"Měla jsem zánět pohrudnice a vysoké horečky. Byla jsem úplně na konci sil. Kdyby přišli o den později, tak už jsem to zřejmě nepřežila," popisuje bývalá česká vězeňkyně z tábora Hedvika Pechanová. V té době jí bylo třicet let, vážila pouhých 40 kilogramů.
Ve vzpomínkách pro Evropský institut dědictví šoa (ESLI, výraz "šoa" používají židé místo slova "holocaust" - pozn. red.) později Pechanová popsala i poměry v celém táboře. "Viděla jsem lidi, jejichž kostry byly potaženy jenom kůží. Byli napůl živí, napůl mrtví. Od mého příjezdu to trvalo pouhý rok a vypadala jsem stejně," říká. Do tábora přijela v lednu 1944.
Stejná byla podle ní i situace v táborovém lazaretu během příjezdu Rudé armády. "Na smrt nemocní a mrtví leželi na zemi. K jídlu nebylo nic. Sklady byly zplundrované. Polomrtvou mě našel ruský voják a odnesl do nemocnice," vypráví Pechanová.
Ten kouř jsou lidé
Po táboře se v lednu 1945 pohyboval i vyčerpaný čtrnáctiletý český mladík Tomáš Radil. Ani on nevěřil, že přežije. Hlavou se mu neustále vracela scéna krátce po jeho příjezdu do Auschwitz-Birkenau v polovině června 1944.
"Vzali mě jako malého kloučka do jednoho baráku, kde byly samé takovéhle děti, už vyhladovělé. Tam byl nějaký chlapec, který už tam byl předtím, a říkám mu: 'To jsou nějaké továrny?'. 'Ne, to nejsou továrny, to jsou krematoria. Kdo umře, tak tam potom spalují ty mrtvoly. Nemůžou ty mrtvoly tady nechat.' Říkám tomu chlapci: 'Kde berou ty mrtvoly?' On na to drsně: 'Ty nechápeš, o co se jedná. Ten kouř a divný pach, to pálí lidi z transportu, kterým vy jste přijeli. To jsou tvoji příbuzní, ten kouř je z nich, z jejich těl'," vzpomíná Radil v nahrávkách společnosti Post Bellum na hrůzy Auschwitz-Birkenau.
Rozsáhlý komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů, vzdálený zhruba šedesát kilometrů na jihozápad od polského Krakova, se stal jedním z nejviditelnějších symbolů nacistických zločinů za druhé světové války.
Podle odhadů tady zahynulo minimálně 1,1 milionu lidí. Drtivou většinu z nich tvořili Židé z prakticky všech evropských států.
Většinu z obětí zavraždili nacisté v plynových komorách, ostatní zemřeli na vyčerpání během systematického hladovění, nucených prací, katastrofálních hygienických podmínek i pseudolékařských experimentů, prováděných týmem nechvalně známého lékaře Josefa Mengeleho.
"Byl to vlastně slepý vraždící stroj, před kterým bylo možné uskakovat desetkrát, dvacetkrát, stokrát, ale který se nějak pohybuje a nakonec vás zachytí a popraví," říká o táboře Radil.
To lednové odpoledne
Auschwitz-Birkenau osvobodili v sobotu 27. ledna 1945 kolem třetí odpoledne vojáci 60. armády prvního ukrajinského frontu Rudé armády. "Rusové jsou tady," vzpomíná Tomáš Radil. "Tak jsme šli, kamaráda jsem podpíral k hlavním vratům. Tam už vypukla jakási spontánní manifestace, všichni přísahali, že se pomstí. Rusové byli mladí chlapci v uniformách. No, a to bylo to osvobození," dodává.
V obrovském areálu tábora, kterému se přezdívalo "stroj na smrt", bylo v té době posledních cca 7000 vězňů, kteří byli natolik zesláblí a vyčerpaní, že je nacisté nechali na místě. Zbytek - zhruba 56 000 osob - několik dnů před příchodem Rudé armády vyhnali na tzv. pochod smrti, během kterého zemřela řada vězňů vyčerpáním. Nebo je dozorci zastřelili.
Nacisté přitom už od léta roku 1944 usilovně likvidovali veškeré stopy "vraždícího stroje" na jihu okupovaného Polska.
Během podzimu zlikvidovali většinu vězňů, kteří obsluhovali plynové komory a krematoria a byli přímými svědky hromadného vyvražďování. Přes šedesát tisíc vězňů do poloviny ledna 1945 evakuovali do jiných táborů a průmyslových závodů v Německu. Desítky baráků nechali vězni rozmontovat, nakradený majetek postupně odváželi ze skladišť pryč, likvidovali písemnosti a kartotéky se jmény deportovaných. Do vzduchu vyhodili i velkou část krematorií.
Do zbytků této hrůzy vstoupili koncem ledna 1945 vojáci Rudé armády. Po nacistech zbyla v lágru poslední masa vyhladovělých a chodících lidských koster. Vedle ní těla zhruba 600 vězňů, které dozorci zabili přímo při útěku z tábora, nebo zemřeli vysílením. Češi Hedvika Pechanová a Tomáš Radil tvrdí, že o pár dní později už mohli být mezi nimi taky.
Nenávist v nás
"Ti úplně poslední vězňové, kteří v Auschwitz-Birkenau zůstali na úplném konci války, jsou velmi specifická skupina, ve které nebylo mnoho Čechoslováků. Takže těch několik málo interview, která máme k dispozici, je opravdu unikátních," říká o svědectví posledních vězňů nacistického lágru Martin Šmok, pražský koordinátor USC Shoah Foundation, která se shromažďování svědectví svědků holocaustu dlouhodobě věnuje.
Řada z českých vězňů Auschwitz-Birkenau z Československa po skončení války emigrovala na Západ. Tomáš Radil zůstal, vystudoval v Praze medicínu a jako přední neurofyziolog pracoval v Akademii věd. Dlouhodobě se věnuje výzkumu agrese mezi lidmi a taky vzniku kolektivní nenávisti.
"Fašismus se může vrátit kdykoli. Nenávist není jenom přechodný kolaps morálky. Je to mozkový mechanismus, který máme v sobě zakódovaný miliony let," řekl loni v září časopisu Týden. "Ať chceme, nebo nechceme, jedinci spolu od počátku věků soutěží - o samice, o postavení, o potravu. A tyto zákonitosti jsou podstatné i pro pochopení fašismu a nacismu," dodal.
"V mase se agresivita posouvá na vyšší úroveň. Když například řeční Hitler k tisícihlavému sjezdu v Norimberku, může posluchače proměnit v primitivní stádo. Různorodost zmizí a všichni se vyrovnají na nejnižší úrovni, nehledě na intelekt. Chytří i hloupí jsou na stejné lodi. Být součástí masy je obvykle příjemný pocit, jde o jakousi odměnu pro každého jednotlivce, který se přidá," uzavírá bývalý vězeň nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau a jeden z posledních žijících svědků jeho nepopsatelných hrůz.
