Třiasedmdesátiletý Gad Šimron se po odchodu z rozvědky prosadil jako novinář a spisovatel literatury faktu. V češtině nyní vychází jeho kniha Poprava kata z Rigy, v níž líčí dopadení a smrt nacistického zločince Herbertse Cukurse v Brazílii a Uruguayi. Šimronův starší kolega z Mosadu Jaakov Meidad se v přestrojení za rakouského obchodníka vydal v polovině šedesátých let do Jižní Ameriky, kde se mu Cukurse podařilo zabít poté, co se s ním naoko spřátelil.
Proč jste se rozhodl napsat knihu zrovna o dopadení Cukurse agentem Mosadu Meidadem?
Vzniklo to tak, že mě před lety oslovil Jaakov Meidad, abych příběh sepsal. Znali jsme se, i když jsme v Mosadu nikdy nepracovali spolu. Byl legendou. Drží historický rekord Mosadu v počtu převleků, falešných identit a dokumentů. Celkem během kariéry u zpravodajské služby vystupoval pod 163 různými identitami.
Takže drží rekord nejen v Mosadu, ale nejspíš i na světě…
No, zůstaňme u toho Mosadu. Meidad byl starší než já, vlastně jiná generace a patřil ke skutečným pilířům Mosadu. Zúčastnil se také operace na dopadení nacistického zločince Adolfa Eichmanna. Když mě Meidad oslovil, existovala už má kniha Exodus podle Mosadu. Vypráví o tajné operaci této rozvědky na záchranu etiopských Židů, které jsem se účastnil.
Meidad chtěl, abych napsal knihu o dopadení Cukurse. Tato operace je výjimečná tím, že byla jedinou v dějinách Mosadu, kde byla deklarovaným cílem smrt nacistického zločince. Eichmanna jsme převezli do Izraele a soudili, u Cukurse byla cílem rovnou jeho poprava. Meidad jel sám do Jižní Ameriky, neměl žádný podpůrný tým. Získal si Cukursovu důvěru, což skončilo smrtí tohoto nacistického zločince.
I po těch letech měl Meidad neuvěřitelnou paměť a popisoval podrobné detaily operace, jak se odehrály za sebou. Jeho mimikry byly fantastické. Vypadal tak obyčejně, že byste ho snadno přehlédl v jakémkoliv davu, žádný James Bond.
V českém vydání knihy je fotografie z muzikálu Cukurs, Herberts Cukurs, který měl v roce 2014 premiéru v Lotyšsku a vyvolal v Izraeli pobouření. Hlavní postavou muzikálu je Cukurs, divadelní hra ho líčí jako hrdinu. Myslíte, že Lotyši mají problém s hodnocením této části své historie vzhledem k tomu, že je pro ně hlavním nepřítelem Rusko a dříve sovětský komunistický režim?
Nechci Lotyše soudit. Být Lotyšem ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století bylo složité. Získali v roce 1918 nezávislost, pak přišel německo-sovětský pakt Ribbentrop-Molotov, Němci, pak Rusové. Je pochopitelné, že mnoho Lotyšů vidělo hlavního nepřítele v Rusku kvůli tomu, co jim udělal Stalin.
Co se týká Cukurse, v meziválečném samostatném Lotyšsku platil za celebritu. Byl známým pilotem, který cestoval po světě. Doletěl do Gambie v letadle, které sám postavil. Psal o tom knihy. Dokonce jsme zjistili, že navštívil židovské kibucy v Palestině a měl mezi Židy přátele. Se zaujetím také psal o sionistickém hnutí.
Pak přišli nacisté a choval se jako fanatik a antisemita. Jsou svědectví, že vlastníma rukama vraždil židovské děti nebo těhotné ženy. Přikázal zavraždit židovskou rodinu, kterou znal, a pak se nastěhoval do jejího domu.
Jak reagovali v Lotyšsku na vaši knihu?
Zajímavé je, že vyšla v lotyšštině pirátsky, bez mého souhlasu a vědomí. Pro některé pravicové Lotyše je Cukurs národním hrdinou. Jedna taková organizace vydala na jeho počest poštovní známku.
Sympatie vůči Izraeli rychle přešly
Souhlasíte s tvrzením, že ve světě znovu stoupá antisemitismus?
Souhlasím. Podívejte se na reakce na masakr Hamásu v jižním Izraeli ze 7. října. V prvních dnech po útoku možná byly určité sympatie vůči Izraeli, ale pak to rychle přešlo. Naštvalo mě, že irský premiér Leo Varadkar napsal o unesené izraelské dívce, že se ztratila a zase našla. Ne, unesli ji teroristé a zavraždili její přátele a sousedy. Unesli ji do tunelů pod Pásmem Gazy a on prostě řekne, že se ztratila a za pár dní zase našla.
