerpá z kriminality, drog, chudoby a minima naděje na lepší život.

Příběh Quentina Roye však ukazuje, že spojovat radikalizaci s chudým prostředím je jen část pravdy.

Nepochybně to platilo pro řadu dalších sevranských mladíků, Quentin měl ale před sebou slušnou budoucnost, obklopovala ho milující rodina a přítelkyně.

Miloval fotbal, říká matka

Dům manželů Royových, kde Quentin vyrůstal, je příjemné místo plné květin, obrazů a cizokrajných sošek.

Sedíme společně v jejich obývacím pokoji, Véronique nám nalévá horký čaj a kousek vedle ní stojí opřená o skříňku velkoformátová fotografie jejího syna Quentina.

Má na ní bílé tričko, hlavičkuje s fotbalovým míčem. "Fotbal miloval," říká Véronique.

Mladíci jako Quentin začali ze Sevranu odcházet mezi roky 2014-2015, když byl IS na vzestupu.

Všem bylo pod pětadvacet let, řada z nich spolu hrála fotbal. Po konverzi nechodili jako řada zdejších muslimů do hlavní mešity v Sevranu, ale scházeli se v pololegální menší mešitě, na niž měli vliv radikálové a kde oni sami přijali podobný pohled na svět.

Ve skutečnosti - což je pro modlitebny radikálů v celé Evropě typické - nešlo o klasickou mešitu.

Dříve na tom místě býval obchod, později si ho pronajala ke svým modlitbám skupina salafistů, kterým vadilo, že v hlavní mešitě se nehlásá striktní výklad víry.

Rodiče jsou dnes přesvědčeni, že Quentin by byl dost možná naživu, kdyby radnice dělala proti verbířům více.

Zakročte, prosili rodiče

"Jsme pobouřeni vaší nečinností," napsali na začátku března 2016 otevřený dopis starostovi Sevranu Stéphanu Gatignonovi a obvinili ho v něm, že dělal minimum pro to, aby zabránil rekrutování jejich syna.

Starostovi vytýkají, že nenechal zavřít menší mešitu, kde k radikalizaci docházelo, úřady o tom měly informace minimálně od poloviny roku 2014.

Tvrdí, že město jednoho z radikálů zaměstnalo v místní škole, kde mohl mít negativní vliv na mladé muže, mohl je radikalizovat.

"Těch věcí je řada," říká Véronique. "Starosta ani neřekl lidem, že existuje zelená linka, kterou zřídila vláda a kam se měly podezřelé případy hlásit. Kdyby to udělal, bylo by dříve jasnější, v jakém jsme průšvihu."

Stéphane Gatignon není úplně tuctový politik.

Kostnatý muž ze strany Zelených vešel v širší povědomí v roce 2012, kdy se rozhodl držet hladovku.

Chtěl přesvědčit vládu, aby posílala více peněz do vyloučených předměstí jako Sevran. A částečně uspěl.

Kritikou Véronique a Thierryho se cítí dotčený, vadí mu, že Sevran se stal synonymem pro džihádismus, což považuje za nespravedlivou nálepku.

On sám si žádné zásadní selhání nepřipouští. Argumentuje, že jako starosta měl omezené možnosti, a vinu dává státu.

Kdo za to může? 

Gatignon údajně opakovaně žádal centrální vládu, aby problematickou mešitu uzavřela, ale byl ignorován. Jako starosta k tomu pravomoc prý neměl.

Mešita sice byla nakonec zapečetěna, ale až po více než roce a půl. Dále tvrdí, že byl zavalený řadou jiných problémů.

Řada lidí v Sevranu žije v nevyhovujícím bydlení, v roce 2011 eskalovalo násilí mezi místními gangy, nezaměstnanost mezi mladými lidmi je čtyřicet procent.

Podle Véronique Roy je nicméně problém hlavně politický.

"Úřady se bránily, aby Sevran byl označován jako předměstí džihádistů, když se už o něm mluvilo kvůli drogám a kriminalitě. Proto se věc zametala pod koberec," říká.

Véronique a Thierry jsou v tomto směru průkopníky. Pomohli téma více dostat do veřejné debaty a se svojí aktivitou nepřestávají.

Nedávno se jim podařilo zabránit v Sevranu stavbě další problematické mešity, která měla vyrůst kousek od jejich domu.

"Poté, co jsme to udělali a začali o tom mluvit, se nám ozývali další rodiče. A my všichni překvapeně koukali, jak moc je to vážné," říká nám Véronique.

Jednoduché recepty neexistují

Podle expertů neexistuje něco jako jednoznačná charakteristika francouzského džihádisty, jakkoli by právě Sevran sváděl vykreslit ho jako člověka z nejnižších sociálních vrstev.

A nejde jen o Quentina Roye.

Někteří francouzští mladíci se radikalizují ve vězení, další přes internet nebo v mešitách. Někdo vyrůstá na chudých předměstích a s mizernou perspektivou, někteří ne.

Podobné je to s islamistickými radikály v dalších evropských zemích.

Je to špína, která zašpiňuje prostor a znemožňuje racionální diskusi o tématech, o kterých se diskutovat má, říká o výhrůžkách historik Matěj Spurný. | Video: Daniela Drtinová |  17:26

 

autor: Ondřej Kundra, Tomáš Lindner

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama