Osmnáctého března 1990 po půlnoci. Ještě před pár hodinami se ulicemi Bostonu motaly davy lidí v zářivě zelených oděvech, kteří si užívali svátek svatého Patrika. Skupinka alkoholem posilněných lidí, kteří slavili nedaleko Muzea Isabelly Stewartové Gardnerové, té noci zahlídla dva muže v policejních uniformách. Vystoupili z malého osobního automobilu a volným krokem směřovali k bočnímu vchodu muzea. Nepřišlo jim na nich nic divného.
Muži zmizeli uvnitř budovy, která byla domovem několika obrazů Edgara Degase, Jana Vermeera, Édouarda Maneta a Rembrandta. O několik desítek minut později se stejně pohodovým krokem vrátili zpět do svého automobilu a v klidu odjeli. V taškách měli plátna v hodnotě asi 500 milionů dolarů. Dokonalá loupež bez jediného zaváhání.
Ti, kteří ji naplánovali, museli dobře znát historii muzea. Sběratelka umění Isabella Stewartová Gardnerová zde v roce 1903 otevřela galerii, ve které dávala na odiv jedinečnou soukromou sbírku uměleckých děl. Před svou smrtí v roce 1924 muzeu věnovala 3,6 milionu dolarů na provoz a v závěti sepsala celou řadu podmínek, za kterých bude fungovat. Žádné z děl například nesmělo být nikdy převezeno mimo muzeum, sbírka se rovněž neměla rozšiřovat. Mecenáška umění také zakázala jakékoli velké zásahy do budovy.
O desítky let později to mělo sehrát zásadní roli. Už v osmdesátých letech si na zdejší sbírku počíhalo bostonské podsvětí, jeho plány na loupež však odhalila FBI. Muzeum se rozhodlo zlepšit zabezpečení prostor, narazilo však na mnohá omezení. Výsledkem byla instalace bezpečnostních kamer vně budovy, uvnitř muzea umístili pohybová čidla. Ta pouze odesílala informace do centrálního počítače v kanceláři šéfa ostrahy, kde se také nacházelo jediné tlačítko, kterým mohli zaměstnanci muzea přivolat policii.
Běžnou praxí v takto exponovaných galeriích té doby bylo, že ostraha v pravidelných intervalech telefonovala na policii, že je vše v pořádku. Bezpečnostní pracovníci v Muzeu Isabelly Stewartové Gardnerové však měli v pokynech uvedeno, aby volali pouze v případě problémů. Nepočítalo se tedy s tak základní věcí, že je mohou agresoři spoutat. Bylo jen otázkou času, než ideálních podmínek pro loupež někdo využije.
Říznout si do Rembrandta
Noční směnu 18. března 1990 měli dva mladí členové ochranky. Třiadvacetiletý Rick Abath byl na nočních matadorem, pro o dva roky staršího Randyho Hestanda to byla vůbec první taková služba. Úkolem ostrahy bylo mimo jiné pravidelně procházet všechny místnosti v muzeu, což vždy zaznamenal detektor pohybu a data uložil jak v tištené, tak elektronické formě. Na první obchůzku šel toho večera Abath.
S baterkou v ruce procházel muzeem, když se z několik místností ozval požární alarm. Žádný požár ani kouř však Abath nezaregistroval. "Asi zase nějaká chyba," řekl si pro sebe, vypnul alarm a pokračoval v obhlídce. Na konci svého kolečka se vydal k postrannímu vchodu, otevřel dveře, rozhlédl se a zase zavřel, o čemž svému kolegovi neřekl. Obchůzku skončil kolem jedné hodiny ráno.
O dvacet minut později zazvonili u bočního vchodu dva muži v policejních uniformách. Přes interkom se s nimi spojil Abath. Vysvětlili mu, že přijeli zkontrolovat tísňové volání. Abath přes kameru viděl, že muži jsou v uniformách, a pomyslel si, že zřejmě v okolí muzea došlo k nějaké potyčce v souvislosti s oslavami dne svatého Patrika. Muže pustil dovnitř. Nařídili mu, ať vysílačkou přivolá všechny členy ostrahy. Hestand byl zrovna na obchůzce, Abath mu tedy řekl, ať se vrátí.
Lupiči ho vzápětí svázali, když dorazil Hestand, skončil vedle svého kolegy. Muži v uniformách ostraze sdělili, že chtějí muzeum vyloupit, a poprosili je, ať nedělají žádné problémy. Aniž by se jich zeptali na cestu, odvedli lupiči oba strážné do sklepa. Tam je připoutali k topení. Slíbili jim, že pokud nebudou dělat problémy, do roka dostanou odměnu. Od vstupu lupičů do muzea uplynulo patnáct minut.
Pohyb zlodějů v následujících chvílích zachytila pohybová čidla. Do sálu s díly holandských mistrů vstoupili v 1:48 ráno. Odnesli si odsud slavná díla Bouře na Galilejském jezeře a Dáma a pán v černém od Rembrandta. Obrazy sundali ze stěny a plátna vyřízli, aby se jim vešla do tašek. Rembrandtův autoportrét nechali opřený o stěnu, pravděpodobně jim přišel příliš velký na pohodlný převoz. S sebou vzali i známý obraz Koncert od Vermeera. O tři minuty později jeden z lupičů přešel do druhého patra, kde si vyhlédl pět děl Edgara Degase.
Před odchodem zkontrolovali spoutanou ostrahu a ujistili se, že mají pohodlí. Pak se přesunuli do kanceláře šéfa ostrahy, vzali všechny kazety s bezpečnostními záznamy i vytištěná data z pohybových senzorů. Ta však byla uložena i na pevném disku, na který zapomněli. Uvolněnost maskovaných mužů dokládá i to, že ukradené obrazy přesouvali pečlivě. Bočním vchodem poprvé prošli ve 2:40, následně se vrátili pro zbytek lupu a definitivně za sebou zavřeli dveře o pět minut později. Největší loupež obrazů v dějinách zvládli za 81 minut. Zmizelo třináct obrazů a uměleckých děl celkem za 500 milionů dolarů.
Ranní směna si při příchodu do práce rychle uvědomila, že něco není v pořádku, když je nevítali jejich noční kolegové, kteří je měli pustit do muzea. Zkontaktovali proto šéfa ostrahy. Ten budovu odemkl. Nikde nikdo. Během pár minut na místo dorazili policisté, kteří Abatha a Hestanda našli spoutané ve sklepě.
Tápání FBI a tajemný dopis
Vyšetřovatele překvapilo, že lupiči nešli výhradně po nejdražších kouscích sbírky. Nedotkli se například děl od Raphaela, Botticelliho či Michelangela. Ani na minutu také nevstoupili do třetího patra muzea, kde byl vystaven obraz Znásilnění Evropy od François Bouchera, jedno z nejdražších děl té doby. Vyřezávání pláten z rámu a poměrně náhodný výběr obrazů ukazuje, že lupiči zřejmě nekradli na objednávku. Znalci umění by totiž slavnými díly určitě nepohrdli.
Vyšetřování měla od počátku na starosti FBI. I zkušení agenti se podivovali, že na místě nenašli takřka žádné hmatatelné důkazy, které by je nasměrovaly ke konkrétním podezřelým. Žádné vlasy ani stopy DNA. Zajistili několik otisků prstů, avšak nespolehlivých, takže nebylo možné prokazatelně říci, zda nepatří zaměstnancům muzea.
Bezvýsledné pátrání po dvojici lupičů trvá dodnes. Jedním z prvních podezřelých, který měl na slavné loupeži spolupracovat, byl Rick Abath. Vyšetřovatelům přišlo podezřelé jeho chování během noční obchůzky, kdy otevřel boční vchod do muzea. Domnívali se, že tím mohl dát znamení svým kumpánům venku, a jeho následné spoutání bylo jen propracovaným divadlem. Abath však při výslechu uvedl, že dveře otevíral na všech svých obchůzkách, aby se ujistil, že jsou správně dovřené. V roce 2015 FBI zveřejnila nahrávku bezpečnostních kamer ze dne před loupeží, na které Abath do muzea pouští neznámého muže. Ukázalo se však, že šlo o jeho nadřízeného v civilu.