My Izraelci nejsme andělé, to přiznávám. Děláme i chyby a nejsme úplně čistí, jak bychom si přáli. Přiznávám také, že Gaza není pěkné místo pro život. Proč tomu tak je, o tom lze hodiny diskutovat. Ale Izrael se brání proti těm, kteří ublížili z Gazy jeho obyvatelům. A ve světě se proti Izraeli protestuje. Přitom když například irácká armáda dobývala Mosul z rukou Islámského státu, srovnala celé bloky se zemí a nikde žádné protesty nebyly.
Antisemitismus byl vždy přítomný, teď k němu přispívají záběry z Gazy. Přiznávám, že jsou hrozné. Fakt, že Velká Británie bojovala s Německem za druhé světové války a bombardovala německá města, ale z Britů také nedělá válečné zločince.
Dá se ale válka proti Hamásu vyhrát v tom smyslu, že lze hnutí zničit?
Hamás je stejný jako Islámský stát, to je můj názor. Pásmo Gazy sousedí kromě Izraele také s Egyptem. Egypt teroristy Hamásu také nenávidí, protože pomáhali Islámskému státu, který v minulých letech na Sinaji vraždil egyptské vojáky.
Vůdci Hamásu v Gaze Jahjá Sinvárovi zachránili lékaři život, když seděl v izraelském vězení. Vyoperovali mu z hlavy nádor. Je to psychopat, který brutálně vraždí i Palestince, jež považuje za kolaboranty s Izraelem.
Nejsem si jistý, zda je možné Hamás úplně zničit, ale Sinvár si při plánování masakru zřejmě neuvědomil, jak stále silný Izrael je. Ano, naplánoval a zorganizoval neuvěřitelně překvapivý útok, který nás zaskočil, ale myslel si snad, že tím přivodí kolaps Izraele? Že ho dostane do kolen?
Dosáhl toho, že Izraelci se naštvali a velmi zradikalizovali. Armáda mobilizovala a vstoupila do Gazy. Čtyřicet procent Pásma je nyní neobyvatelných, vypadají jako Drážďany v roce 1945.
Izrael ignoroval náznaky
Někteří izraelští komentátoři napsali, že letošní 7. říjen je nejhorším selháním zpravodajských služeb od 6. října 1973, tedy od vypuknutí jomkipurské války, kdy Egypt a Sýrie nečekaně zaútočily na Izrael.
Je to horší selhání než před padesáti lety. Je to pro nás strašná porážka, úder. Jde o selhání zpravodajských služeb považovaných za nejlepší na světě. Představovali jsme si, že Hamás se spokojí s kontrolou Gazy, zvlášť když dovolíme Kataru, aby tam posílal peníze. Teď víme, že jsme ignorovali náznaky toho, co přijde a co přišlo 7. října.
Vy jste v jomkipurské válce bojoval?
Bojoval, ale zpočátku to bylo kuriózní. Byl jsem mladý, měl jsem plné zuby školy, a tak jsem si řekl, že se podívám do světa. Dva dny před začátkem války, 4. října, jsem odletěl do New Yorku, pak jsem chtěl pokračovat do Hongkongu. Už 10. října jsem ale stál na frontové linii na Golanských výšinách. Byl to opravdu hodně krátký výlet kolem světa.
Paradoxně i letos 7. října jsem byl zrovna v zahraničí. S přáteli jsme zrovna měli letět ze Sao Paula do Bogoty, když se jednomu z kamarádů, který žil v kibucu poblíž Gazy, objevilo v mobilu varování o probíhajícím útoku a nebezpečné situaci. Když jsme zjistili, co se děje, vrátili jsme se co nejrychleji do Izraele.
Rukojmí, které Hamás při útoku unesl, budí u Izraele velké emoce. Izraelci jsou známí tím, že se snaží všechny své lidi dostat domů, ať jsou kdekoliv v držení nepřátel…
Stát Izrael vznikl proto, aby se neopakoval holokaust a vraždění Židů. Země je z útoku stále v šoku, ale lidé si řekli: "Ok, dostali jsme úder, ale jdeme ho vrátit zpět." A ti, kdo udeřili, budou litovat. Je mi líto civilistů v Gaze, ale historie jasně ukazuje, že těmi, kdo nakonec nejvíce trpí, jsou občané agresorské země, která rozpoutala válku. Bohužel, tak to je, válka je strašná věc.
Mohou vůbec někdy Izraelci a Palestinci dosáhnout smíření a dohody?
Pořád věřím, že je to možné, ale za mého života to nebude. Víte, proč tomu věřím? Když se vyjednávala mírová dohoda s Egyptem, jel jsem v roce 1978 do Káhiry, protože umím arabsky. Ubytoval jsem se v hotelu a šel do baru. Tam se mě barman zeptal, odkud jsem. Přiznal jsem to a začali jsme se bavit o tom, kde jsme stáli v roce 1973 v době jomkipurské války. Zjistili jsme, že skoro proti sobě na Sinaji. Nakonec jsme se objali. Přitom Egypt byl velký nepřítel Izraele a vzhledem ke své kapacitě a velikosti představoval jediné opravdové nebezpečí pro samotnou existenci našeho státu.
