Kyjev/Ivano-Frankivsk (od našeho zvláštního zpravodaje) - "Říká se, že čas léčí. V tomhle případě ale nemůže vyléčit nic," říká Iryna Huryková, matka jedné z 48 obětí krvavého masakru na kyjevské Instytutské ulici z 20. února 2014.
V malém dvoupokojovém bytě v ukrajinském Ivano-Frankivsku je syn Iryny Hurykové stále přítomný, přestože už Roman sedm let nežije.
"Jeho bunda tam, kam ji před odchodem pověsil. Malé sestry se ho před jeho fotkou na zdi občas ptají, proč to udělal. Víme, že už nežije, ale nikdo z nás si to nechce připustit. Pořád cítím intenzivní bolest u srdce, někdy silnější, někdy slabší. Čas pomáhá v jediném: učí nás s tou bolestí žít," dodává žena, která přišla před devíti lety na kyjevském Majdanu o jediného syna. A spolu s manželem i dvěma dcerkami dodnes marně čeká na potrestání jeho vrahů.
Prvorozeného syna Romana měla Iryna v osmnácti letech. V té době ještě studovala, proto s jeho výchovou pomáhali i prarodiče. Mladý Roman byl aktivní, živé dítě, málokdo ho dokázal udržet, pokud si něco vzal do hlavy, popisují jeho rodiče Iryna a Ihor. Chlapec hodně sportoval, a když se po střední škole dostal na Podkarpatskou univerzitu ve svém rodném městě, začal se postupně osamostatňovat.
Když v listopadu 2013 vypukly v Kyjevě masové protesty proti režimu Viktora Janukovyče, táhlo to tam Romana jako magnet. Rodiče ho od účasti spíše zrazovali. Když si nedal říct, vydal se s ním nejdříve do hlavního města otec Ihor, přestože byl k Euromajdanu spíš skeptický.
"Prožil jsem v Kyjevě tzv. oranžovou revoluci (v roce 2004 - pozn. red.) a nechtěl jsem být znovu naivní. Dobře jsem si pamatoval, jak špatně to nakonec dopadlo. Klukovi jsem to ale nedokázal zakázat. Měl svoji hlavu," vypráví Ihor.
Roman byl s kamarády a příbuznými na kyjevském Majdanu celkem třikrát. Vždy na pár dní, nejvíc na týden. V polovině února 2014, kdy se začaly střety v Kyjevě vyhrocovat, vyrážel do metropole znovu. Navzdory zákazu rodičů.
"Bylo to prostě čím dál nebezpečnější. Prosila jsem ho, přesvědčovala, zaklínala. Všechno bylo marné. Když si vzal něco do hlavy, nedal se zastavit," popisuje Iryna Huryková. "Říkal mi: 'Mami, já vím, že se bojíš, ale já už jsem se rozhodl. Kdo tam má být, když ne my?' Co jsem měla na to odpovědět?" dodává Iryna rezignovaně a objímá dvě mladší Romanovy sestry, Kristinu a Jordanu. Tehdy, v polovině února 2014, viděly Romana živého naposledy.
Krvavý Majdan
Protesty na Majdanu, kyjevském náměstí Nezávislosti, začaly v listopadu 2013 poté, co tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat dlouho a pracně vyjednávanou asociační dohodu s Evropskou unií. Spustilo je pár desítek ukrajinských studentů a mladých lidí nespokojených s náhlým Janukovyčovým obratem.
Když se je policie pokusila na konci listopadu 2013 rozehnat a řadu z nich nevybíravě zbila, přidali se další lidé. Koncem roku se na kyjevském Majdanu začaly objevovat statisíce lidí. Nespokojenost narůstala, zvlášť když vláda prezidenta Janukovyče odmítala jakkoli reagovat - například potrestat velitele a vykonavatele nepřiměřených policejních zásahů.
Pokojné demonstrace, pro něž se brzy vžil název Euromajdan, začaly od poloviny ledna 2014 doprovázet i první pouliční střety s policií. V centru Kyjeva se vedle klidných demonstrujících objevovali i příslušníci radikálních uskupení, tzv. Pravého sektoru a dalších nacionalistických organizací. Byla jich menšina, ale byli vidět. Na policisty začaly létat kameny a Molotovovy koktejly. Objevila se první zranění a popálení, poprvé tekla krev.
Střety ale provokovali i policisté. Zadržené demonstranty bezdůvodně a brutálně bili, některé na mrazu svlékali do naha a ponižovali je. Kameny a zápalné lahve létaly zpět i od nich. Tlak Janukovyčova režimu na Majdan narůstal, všemi legálními i nelegálními prostředky. Vláda v parlamentu prosadila drastické zpřísnění trestů za pouhé shromažďování.
Části demonstrantů začala hořet před jejich domy auta. Střelba zpoza policejních kordonů začala zabíjet první demonstranty. Jiní v noci zmizeli a našli je mrtvé nebo zmlácené za městem.
Krvavá past
Ihor Huryk si dramatickou polovinu února 2014 vybavuje už jen sporadicky. Pamatuje si, jak s manželkou doma v Ivano-Frankivsku v televizi sledovali čím dál dramatičtější zprávy z Kyjeva. A marně se snažili přemluvit Romana, aby se vrátil domů. Naposledy s nimi mluvil 19. února večer, mámu ujišťoval, že je vše v pořádku. Ihor ale dostal o syna velký strach a koncem týdne ho chtěl sám v hlavním městě vyzvednout. Už to ale nestihl.
Poslední hodiny Romanova života rodičům nakonec zpětně popsali demonstranti, kteří se s ním v Kyjevě ocitli uprostřed krvavého masakru 20. února dopoledne. Majdan byl v té době skoro na kolenou, držel poslední zbytky centrálního kyjevského náměstí. Na střechách nedalekých vládních budov se objevili odstřelovači a u vstupu do přilehlé vládní čtvrti speciální policejní jednotky Berkut. Nikdo ale nevěřil, že by mohly do většiny neozbrojených demonstrantů spustit ostrou střelbu.
Co se přesně se odehrálo na Majdanu v pondělí 20. února ráno, je dodnes obestřeno částečným tajemstvím. Část policistů vypověděla, že po nich někdo z budovy nedaleké kyjevské konzervatoře, přiléhající k centrálnímu náměstí, spustil střelbu. Vedení Majdanu ale odmítá, že by s těmito střelci mělo cokoli společného.
Kolem deváté hodiny dopolední začaly policejní jednotky z Majdanu ustupovat zpět po Instytutské ulici nahoru k vládní čtvrti, kterou primárně hájily. Část demonstrantů s kovovými štíty, mezi nimi i Roman Huryk, se vydala za nimi. A vpadla tak do krvavé pasti.
Namísto ustupujících policistů se totiž na kraji vládní čtvrti objevila necelá třicítka policistů v černých neoznačených maskáčích se žlutými páskami na rukou. A spustila ostrou palbu do postupujících demonstrantů.
Poprava za bílého dne
Iryna a Ihor Hurykovi našli řadu videozáběrů, které smrt jejich syna zachytily téměř v přímém přenosu. Masakr v Kyjevě se odehrál během zhruba hodiny a půl, na ploše pár desítek metrů čtverečních, před objektivy řady zahraničních novinářů, usazených v hotelu Ukrajina na kyjevském náměstí nebo v přilehlých ulicích.
Roman patřil k první vlně demonstrantů postupujících nahoru po Instytutské ulici. Před střelbou se kryl kovovým štítem, na hlavě měl bílou pracovní přilbu, které se na Majdanu masově rozdávaly jako malá ochrana před obušky nebo kamením. Nakolik devatenáctiletý student vnímal obrovské riziko, které podstupuje, rodiče zpětně netuší.
Navzdory ostré střelbě se mu dvakrát podařilo proniknout až na samý vrchol Instytutské ulice a pomoci zraněným kolegům dolů na náměstí. Kolem tři čtvrtě na deset ho kamery novinářů zachytily, jak se štítem odpočívá u stěny hotelu Ukrajina. Vylekaný výraz, maskáče, černá bunda, před sebou velký stříbrný štít.
Krátce před desátou hodinou dopolední se Roman Huryk potřetí vydal nahoru. Střela do hlavy ho zasáhla u zdi na samotném vrcholu Instytutské ulice. Kolegové ho umírajícího stačili stáhnout dolů na náměstí, v hlavě měl velkou krvavou díru.
"Držela jsem ho za ruku. Tou druhou jsem rychle měnila kapačku. Byl už v bezvědomí, ale najednou mi hrozně silně stiskl ruku. Nikdy nezapomenu, jak moc chtěl žít," vzpomíná ošetřovatelka Varvara Špicová. Krátce poté Roman zemřel, podobně jako 47 jeho kolegů.
Video: Poslední momenty života Romana Huryka na archivních záběrech
"Byla to normální poprava za bílého dne," dodává kyjevský advokát Pavlo Dykan, který zastupuje rodiny pozůstalých. "Zatímco první přibližně půlhodinu postupovali demonstranti nahoru a mohla být teoreticky řeč o nějakém ohrožení, další hodiny se už jen pokoušeli stáhnout dolů na náměstí těla zraněných a mrtvých kamarádů. A přitom je Berkut chladnokrevně odstřeloval," líčí Dykan a kroutí nevěřícně hlavou.
Ta tupá bolest
Ihoru Hurykovi běží další události před očima jako za nějakým matným sklem. Slyší drásavý pláč manželky, když se dozvěděla zprávu o synově smrti. A cítí dodnes své sevřené hrdlo i strašnou tupou bolest v břiše. Do Kyjeva se mu podařilo projet až druhý den po masakru, město bylo kvůli policejním kontrolám pořád těžko dostupné. Tělo Romana jim v kyjevské márnici vydali v pátek 21. února navečer.
Auto s ním zamířilo rovnou na Majdan. Před zraky desítek tisíců lidí nesli mrtvého Romana v rakvi na scénu, podobně jako řadu dalších těl z Instytutské. Překřtili je okamžitě na Nebeskou setninu. Z reproduktorů se nesla tklivá ukrajinská píseň "Plyve kača…", všichni plakali a křičeli: "Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!"
Ihor stál na tribuně, tvář zalitou slzami a díval se na nekonečné davy lidí na Majdanu, vzdávající hold jejich synovi. "Bylo to strašně silné. Mně ale pořád hlavou běželo jediné: Proč my? Proč proboha my?" vzpomíná.
Dva tři měsíce nedělal skoro nic jiného, než dával do kupy sebe, rodinu a pozůstalost po Romanovi. V noci pláč nebo tupé civění do zdi. "Samota je nejhorší. Teprve tam ti dojde, že už ti syna nikdo nevrátí," říká Ihor.
Pomalé vyšetřování masakru na Majdanu
Jen dva dny po masakru na Instytutské ulici v Kyjevě, 22. února 2014, uprchl tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se svým nejbližším okolím do Ruska. Jeho, generálního prokurátora Pšonku, ministra vnitra Zacharčenka i další vysoce postavené představitele bezpečnostních složek obvinila následně ukrajinská prokuratura z přímé organizace brutálního policejního zásahu z 20. února 2014 i předchozích událostí, během nichž přišlo o život přes 100 protestujících.
