V kopcích se zjevují první příznaky války. Na cestě ruskými checkpointy po Karabachu

Martin Novák Martin Novák
Aktualizováno 20. 2. 2021 14:00
Stát Náhorní Karabach nikdo neuznává. Má svého prezidenta, parlament a vlajku, ale žádná velvyslanectví. Na severu arménské metropole Jerevan, mezi paneláky ze sovětské éry, stojí vila se schodištěm, sloupy a zahradou, kde vlaje na stožáru karabašská vlajka. Vypadá jako arménská modro-červeno-oranžová trikolora, která má navíc zubaté bílé schody.
Arménský vojenský vůz s rozstříleným předním sklem ve Stěpanakertu.
Arménský vojenský vůz s rozstříleným předním sklem ve Stěpanakertu. | Foto: Martin Novák

Náhorní Karabach (od našeho zvláštního zpravodaje) - Právě zde sídlí kancelář Karabachu, kde vydávají cizincům víza do tohoto neuznávaného a formálně neexistujícího státu. Ne razítkem - jen je připevní svorkou ke stránce v pasu.

Na recepci vyplňuje dotazník a čeká na své povolení také Američanka arménského původu, která pomáhá s rekonstrukcí oblasti. "Snažíme se, aby lidé co nejrychleji opravili střechy a aby se ti, kteří kvůli válce a ostřelování odešli, mohli vrátit," říká.

Mnohamilionová arménská diaspora od konce Sovětského svazu Arménii výrazně finančně pomáhala. Velké komunity žijí v USA, Kanadě, Austrálii, Argentině nebo Francii. Teď to Arménie i Karabach znovu potřebují.

Je několik týdnů po válce, kterou Arméni prohráli a v níž část Karabachu ztratili. Ázerbájdžánská armáda mohutným nasazením bezpilotních bombardérů dobyla zpět území ztracená ve válce v 90. letech minulého století. Před drtivější porážkou Arménii zachránilo Ruskem vyjednané příměří a nasazení dvou tisíc ruských vojáků jako mírových jednotek.

Posvátná, ale nedostupná hora

Cesta do oblasti nedávné války vede z Jerevanu kolem hory Ararat. Pro Armény posvátná hora a národní symbol se z mlhy vynořuje zasněženým vrcholem.

Ačkoliv ze silnice vypadá jako na dosah ruky, Arméni k ní nemohou. Je už za hranicí v Turecku. V nepřátelské zemi, která ve válce výrazně pomohla Ázerbájdžánu a podporovala ho. A v zemi, kde na začátku minulého století zemřelo jeden a půl milionu Arménů při násilnostech známých jako arménská genocida. Turecko-arménská hranice je zavřená, ze silnice jsou vidět strážní věže a drátěný plot.

Silnice vede kolem hory Ararat. Pro Armény posvátné a symbolické, ale zároveň nedostupné. Leží za hranicí nepřátelského Turecka.
Silnice vede kolem hory Ararat. Pro Armény posvátné a symbolické, ale zároveň nedostupné. Leží za hranicí nepřátelského Turecka. | Foto: Martin Novák

Připomínkou zašlých časů jsou zarostlé a místy vytrhané koleje. Vede tudy železnice, kdysi spojující Jerevan a Baku uvnitř Sovětského svazu. Přes třicet let pustne, válčící Ázerbájdžán a Arménie nemají žádné železniční ani silniční spojení.

Po odbočce silnice stoupá do hor. První připomínka toho, že se blíží Náhorní Karabach. Země hlubokých údolí a zalesněných kopců ve vysoké nadmořské výšce. Objevují se také první příznaky války. V konvoji arménské armády jeden vojenský nákladní automobil táhne druhý s rozstříleným předním sklem.

Arménské vojenské vozidlo táhne druhé, zničené během války.
Arménské vojenské vozidlo táhne druhé, zničené během války. | Foto: Martin Novák

"Všichni dělali, co se dalo, ale museli jsme ustoupit. Tohle ale není konec, vrátíme se," říká jeden z vojáků, zatímco pije vodu z horského pramene.

Na silnici, neustále se klikatící nahoru či dolů, následují další a další konvoje. Obří nákladní automobily Kamaz převážejí zničené tanky. Ruské T-72, které ničily bezpilotní letouny turecké a izraelské výroby v ázerbájdžánských službách. Projíždějí desítky Kamazů. Podle odhadů analytiků specializovaného serveru Oryx, využívajícího satelitní fotografie, přišla Arménie o 185 tanků, devadesát obrněných transportérů a velkou část protiletadlové obrany.

Příměří dojednané ruským prezidentem Vladimirem Putinem znamenalo vyslání ruské armády na frontovou linii a na silniční koridor spojující Arménii s Náhorním Karabachem.

"Karabachu, můžeš žít klidně"

Na této silnici je vidět, jak Rusové fakticky ovládají Karabach. U svých kontrolních stanovišť vybudovali z betonových bloků základny se střílnami a zátarasy. Ruské vlajky zdálky upozorňují na ruské kontroly a podél silnice vyrostly billboardy s nápisy oslavujícími vojenské síly Ruské federace.

"Karabachu, můžeš žít klidně," stojí na jednom z plakátů pod fotografií ruských vojáků.