Některá drobná vodítka vedla vyšetřovatele k bostonské mafii. Výslech si tak užil například mocný boss bostonského podsvětí Whitey Bulger, podvodníček Brian McDevitt, ale i členové gangu Joeyho Merlina. Bostonské zločinecké špičky však stíhání unikly. Chyběly přímé důkazy.
Loupež, která se stala uměním
Do slepé uličky nasměroval policii v roce 1994 anonymní dopis, který obdržela ředitelka muzea Anne Hawleyová. Pisatel v něm tvrdil, že je prostředníkem, který má zajistit za určitý finanční obnos návrat děl do muzea. Požadoval 2,6 milionu dolarů. "Pokud máte zájem, otiskněte tento kód ve vydání deníku The Boston Globe," uvedl na závěr dopisu.
Hawleyová dopis předala FBI, v bostonském deníku skutečně vyšla zakódovaná zpráva a o pár dní později ředitelce přišel další dopis. Pisatel v něm vyjadřoval obavu ze zájmu FBI a tvrdil, že potřebuje čas na rozmyšlenou. Poté se již nikdy neozval.
Se zajímavou teorií přišel krátce po loupeži známý zloděj umění Myles J. Connor, který si toho času užíval "kariérního volna" ve vězení. Tvrdil, že za bostonskou loupeží stála dvojice zkušených lupičů Bobby Donati a David Houghton, kteří se už v minulosti zaměřovali na krádeže uměleckých předmětů. Oba zemřeli do dvou let po loupeži a přirozenou smrtí to rozhodně nebylo. Zmínky o údajných pokusech o prodej ukradených obrazů se v průběhu let objevovaly po celých Spojených státech, policie však nikdy nikoho neobvinila.
Muzeum Isabelly Stewartové Gardnerové je stále domovem mnoha slavných děl. Vedení této umělecké instituce v průběhu let vypsalo několik odměn za informace, které by vedly k vypátrání obrazů. Částka se vyšplhala až na deset milionů dolarů. O potrestání strůjců loupeže už nejde, zločin je dávno promlčený. I kvůli pečlivosti zakladatelky se stal svým způsobem uměním. Jelikož se z muzea nikdy nesmí prodat ani jakýmkoli jiným způsobem odnést žádný z obrazů, na zdech výstavních sálů dodnes visí několik prázdných rámů, které připomínají největší loupež uměleckých předmětů v dějinách.
Seriál Aktuálně.cz Slavné loupeže
Seriál Slavné loupeže, který na Aktuálně.cz vychází každých čtrnáct dní, mapuje historické i nedávné loupeže, které se z mnoha důvodů zapsaly do dějin. Ať už provedením, množstvím lupu, nebo překvapivým neumětelstvím svých hlavních hrdinů.
- Paranoidní mafián stál za největší loupeží své doby. Pak povraždil všechny kumpány
- "Neprůstřelní" lupiči zažehli v Hollywoodu krvavé inferno. Vše živě vysílala televize
- Při největší hotelové loupeži se nestřílelo. Mafiánům stačila elegance a umělé nosy
- Firma na loupeže. Růžoví panteři využívají krásných žen, zatím nakradli za stamiliony
- Loupež v chaosu války. Kdo z Libanonu ukradl tajné dokumenty, zůstává záhadou
- Loupež století v Antverpách zosnoval protřelý Ital. Dohnal ho až salámový sendvič
- Loupež ve stínu mrakodrapů skončila zradou. Deset milionů dolarů se nikdy nenašlo
- Zločin jako umělecké dílo. Slavnou loupež obrazů neobjasnil ani tajemný dopis
- Lstiví Brazilci se maskovali za zahradníky. Do banky se prokopali dlouhým tunelem
- Britští staříci si chtěli přilepšit k důchodu. Zosnovali loupež, která uhranula svět
- Příběh krádeže Mony Lisy. Kníratý Ital se po slavné loupeži stal národním hrdinou
