Náhorní Karabach (od našeho zvláštního zpravodaje) - Martuni obydlené Armény leží na hranici s Ázerbájdžánem. Více než měsíc trvající válka o Náhorní Karabach ho tvrdě zasáhla. Palba raketami a útoky bezpilotních letounů zničily nejen místní fotbalové hřiště, ale také mnoho obytných domů a obchodů. Ve vypálené prodejně potravin je vidět díra, kterou střela zanechala ve stropě. Pod palbou byla i radnice. Opraváři museli vyměnit okna, na stěně jsou stopy bojů po dopadech šrapnelů.
"Nevím, jestli zase bude válka, jestli všechno neuklízíme a neopravujeme zbytečně. Ale to nezáleží na nás," říká zasmušile správce stadionu Grigorij. Válka zavřela i tělocvičnu a posilovnu uprostřed města. Místo skel jsou v oknech igelitové pytle a střecha se propadla.
V centru města má kontrolní stanoviště s betonovými zátarasy a pytli s pískem ruská armáda. Ruský prezident Vladimir Putin po vyjednání příměří poslal do Karabachu dva tisíce mužů, kteří mají hlídat klid zbraní na frontě.
"Jestli bude mír, závisí na Putinovi. Co já vím, já jsem obyčejný člověk," říká postarší muž před obchodem, který je hned vedle ruské hlídky. Vojenská mise Kremlu je v Karabachu na pět let, pak záleží na obou stranách - ázerbájdžánské a arménské -, zda ji budou chtít prodloužit.
Zasáhli nemocnici
Hrdinou Martuni, který zde má sochy a plakáty, je Monte Melkonjan. Arménská legenda, téměř mytická postava. Melkonjan, původní profesí archeolog, se narodil ve Spojených státech rodičům arménského původu. Když na začátku devadesátých let vypukla první válka o Karabach, přijel do Arménie a stal se velitelem jednotky, která dobyla mnoho vesnic a měst, včetně Martuni. V roce 1993 sám na frontě zemřel, ale pro Armény zůstal vzorem bojovníka, obětujícího vše pro svoji zemi. Martuni zůstalo i po druhé válce v arménských rukou, ale blízko za ním už dnes stojí ázerbájdžánští vojáci.
V obchodě s potravinami v hlavním karabašském městě Stěpanakertu se prodavačka za kasou rozpláče po dotazu, jak přežila válku. "Strašně. Můj vnuk umřel," říká se slzami v očích. "A jak je tam u vás?" ptá se. "Nemáte válku, to je to hlavní," odpovídá si sama utírajíc slzy. V Karabachu je prakticky každý muž zároveň voják, proto někteří novináři a historici nazývají tuto republiku Malá Sparta.
Stěpanakert není tak zničený jako Martuni, ale i ten Ázerbájdžánci ostřelovali. Trefili nemocnici: jedno její křídlo je zničené a mimo provoz. Dělníci už ale začínají s opravou. Zasažení nemocnice Armény pobouřilo, televize příslušné záběry několikrát opakovala. "Nevěřím, že to bylo náhodou. Udělali to schválně, aby vystrašili lidi a donutili je odejít," myslí si jeden z dělníků, kteří odklízejí sutiny.
Prezident Náhorního Karabachu Arik Harutjunjan přiznal po válce, že arménské síly byly jen několik dní vzdáleny od úplné porážky a ztráty celého regionu. Ázerbájdžánci dobyli jeho část, pak Arménie přistoupila v zoufalé situaci na příměří. Arméni stáli před volbou: buď úplný pád Karabachu a ztráta všeho, nebo příchod Rusů a udržení alespoň nějakého území. Vybrali si druhou možnost jako menší zlo.
Když Rusové v listopadu poprvé jeli po hlavní karabašské silnici, naskytl se jim otřesný pohled. Desítky mrtvých arménských vojáků, zabitých bezpilotními letouny. Drony jako silné a účinné zbraně rozhodly válku ve prospěch Ázerbájdžánu.
"Karabach patří nám"
Kombinace války a pandemie koronaviru utlumila i v Arménii a Karabachu turistiku. Průvodce a řidič Armjan Bachanasjan tak přišel o velký zdroj příjmu, ale stejně jako mnoho jiných Arménů je neústupný.
"Prohráli jsme, protože jsme měli staré, nemoderní zbraně. Oni měli bezpilotní letadla z Turecka, která nás neustále bombardovala. Musíme se ekonomicky sebrat, vyzbrojit a vzít si zpátky, co je naše. Karabach je náš, Stalin ho v roce 1921 dal Ázerbájdžáncům a oni si myslí, že jim patří," podotýká rázně muž, který se podobá ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi (šéf ruské diplomacie má arménského otce a ruskou matku).
Bachanasjan tvrdí také to, co mnoho dalších Arménů: oni, resp. jejich státnost je přece delší než ta ázerbájdžánská. "Ázerbájdžán neexistuje ani sto let. Ani tak dlouho jako Coca-Cola," komentuje věčnou debatu o tom, kdo ze dvou národů má na horskou oblast větší nárok.
Stěpanakert zůstal Arménům a nad městem se tyčí obrovský kříž, v noci osvětlený. Jako symbol toho, že Karabach patří jim, arménským křesťanům, a že odsud neodejdou.
Naproti prezidentskému paláci ve Stěpanakertu je velká tabule, na které jsou fotografie arménských bojovníků, stále pohřešovaných po válce. Je doplněná o výzvu: "Rusko, pomoz nám najít naše příbuzné."
Jde o apel na ruské vojáky a velitele, aby udělali vše pro návrat ostatků z míst, která během války obsadil Ázerbájdžán. V konfliktu, který začal ázerbájdžánskou ofenzivou 27. září, přiznalo Baku smrt 2700 vojáků a Jerevan kolem tří tisíc. Rusové zatím přišli o jednoho vojáka. Zabila ho mina na silnici nedaleko Stěpanakertu.
