V Rusku funguje cenzura a státní propaganda dlouhodobě, novináři jsou zastrašováni… Jak velkou změnou byl pro tamní novináře a média nový zákon, který trestá až 15 lety vězení šíření "falešných zpráv" o "speciální vojenské operaci" na Ukrajině?
Ovlivnilo je to možná víc než řada jiných iniciativ, které jsme mohli dodnes v Rusku vidět. Když si otevřete webové stránky posledního nezávislého média v Rusku, deníku Novaja Gazeta, spatříte ukázku toho, co by se dalo označit za válečnou cenzuru. Vidíte texty, ve kterých jsou vynechány celé pasáže obsahující slova jako válka. To jde daleko za hranu toho, čeho jsme byli doteď svědky. Média třeba čelila nálepkám zahraničního agenta, kvůli čemuž podléhala důkladnější kontrole a byla vnímána jako veřejný nepřítel, ale tohle je nové.
Jedná se o autocenzuru? Bojí se novináři, aby na ně nebyl nový zákon uplatněn?
Snaží se fungovat za podmínek, které neumožňují zcela otevřeně nazývat věci pravými jmény. Nazývat válku válkou, invazi invazí a tak dále. Snaží se kličkovat mezi těmito omezeními, jak je to jen možné. Reálně to je ale autocenzura.
Kdybych byla běžná Ruska žijící v Moskvě nebo Petrohradě, co bych si myslela, že se na Ukrajině děje? Jaké bych měla informace?
Je to dané i socioekonomickým pozadím každého člověka. Mezi kosmopolitními městy jako Moskva, Petrohrad a v menší míře i Jekatěrinburg nebo Nižnij Novgorod je propastný rozdíl. A úplně jiný vesmír je pak ruský venkov a malá města. Lidé tam mají jen velmi omezenou zkušenost s neruským prostředím, neovládají cizí jazyky, nejsou zvyklí si vyhledávat informace. Jen je pasivně přijímají ze státních médií.
Obraz, který se k nim dostává, je ryze v souladu s tím, co uvádí ruské ministerstvo obrany a další oficiální místa. Invaze na Ukrajinu je prezentována jako cosi vynuceného a označována za "zvláštní vojenskou operaci". Neukazují se případy utrpení běžných občanů, zničená ukrajinská města, zranění ani mrtví civilisté. Informace o ztrátách ve vlastních řadách jsou upozaděné nebo zamlčené.
Ivana Milenkovičová
Ivana Milenkovičová je česká novinářka. Od roku 2019 pracovala jako zahraniční zpravodajka Českého rozhlasu v Moskvě. Letos v březnu se z Ruska vrátila zpět do Prahy, protože kvůli novým zákonům je práce nezávislých novinářů v zemi téměř nemožná.
Jakýkoliv výsledek může být úspěch
Válka už trvá tři týdny, ruská vojska v posledních dnech příliš nepostoupila, ale prezident Vladimir Putin akci označuje za úspěch. Jak si tohle Rusové vysvětlují, třeba na základě oficiálních informací?
Oficiálně jsou cíle invaze formulované dost vágně. Když Putin vystoupil se svým projevem, kde oznamoval zahájení útoku na Ukrajinu, stanovil de facto dva cíle: demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. A když se v uplynulých týdnech novináři opakovaně ptali, co tím myslí nebo kdy budou tyto cíle splněny, odpovídal jen velmi neurčitě. Umožňuje to prezentovat jakýkoliv výsledek jako úspěch.
Bavíme-li se o kosmopolitnější nebo vzdělanější skupině Rusů, ti vědí, co se děje, ať už ze sociálních sítí nebo od známých v zahraničí?
Možnosti tu pořád jsou, byť každý den omezenější. Přibyla blokace Facebooku, Twitteru, Instagramu a částečně TikToku. Kdo má ale zájem a projeví trochu snahy, tak si stále může najít alternativní informace prostřednictvím VPN (virtuální privátní síť, která umožňuje přístup na zakázané weby - pozn. red.). Ačkoliv ty nejrozšířenější a bezplatné služby přestaly v Rusku v posledních měsících fungovat.
Velká část Rusů má příbuzné nebo známé na Ukrajině. Jak se tyto vztahy posouvají? Bojí se Rusové o své ukrajinské přátele?
Vazby jsou samozřejmě velmi úzké, zvlášť mezi Ruskem a Ukrajinou, podobně má i řada Rusů dodnes příbuzné třeba v Pobaltí. Není ničím výjimečným, že v těchto dnech dochází k mezigeneračním konfliktům, kdy se děti snaží ukázat svým rodičům nebo prarodičům informace ze sociálních sítí a ze západních médií o tom, co se odehrává na Ukrajině, a oni tomu zkrátka odmítají uvěřit. Odmítají si připustit, že by se něco takového skutečně mohlo dít. Zvlášť útoky proti městům, která jsou ruskou optikou vnímána jako ruská a kde žije ruskojazyčné obyvatelstvo. Považují za nemyslitelné, že by ruská armáda mohla takto útočit proti vlastním lidem.
