Na počátku roku 1976 bylo libanonské hlavní město Bejrút v troskách. Zemi už rok sžírala občanská válka, která měla trvat dalších čtrnáct let. 20. ledna téhož roku toho využila skupina ozbrojenců. Sebevědomě se hrnuli do katedrály sv. Ludvíka. Z velké části náboženské a etnické nepokoje však nebyly tím, co je pohánělo. Rychle postupovali do podzemních prostor nádherné stavby, která je dnes hlavním chrámem bejrútského apoštolského vikariátu.

Šli najisto. Zamířili k severní stěně sklepení, u které pečlivě rozmístili výbušniny. Na druhé straně zdi se nacházela pobočka British Bank of the Middle East. Banka plná cenných papírů, dluhopisů, zlatých cihel, šperků, citlivých dokumentů a pochopitelně také hotovosti. Za normálních okolností by výbuch zalarmoval policii. Tehdejší Bejrút však byl bitevním polem. Střelba byla na denním pořádku.

Přízemím katedrály otřásl výbuch. Když se usadil prach, ve stěně zela obrovská díra. Lupiči se dostali do prostor banky a následujících několik dní trpělivě kradli. Výzvou měl být údajně zcela neprolomitelný sejf. Ozbrojenci si na jeho zdolání přizvali experty z Korsiky. Ti si za otevření trezoru měli nechat třetinu veškerého lupu. Po dvou dnech se jim to podařilo. Mimo cennosti, které by měly dnes hodnotu přes pět miliard korun, si lupiči odnesli i celou řadu dokumentů, které popisovaly financování libanonských milicí a arabských osvobozeneckých hnutí zapojených do konfliktu. Údajně potvrzovaly i zapojení západních mocností.

Krádež i po mnoha desítkách let patří mezi tři největší bankovní loupeže v dějinách. Kaňkou na jinak perfektním příběhu však je, že se nikdy s jistotou nepřišlo na to, kdo za celou akcí stál. Některé z teorií mají kořeny v samotné občanské válce, jiné si nezadají se složitými konspiračními teoriemi a zápletkou jako z knih Toma Clancyho.

Občanská válka jako kulisa pro loupež

Prvopočátky společenského napětí v Libanonu můžeme vysledovat až do počátku 20. století. V roce 1920 se země stala takzvaným mandátním územím Společnosti národů (předchůdce Organizace spojených národů, pozn. red.) a jeho správou byla pověřena Francie. V roce 1926 vešla v platnost nová ústava, která se snažila udržet křehkou rovnováhu mezi muslimy a maronitskými křesťany. Mimo jiné zaručovala, že prezidentem země bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu šíitský muslim a premiérem sunnitský muslim.

Vyhlášení nezávislosti v roce 1943 Libanon vyšvihlo mezi perspektivní blízkovýchodní země. Tíhnutí muslimské části obyvatelstva k Sýrii však stupňovalo napětí, které se alespoň na několik let podařilo zažehnat až v roce 1958, mimo jiné za účasti americké armády. Už od vzniku Izraele v roce 1948 sem proudili palestinští uprchlíci. Situace se výrazně zhoršila po šestidenní a jomkipurské válce v letech 1967 a 1973.

Fotografie, která byla pořízena během občanské války v Libanonu. Bejrút, rok 1976. | Foto: Profimedia.cz

Organizace pro osvobození Palestiny se mezi těmito roky přesunula právě do Libanonu a kdysi převažující maronitští křesťané, kteří se sdružili do Falangistické strany (někdy též označované jako Katáib - pozn. red.), se ve své zemi stali menšinou. V březnu 1975 definitivně ztratili kontrolu nad Libanonem. Útok na kostel ve čtvrti Ain el-Rummaneh a odplata, kterou byla steč autobusu převážejícího palestinské Araby, definitivně zažehly občanskou válku.

Záhadní lupiči a zapojení speciálních jednotek

Historický kontext je pro příběh velké loupeže v Libanonu důležitý. V době akce zlodějů už bylo centrum Bejrútu bojištěm. Znepřátelené strany válčily o každý metr území a ulice, ve které se nacházela i British Bank of the Middle East, pochopitelně byla lákadlem. V lednu 1976 ji měly z velké části pod kontrolou falangističtí milicionáři.

Jedna z hlavních teorií, kdo slavnou banku vyloupil, se zaměřuje na takzvanou Sílu 17, palestinskou polovojenskou skupinu spadající pod Organizaci pro osvobození Palestiny. Okolí banky měli pod kontrolou falangisté, jak tedy mohli v bance loupit Palestinci? Novináři a část historiků se shodují, že na této akci mohly obě znepřátelené strany určitým způsobem spolupracovat. Naznačuje to mimo jiné fakt, že loupež trvala několik dní, což by bylo bez vědomí obou stran takřka nemožné. Další variantou je, že falangisté vyloupení banky po vzájemné domluvě tolerovali výměnou za částečný klid zbraní.

Samostatnou a zřejmě nejzajímavějí verzí je údajné vyloupení banky speciální britskou jednotkou SAS. Touto teorií se dlouhodobě zabývá britský spisovatel Damien Lewis. Jednotka složená z osmi vojáků podle něj jednala na přímé zadání britské vlády, která se obávala, že se do nepovolaných rukou dostanou citlivé dokumenty uložené v bance. Do města se britští vojáci měli dostat po moři z Kypru přes přístav, který byl v držení falangistů.

Interiér válkou zdevastované banky v Bejrútu. Fotografie, která byla pořízena během občanské války v Libanonu. Rok 1976. | Foto: ČTK

Teorii nahrává fakt, že operace byla odvedená velmi profesionálně, zejména při manipulaci s výbušninami v katedrále sv. Ludvíka. Lewis se ve své práci opírá o výpovědi několika armádních expertů i vojáků ve výslužbě. Ti potvrdili, že podobné výsadky speciální jednotky v minulosti provedly. Nikdy však konkrétně neuvedli akci v Bejrútu.

Ať už stál za vyloupením banky kdokoli, jisté je jedno. Nic z lupu se nikdy nenašlo. Šperky pravděpodobně během několika týdnů zmizely na černém trhu. Akcie a dluhopisy, které v nesprávných rukách nemají žádnou hodnotu, zřejmě skončily za úplatu zpět v rukách původních majitelů. Hotovost zamířila na palubě soukromých letounů do Švýcarska.

Alespoň v případě, že za loupeží stojí ozbrojenci z Organizace pro osvobození Palestiny. Pokud akci provedli členové speciální jednotky, je dost možné, že veškeré cennosti byly zničeny. Pro SAS byly důležité pouze tajné dokumenty. Právě nejednoznačnost a celá řada nejasností dělají z vyloupení British Bank of the Middle East v Bejrútu jednu z nejtajemnějších loupeží v historii.

Autor fotografie: Shutterstock.com, Aktuálně.cz, Wikipedia (Public Domain)

Seriál Aktuálně.cz Slavné loupeže

Seriál Slavné loupeže, který na Aktuálně.cz vychází každých čtrnáct dní, mapuje historické i nedávné loupeže, které se z mnoha důvodů zapsaly do dějin. Ať už provedením, množstvím lupu, nebo překvapivým neumětelstvím svých hlavních hrdinů.  

• Paranoidní mafián stál za největší loupeží své doby. Pak povraždil všechny kumpány
• "Neprůstřelní" lupiči zažehli v Hollywoodu krvavé inferno. Vše živě vysílala televize
• Při největší hotelové loupeži se nestřílelo. Mafiánům stačila elegance a umělé nosy
• Firma na loupeže. Růžoví panteři využívají krásných žen, zatím nakradli za stamiliony
• Loupež v chaosu války. Kdo z Libanonu ukradl tajné dokumenty, zůstává záhadou
• Loupež století v Antverpách zosnoval protřelý Ital. Dohnal ho až salámový sendvič
• Loupež ve stínu mrakodrapů skončila zradou. Deset milionů dolarů se nikdy nenašlo
• Zločin jako umělecké dílo. Slavnou loupež obrazů neobjasnil ani tajemný dopis
• Lstiví Brazilci se maskovali za zahradníky. Do banky se prokopali dlouhým tunelem
• Britští staříci si chtěli přilepšit k důchodu. Zosnovali loupež, která uhranula svět
• Příběh krádeže Mony Lisy. Kníratý Ital se po slavné loupeži stal národním hrdinou