Kyjevští vyšetřovatelé brzy identifikovali i přímého vykonavatele masakru na Instytutské ulici. Byla jím tzv. černá rota, skupina asi 28 elitních policistů z tehdejších speciálních jednotek Berkut pod velením Dmytro Sadovnyka. Podle vyšetřovatelů i dalších mezinárodních zpráv (report Rady Evropy z roku 2015 nebo rekonstrukce zveřejněné americkou organizací SITU Research) měli na svědomí drtivou většinu z 48 obětí masakru. Čtyři zasahující policisty z pořádkových jednotek zabila ve stejný den střelba ze strany demonstrantů - pravděpodobně z brokovnic a plynových pistolí.
Ukrajinské úřady posléze z tzv. černé roty dopadli velitele jednotky Berkut Dmytro Sadovnyka i pět jeho mladších kolegů. Sadovnyk nicméně ze soudem nařízeného domácího vězení uprchl a zmizel pravděpodobně do Ruska. Z celkem 28členné policejní jednotky tak před kyjevským soudem stanula pouze pětice obžalovaných. Prezident Janukovyč, ministr vnitra Zacharčenko i další podezřelí opakovaně z ruského exilu vzkázali, že žádný příkaz k ostré střelbě 20. února 2014 v Kyjevě nevydali.
Brzy poté začalo v Kyjevě oficiální vyšetřování kyjevského masakru a první předvolání k výslechu. S nimi přišly i první zklamání a vztek. "Chápali jsme, že existuje strašně moc jiných důležitých věcí. Obsazení Krymu, válka v Donbasu, do toho reformy, výměna lidí na ministerstvech, na soudech i ve státní správě. Jenže tohle bylo něco jiného. Jako by se nám někdo vysmíval," mává rukou Ihor.
Vyšetřování do ztracena
Z Nebeské setniny se sice postupně stal symbol celé Ukrajiny, vyšetřování ale vázlo. Drtivá většina dřívějšího vedení země včetně prezidenta Janukovyče, ministra vnitra Zacharčenka a dalších klíčových lidí podezřívaných z přímého podílu na masakru utekla do Ruska. "Zničili devadesát procent dokumentů. Operativní plány, rozmístění policistů, seznamy osob, identifikace zbraní, jejich příjmu a vydání, všechno, co se týkalo inkriminovaného období," vypráví advokát rodin pozůstalých Pavlo Dykan.
Sami ukrajinští vyšetřovatelé se navíc motali v začarovaném kruhu. Případy násilí na Majdanu byly roztříštěné na víc než deset vzájemně se překrývajících soudních kauz. Zoufale přetížení policisté měli minimum techniky i peněz.
"Na celém případu z Instytutské dělali prakticky jen dva lidé. Zajišťování důkazů a dalších materiálů jsme mnohdy dělali za ně. Jednu chvíli jsme jim chtěli koupit jednoduchý počítačový program, který by jim jednotlivé důkazní materiály řadil k sobě," vzdychá advokát Pavlo Dykan.
Nekonečné soudní tahanice neskončily ani devět let po masakru. Obviněna byla jen malá skupinka pěti posledních příslušníků jednotek Berkut, drtivá většina ostatních pachatelů se skrývá v bezpečí v Rusku.
Romanu Hurykovi postavili jeho rodáci na hřbitově v Ivano-Frankivsku velký pomník. V rodném městě po něm pojmenovali ulici a každý rok si jeho památku emotivně připomínají. Pro rodinu je to ale složité.
"Nenávidím, když mě lidé litují. Když mi říkají: Vychovali jste hrdinu. Hned jim odpovídám, že jsem syna nevychovala proto, aby ho nějaký šílenec trefil na Majdanu do hlavy," vypráví Romanova matka Iryna.
"Žijeme tady jak pod mikroskopem. Samozřejmě že jsem hrdá na to, čeho byl můj syn součástí. Ale nic z toho, co se dnes kolem nás děje, nepotřebuji - ani pocty, ani slova o hrdinech. Chtěla bych jediné: aby byl Roman zase živý," vyhrkne Iryna Huryková a znovu se rozpláče.
Video: Dokumentární film Majdan režiséra Sergeje Loznici