Jak Rusové vnímají kroky Západu, například nedávnou návštěvu trojice evropských premiérů na Ukrajině? Vědí o tom?
Dozvídají se zprávy v duchu toho, že Západ rozdmýchává válku na Ukrajině a že svou podporou, například dodávkami zbraní, přispívá k utrpení běžného obyvatelstva.
Pokud si nepřipouštějí, že Rusko útočí na civilní cíle, jak potom vnímají protiruské sankce?
Velká část společnosti to vnímá jako cosi nelegitimního. Ruští představitelé v čele s prezidentem Putinem Rusům opakují, že sankce jsou nelegitimní, nelegální způsob, jak se Západ a jeho spojenci snaží Rusko zničit. Lidé to slyší ze státem kontrolovaných médií, hlavně z televize, která je podle nezávislého centra Levada hlavním zdrojem informací pro dvě třetiny Rusů, a pak to opakují.
Sama jsem toho byla svědkem v posledních týdnech v Moskvě. Jdete po ulici nebo sedíte v kavárně a slyšíte skoro slovo od slova, co zaznívá z obrazovek. A to se bavíme o Moskvě, která je kosmopolitní, vzdělaná a bohatá.
Které ze sankcí Rusové pocítili nejtvrději?
Silně se jich dotklo omezení bankovních operací, potažmo platebních systémů. Lidé v obavách začínali vybírat peníze ze svých účtů, nefungují služby Apple Pay ani Google Pay. To je ale jen takový předvoj. Teprve v nadcházejících týdnech se naplno ukáže, jakým způsobem dopadají sankce na letectví nebo automobilový průmysl, protože Rusko bude mít omezené možnosti získat náhradní díly. Dotkne se to i značek prodávajících domácí spotřebiče, nemluvě o oblečení a dalších aspektech života, které teď úplně zmizí.
Západní i Putinovy zombie
Jak většinová ruská populace vnímá protesty proti válce, ke kterým dochází přímo v Rusku?
Když jsem se v Moskvě krátce po začátku invaze bavila s Rusy, kteří se v centru proplétali mezi demonstranty, tak jsem se setkávala i s vášnivými diskusemi. Třeba se na ně obořili, že věří západní propagandě. V ruštině je na obou stranách velmi oblíbený slovní obrat, že se z nich staly "zombie".
Když člověk nenarazí na protesty v ulicích, dozví se, že vůbec probíhají?
Případ Mariny Ovsjannikové (ruská novinářka, která protestovala v živém vysílání státní televize - pozn. red.) je jedinečný, protože rezonoval natolik, že to ani státní agentury nemohly přejít bez povšimnutí. Vyšly zprávy o jakémsi incidentu, ale novinářka nebyla jmenovaná a zamlčely, proč stála s transparentem na obrazovce. Bylo to prezentované jako chuligánství. Co se týče protestů, které probíhají každou neděli, o nich ruská státem kontrolovaná média neinformují.
Sice se nebavíme o desítkách nebo stovkách tisíc, ale v ruském měřítku vyšel opravdu velký počet lidí do ulic. Jsou si vědomi toho, že je čeká zatčení a nejčastěji několikadenní vězení nebo pokuta. Pokud je policie zadrží opakovaně a budou vůči nim vznesena obvinění, mohou jít do vězení na několik let. Je neuvěřitelné, kolik lidí je ochotných riskovat vlastní svobodu, i když efekt protestů je velmi mizivý.
Daří se Putinovi cenzura tak, jak by si přál? Věří většina populace ruskému režimu?
Jsou k dispozici výsledky některých sociologických průzkumů od začátku invaze na Ukrajinu, které je ale potřeba brát s rezervou. Jde o státní sociologická centra, otázky mohou být návodné a nelze zaručit nezávislost průzkumů. Také se lidé za současné atmosféry mohou bát odpovídat. Nicméně výsledky státního sociologického centra VCIOM ukazují, že podpora Vladimira Putina od začátku invaze vzrostla o 10 procentních bodů na 77 procent.
Jediné nezávislé sociologické centrum v Rusku, Levada, zatím nepublikovalo výsledky svého průzkumu. Tvrdí, že tím nechce legitimizovat válku. Jeho někdejší ředitel Lev Gudkov ale v rozhovoru řekl, že z jejich průzkumu vychází také silná podpora Putina. Velká část ruské společnosti nadále podporuje prezidentovy kroky. Uvidíme, co s tím udělají ekonomické turbulence. Ale to, že by se systém začínal hroutit zevnitř, je zatím spíš přáním Západu.
