Leonardo Notarbartolo si v létě roku 2001 bezstarostně popíjel espresso v jedné z kaváren na Hoveniersstraat v belgických Antverpách. Rodák ze sicilského Palerma si zde před rokem pronajal malou kancelář a byt. Jako samozvaný obchodník s diamanty obcházel zdejší klenotnictví a banky. Místní ho dobře znali. Ochranky mnoha podniků si ho po čase přestaly všímat. Nikoho ani nenapadlo, že Notarbartolo byl ve skutečnosti protřelým zlodějem.
Jak sám prohlásil, pro dráhu zločinu se narodil. Vždy sázel na kouzlo osobnosti. Úsměvem a šarmem se dokázal vetřít do míst, kam se běžný smrtelník jen tak nedostane. Ředitelé bank a klenotnictví ho rádi prováděli po trezorech, ukazovali mu propracovaná zabezpečení. Notarbartolo jen tiše poslouchal a informace pak využil při loupežích. Do akce chodil nejčastěji v noci. Pracoval tiše. Díky kontaktům na italskou mafii se lupu obratně zbavoval. Bezmezně věřil jen hrstce kupců, kteří ho nikdy nezradili.
Když odkládal prázdný hrnek od kávy, přisedl si k němu jeden z nich. Židovský obchodník šel po zdvořilostní konverzaci k věci: "Chci s tebou probrat něco neobvyklého. Pojď, trochu se projdeme." Zamířili k budově Antwerp Diamond Center. "Chtěl bych si tě najmout na loupež. Opravdu velkou loupež," sdělil mu.
Notarbartolo byl profesionál každým coulem a obchodník to dobře věděl. Nabídl mu proto sto tisíc eur jen za zodpovězení jednoduché otázky: "Je vůbec možné trezor v Antwerp Diamond Center vyloupit?" Notarbartolo si byl jistý, že takovou akci nelze provést. Sám měl v budově pronajatou bezpečnostní schránku. Hlavní trezor považoval za vůbec nejbezpečnější místo ve městě. Za sto tisíc eur se však rozhodl, že se na věc podívá poněkud obšírněji.
Na malou kameru umístěnou v propisce nafotil stovky snímků ulice a rozmístění bezpečnostních kamer. Jako pravidelný klient se bez problémů dostal do budovy Antwerp Diamond Center. V druhém podzemním podlaží se nacházel hlavní trezor. Šestistupňové zabezpečení obsahovalo nejen zámek se sto miliony možných kombinací. Třítunové dveře by dokázaly odolat až dvanácti hodinám vrtání. Mnohem dříve by se však aktivoval citlivý alarm, který zaznamenával vibrace v okolí trezoru.
Nechyběl ani mechanismus, který v okolí vytvářel magnetické pole, při jehož přerušení by byla opět zalarmována policie. Navrch si Notarbartolo mohl přidat i klasické číselné zadávání kódu, který se pravidelně měnil, využití velkého mechanického klíče, tepelné senzory a čidla na detekci pohybu.
Seriál Aktuálně.cz Slavné loupeže
Seriál Slavné loupeže, který na Aktuálně.cz vychází každých čtrnáct dní, mapuje historické i nedávné loupeže, které se z mnoha důvodů zapsaly do dějin. Ať už provedením, množstvím lupu, nebo překvapivým neumětelstvím svých hlavních hrdinů.
- Paranoidní mafián stál za největší loupeží své doby. Pak povraždil všechny kumpány
- "Neprůstřelní" lupiči zažehli v Hollywoodu krvavé inferno. Vše živě vysílala televize
- Při největší hotelové loupeži se nestřílelo. Mafiánům stačila elegance a umělé nosy
- Firma na loupeže. Růžoví panteři využívají krásných žen, zatím nakradli za stamiliony
- Loupež v chaosu války. Kdo z Libanonu ukradl tajné dokumenty, zůstává záhadou
- Loupež století v Antverpách zosnoval protřelý Ital. Dohnal ho až salámový sendvič
- Loupež ve stínu mrakodrapů skončila zradou. Deset milionů dolarů se nikdy nenašlo
- Zločin jako umělecké dílo. Slavnou loupež obrazů neobjasnil ani tajemný dopis
- Lstiví Brazilci se maskovali za zahradníky. Do banky se prokopali dlouhým tunelem
- Britští staříci si chtěli přilepšit k důchodu. Zosnovali loupež, která uhranula svět
- Příběh krádeže Mony Lisy. Kníratý Ital se po slavné loupeži stal národním hrdinou
Jedna varianta, jak akci provést, se ale nabízela. Vyžadovala by hodně zbraní a násilí. Výsledek by však byl nejistý a Notarbartolo tímto způsobem pracovat nikdy nechtěl. Jediná šance, jak lup provést, byla v noci. Trezor v tu dobu nikdo nehlídal, spoléhalo se jen na dokonalé zabezpečení.
Hvězdný tým a týdny poctivého tréninku
Židovský obchodník se Notarbartolovi ozval až po pěti měsících. Ital mu suše sdělil, že trezor vyloupit nejde. Jako důkaz mu předložil hromadu fotografií. Myslel si, že tím všechno končí. Po dalších měsících klidu ho muž kontaktoval znovu. Dojednal si s ním schůzku nedaleko Antverp ve velké opuštěném skladu. "Někoho bych ti rád představil," prohlásil, když otevíral těžká vrata.
Uvnitř skladu stála obrovská konstrukce zakrytá plachtami. Oba muži vešli dovnitř. Notarbartolo se nejprve cítil jako ve snu. Stál uprostřed celého jednoho patra Antwerp Diamond Center. Hlavní trezor vlevo. Židovský obchodník podle stovek fotografií zrekonstruoval dějiště nadcházející loupeže v měřítku 1:1.
V trezoru postávali čtyři Italové a tiše se bavili. Notarbartolo nikdy nepotvrdil jejich pravá jména, vždy o nich mluvil pouze v přezdívkách. Génius se specializoval na alarmy. "Dokážeš vyřadit z provozu i to, co mají tady v tom trezoru?" zeptal se ho Notarbartolo. "Většinu jo, s jedním nebo se dvěma věcmi mi ale budeš muset pomoct," odvětil mu Génius.
Vysoký svalnatý muž dostal přezdívku Monstrum. Notarbartolo později vtipkoval, že to bylo nejen kvůli jeho postavě, ale i proto, že byl "monstrózně dobrý" ve všem, co dělal. Byl zručným mechanikem, řidičem, cizí mu nebyly elektronické systémy ani alarmy.
Klíčník byl starší a tichý muž. Na rozdíl od všech ostatních vypadal jako průměrný dědeček. V branži měl však pověst absolutního profesionála, který dokáže otevřít jakýkoli zámek i trezor. Mimo jiné uměl jen podle fotografií vyrobit kopie klíčů. Troufal si i na masivní mechanický klíč, který byl jednou z vrstev zabezpečení trezoru v Antverpách. "Dodej mi dobré záběry toho klíče a já už se postarám o zbytek," odpověděl Notarbartolovi stroze.
Poslední člen týmu se vymykal. Nervák pracoval s Notarbartolem skoro třicet let. Znali se od dětství. Ostatní Nerváka odmítali, působil na ně jako úzkostný člověk, který lehce zpanikaří. Pro precizní akci, kdy budou rozhodovat milimetry a sekundy, nepříliš ideální vlastnosti. Notarbartolo však na svého kamaráda nedal dopustit, chtěl, aby měl po boku při loupeži někoho loajálního. Jak se později ukázalo, byla to velká chyba.
Už v září 2002 byla akce v plném proudu. Přímo naproti vstupu do prostor trezoru se podařilo lupičům umístit miniaturní kameru, která uměla zachytit členy ostrahy, když zadávali čtyřmístný vstupní kód. Následovalo vložení velkého mechanického klíče a odemčení. Právě tyto záběry potřeboval Klíčník pro vytvoření kopie. Lupiči vše trénovali v kopii trezoru, aby se na místě mohli pohybovat takřka ve tmě a nedráždili světelné čidlo.
Posledním krokem přípravy byla deaktivace pohybového a tepelného čidla v trezoru. Notarbartolo se proto den před loupeží vydal přímo do trezoru, jako majitel jedné ze schránek neměl problém se dostat dovnitř. Bezpečnostní záběry ukazují, jak takřka nepostřehnutelně lakem na vlasy přestříká čidlo. Lupiči doufali, že lak vydrží do druhého dne, než čidlo definitivně vyřadí z provozu.
Jedenáct kroků ve tmě
V sobotu patnáctého ledna krátce po půlnoci Notarbartolo sedl za volant svého pronajatého šedého Peugeotu 307, projel kolem hlavního vlakového nádraží v Antverpách a zabočil do ulice Pelikaanstraat. Zastavil u krajnice. Monstrum, Génius, Nervák a Klíčník se naskládali do vozu. Během chvilky dojeli k místu lupu. Génius je provedl skrze jednu z přilehlých budov na malou zahrádku, která byla ideálním vstupem do dějiště loupeže, která se měla zapsat do dějin.
Génius vylezl po žebříku na terasu ve druhém patře. Schovával se za ručně vyrobený štít, aby ho nezachytilo tepelné čidlo. Štít pak postavil přesně před něj. Za ním už šplhal zbytek gangu. Sestoupili ke vstupu do trezoru, během několika sekund si poradili s bezpečnostními kamerami. Génius odšrouboval jednu z velkých kovových desek, přilepil ji ke druhé, tím deaktivoval zabezpečení magnetickým polem. Vyšetřovatelé se o mnoho hodin později divili, jak jednoduchou metodu lupiči zvolili.
Hlavní roli přebral Klíčník, z kamerových záznamů věděl, že ostraha často odcházela do malé údržbářské místnosti. Když místnost prohledal, nemohl věřit svým očím. Našel originál velkého klíče k vstupním dveřím do trezoru, což bylo v rozporu se všemi bezpečnostními postupy banky. Žádná kopie tak nebyla potřeba. Klíčník vsunul klíč na správné místo, otočil se směrem k Monstru. Decentně na něj pokýval hlavou. Monstrum zhasl všechna světla. Lupiči nechtěli riskovat možnou aktivaci světelných čidel umístěných uvnitř vstupní místnosti.
Dveře se otevřely. Nervák vyběhl po schodech, v podzemí totiž neměl dobrý signál a nemohl se dovolat Notarbartolovi. "Jsme tam," zahlásil suše. Notarbartolo telefon položil na palubní desku svého vozu. Trpělivě čekal před bankou a hlídal, zda se neblíží policie. Monstrum se mezitím pomalu sunul směrem do trezoru. V absolutní tmě. Vše uměl nazpaměť z nekonečných opakování, které s kumpány prováděli v kopii trezoru. Musel spoléhat na lak na vlasy, který měl krýt tepelné čidlo. Trezorem se nesl pouze zvuk nervózního oddychování.
Jedenáct kroků doprostřed místnosti, zvednout ruce nad hlavu a vytlačit stropní panel, nahmatat kabeláž. Jakákoli chyba by spustila alarm. Monstrum však zvládl během chvilky odhalit kabeláž a vyrobil jednoduché přemostění systému. Pak už stačilo jen pro jistotu překrýt tepelné a světelné senzory a lupiči se mohli pohybovat v trezoru, jak se jim zlíbilo. Klíčník vybalil podomácku vyrobený vrták a začal se dobývat do jednotlivých bezpečnostních schránek. Lupiči pro jistotu pracovali téměř ve tmě. Baterky zapínali vždy jen na několik sekund při přemisťování k další schránce.
V pět třicet ráno měli otevřených 109 schránek. Loupež se chýlila ke konci. Ulice Antverp se zanedlouho měla naplnit lidmi. Gang musel naplněné tašky dostat do auta k Notarbartolovi. Vše nejdřív přenesli na terasu, pak po žebříku na zem. Čekali na pokyn svého šéfa. "Teď," zahlásil do telefonu Notarbartolo, když z ulice zmizel jeden z prvních ranních autobusů. Nervák, Monstrum, Klíčník a Génius přeběhli ulici a lup naložili do auta, za půl hodiny už byli v Notarbartolově bytě. Zde se ale začíná příběh největší loupeže minulého století komplikovat.
Podle vyšetřovatelů lupiči ukradli šperky v hodnotě sto milionů dolarů. Notarbartolo však v pozdějších výpovědích uvedl, že v taškách toho bylo mnohem méně, lup za zhruba dvacet milionů dolarů. Tvrdil, že šlo o podvod od zadavatele loupeže, který předem zalarmoval klienty centra. Ti si vyzvedli své cennosti, ale po loupeži je nahlásili jako ukradené a následně mohli vyinkasovat tučné pojistné. Která z těchto verzí je pravdivá, vyšetřovatelé nikdy nezjistili.
Prokletý salámový sendvič jako jízdenka do vězení
V neděli v šest hodin večer se Notarbartolo a jeho věrný kolega Nervák hnali po dálnici E19 směrem z Antverp. Čekala je desetihodinová jízda do Turína a dál do Itálie. V autě měli hromadu důkazů včetně záběrů z bezpečnostních kamer. V plánu bylo se jich zbavit. Trocha ohně na odlehlém místě měla vše zařídit. Nervák však začal panikařit. Paranoidně se ohlížel do zpětného zrcátka.
"Zastav tady," zakřičel v jednu chvíli. Notarbartolo odstavil svůj vůz u silnice. Nervák vzal důkazy a směřoval s nimi do lesa. Notarbartolo si myslel, že vše spálí. Když se však za svým kamarádem vydal, našel ho v záchvatu paniky, jak důkazy zakopává. I zkušený lupič dostal v tu chvíli strach a zavelel k odjezdu. Chyba, která měla Notarbartola o pár dní později poslat do vězení.
Hromadu důkazů objevil jeden z místních lovců a zalarmoval policii. Ta našla v hromadě věcí mimo jiné kus salámového sendviče včetně obalu, který pocházel z jedné z malých italských kaváren v Antverpách. Z dalších důkazů si policisté dali dohromady, že za loupeží by mohl stát Notarbartolo, povolení k prohlídce jeho kanceláře v Antverpách dostala po čtyřech dnech. Shodou okolností v něm našla i účtenku z kavárny včetně data, kdy si lupič sendvič koupil. Pak už stačilo jen dohledat záznam z bezpečnostních kamer, na kterých vyšetřovatelé poznali Notarbartola.
Ten 36 hodin po loupeži posedával spolu se svými kumpány v baru v italském městečku Adro. Čekali zde na obchodníka, který měl část lupu převzít. Nikdy se však neukázal. I tak se gangu podařilo většiny cenností zbavit, policisté později našli jen zlomek z ukradených šperků. Notarbartolo věděl, že pro něj ještě práce neskončila. Od začátku plánoval, že se do Antverp vrátí a ukáže se i přímo v Antwerp Diamond Center. "Bylo by přece podezřelé, pokud bych se jako stálý klient najednou vytratil," pomyslel si. Zároveň hodlal udělat větší čistku ve svém tamním bytě.
Záhadný Klíčník nebyl nikdy dopaden
Do Belgie vzal odvážně i svou ženu. Když byli na cestě, policie zaklepala na dveře jejich rodinné vily v Itálii. Doma zastihli jen čtyřiadvacetiletého syna Marca. Ten se pokoušel otce varovat, ale nezvedal mu telefon. V Antverpách Notarbartolo zamířil do svého oblíbeného diamantového centra, manželku poslal do bytu. Všichni ho tu znali. Ostraha zároveň věděla, že po něm pátrá policie. Zatímco sem přijeli strážníci, italský švihák nic netušil a bezstarostně konverzoval se zaměstnanci.
Po krátkém výslechu se vydali směrem k jeho antverpskému bytu. Přímo na schodech narazili na Italovu manželku a její přátele, jak nesou podezřelé pytle a srolovaný koberec. V něm byly schované malé diamanty, v pytlech zase některé klíčové důkazy, které Notarbartola spojily s loupeží. Ve stejný okamžik policisté v jeho vile v Turíně otevřeli domovní sejf. Našli v něm sedmnáct diamantů z antverpského sejfu. Belgické soudy byly nekompromisní a Notarbartola poslaly na deset let do vězení.
Sám šéf celé operace nikdy neprozradil skutečná jména svých kumpánů. Vyšetřovatelé však postupem měsíců a s pečlivou prací v zádech vypátrali takřka všechny. Nervák byl Notarbartolův dlouholetý kamarád Pietro Tavano, v Itálii si odseděl pět let. Stejně jako Ferdinando "Monstrum" Finotto. Génius byl v lupičských kruzích slavný i pod přezdívkou Simone, pravým jménem Elio D'Onorio. Belgické soudy ho poslaly rovněž na pět let do vězení.
Záhadou zůstává postava postaršího Klíčníka. Jeho pravou identitu se nikdy nepodařilo vypátrat. Dnes už je možná po smrti. Nebo si užívá svého podílu z loupeže, která se svým bezchybným provedením, elegancí a dokonalým naplánováním zapsala do dějin.