Rusové se nechovají nepřátelsky, ale přísně kontrolují. "Mám tady jednoho občana České republiky, novináře. Co mám dělat?" říká do vysílačky voják. "Máme ho na seznamu. Zkontrolujte ho a pusťte," je slyšet odpověď.

Na dalším kontrolním stanovišti za zhruba dvacet kilometrů má ruská hlídka povídavou náladu. "Jestli nemáte v tom batohu bezpilotní letadlo, tak můžete jet," vtipkuje mladý Rus s černou kuklou na hlavě. Jsou mu vidět jen oči a ústa.

Další při čekání na povolení průjezdu a rozhodnutí velitele základny nabízí cigaretu. "Praha je krásné město, viděl jsem ho v televizi. Já jsem z Krasnojarsku."

"Zastupitelství" Náhorního Karabachu v Jerevanu.
"Zastupitelství" Náhorního Karabachu v Jerevanu. | Foto: Martin Novák

Čas na vtipy a vyprávění ale není na checkpointu u města Šuši. Tady cesta protíná místo, které dobyli v listopadové ofenzivě Ázerbájdžánci. Šuši mají pod kontrolou až těsně po silnici, kde stojí ruské hlídky a předsunuté ázerbájdžánské jednotky vedle sebe. Na stožár elektrického vedení Ázerbájdžánci záměrně pověsili svoji vlajku a vlajku Turecka, vedle velký nápis Šuša.

Strategicky významné město postavené na skále se v azerštině vyslovuje a píše takto, zatímco v arménštině se nazývá Šuši. Jediné písmeno, ale podstatný rozdíl. Vlajky a nápis jsou tak na očích všech Arménů, kteří tudy projíždějí do největšího karabašského města Stěpanakertu. A projet tudy musí, jinudy to nejde.

Karta se obrátila

Sedmihodinová jízda do Stěpanakertu končí sjezdem do hlubokého údolí. Tady lze pochopit, proč je pád Šuši pro Armény takovou katastrofou. Ze Šuši je Stěpanakert dole jako na dlani.

V první karabašské válce odtud Ázerbájdžánci ostřelovali Stěpanakert raketami Grad. Lidé ve městě přežívali měsíce ve sklepích a sledovali ničení svých domů, dokud arménské jednotky Šuši 9. května 1992 nedobyly. Loni se karta po osmadvaceti letech obrátila, Ázerbájdžánci dobyli klíčové město na Arménech. I s velkou katedrálou z 18. století, kterou Arméni zrekonstruovali.

Největší karabašské město Stěpanakert zůstalo v rukou Arménů, ale ze Šuši na kopci ho mají Ázerbájdžánci jako na dlani.
Největší karabašské město Stěpanakert zůstalo v rukou Arménů, ale ze Šuši na kopci ho mají Ázerbájdžánci jako na dlani. | Foto: Martin Novák

"Když projíždím kolem, je to, jako by někdo plival na moji duši. Naše situace je jedním slovem příšerná. Měli jsme se víc bránit a nedopustit takovou porážku. Měli jsme nasadit víc zbraní, všechny síly. Rusové přijeli, protože tady chtějí mít základny a nechtějí sem pustit Turky. Na tom jim záleží," říká s hořkostí Karen Ohanjanjan, stěpanakertský intelektuál a spisovatel, autor několika knih o historii Karabachu.

Soužití obou národů považuje teď za nemožné, ale nechce ani rozdělení Karabachu mezi Arménii a Ázerbájdžán. "Svět by nás měl uznat jako Kosovo," tvrdí Ohanjanjan.

Válka ale karabašské Armény oslabila a svůj osud už nemají výhradně ve svých rukou. Veškerá bezpečnost je nyní v rukou Rusů a Ázerbájdžánci podporovaní Tureckem jsou blízko.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Pomoc Červeného kříže Sýrii soustředí na obnovu pomocí osiva a ovcí

Humanitární pomoc Sýrii se začíná soustředit na menší projekty, jejichž cílem je pomoci obyvatelům válkou zdevastované země pěstovat zemědělské plodiny, chovat ovce a najít si způsob obživy. Podle agentury Reuters to dnes řekl šéf Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce (IFRC) Jagan Chapagain.

Přímá humanitární pomoc Sýrii v podobě léků a potravin bude podle Chapagaina pokračovat. Doplnil, že je nutné přejít také k zajišťování nepřímé pomoci. "Chceme začít přecházet na podporu obživy," řekl v rozhovoru v Ženevě po návratu ze syrských měst Homs a Dúmá, jež byla povstaleckými baštami, ale dobyla je zpět vojska loajální k vládě prezidenta Bašára Asada.

Syrská občanská válka, kterou zažehlo potlačení prodemokratických demonstrací v roce 2011, si vyžádala statisíce obětí na životech a přiměla 11 milionů lidí, tedy zhruba polovinu populace, opustit domovy. Největší výzvou pro prezidenta Asada, kterému se podařilo obnovit kontrolu nad zhruba 70 procenty syrského území, je zdevastovaná ekonomika.

Někteří západní dárci ale nejsou ochotni financovat obnovu syrského území kontrolovaného Asadem. Ten minulý měsíc zvítězil ve volbách a získal čtvrtý mandát. Podle Západu však volby poznamenaly podvody.

Zdroj: ČTK
Další zprávy