Washington - Pozoruhodná až nevídaná věc se odehrála v pátek 10. prosince v Bílém domě.
Do místnosti pro tiskové konference spolu nakráčeli hned dva američtí prezidenti. Ten současný, Barack Obama, po chvíli odešel plnit si své další povinnosti. Ten bývalý, Bill Clinton, za pultíkem s prezidentským znakem zůstal další více než půlhodinu a s chutí a vehemencí sobě vlastní odpovídal na dotazy novinářů.
Smyslem Clintonovy návštěvy bylo podpořit Obamovu dohodu s opozičními republikány týkající se daňových úlev a dalších finančních opatření na podporu ekonomiky. Zaštítění předchozím demokratickým prezidentem (před zlobou spolustraníků v Kongresu) mělo speciální symbolický význam.
Kudy kráčel Clinton
Clinton si před šestnácti lety prošel obdobnou politickou očistou, jakou pro Obamu odstartovala historická porážka v listopadových kongresových volbách, v nichž republikáni přetáhli demokratům 63 křesel ve Sněmovně reprezentantů.
Bill Clinton se musel v roce 1994, taktéž dva roky od zvolení, vypořádat s obdobnou ztrátou a učinil tak způsobem, kterému se dodnes v USA říká (česky nehezky) "triangulace".
Na popud svého tehdejšího poradce Dicka Morrise se odhodlal odpoutat od vlastní Demokratické strany, jakož i legislativních tahanic v Kongresu, a vytvořit pro sebe vlastní politický prostor, který by absorboval řadu republikánských názorů, zároveň byl voliči vnímán jako něco nad republikánsko-demokratickými ideologickými půtkami.
Obamova otočka
Ačkoli Obama v týdnech bezprostředně po kongresových volbách odmítl přiznat, že musí změnit kurs, na počátku prosince se rozhodl uzavřít s předáky republikánů vzájemně výhodný kompromis ohledně daní a příspěvků nezaměstnaným. Učinil tak fakticky za zády zákonodárců za vlastní Demokratickou stranu, a to poté, co seznal, že jsou odhodláni zůstat ve svých ideologických zákopech.
V dvouletém Obamově působení ve funkci prezidenta šlo o významný zvrat: všechny své dosavadní vnitropolitické priority prosazoval zásadně díky naprostému spolehnutí se na demokratické zákonodárce, kterým jak při vyjednávání definitivní podoby stimulačního balíčku na podporu ekonomiky, tak i zdravotní reformy dokonce přenechal iniciativu.
Od Obamy to bylo přiznání nového rozložení sil, zároveň však - a z pohledu jeho další politické perspektivy především - šlo o reakci na fakt, že v kongresových volbách se od něj masivně odvrátili nezávislí, středoví voliči, kteří ho jen o dva roky dříve dostali do Bílého domu.
Přesvědčivá většina nezávislých přitom dala v povolebním průzkumu najevo přání, aby Obama s republikány spolupracoval.
Clinton lepší Reagana?
Že si Obama na posvěcení svého daňového kompromisu s republikány přizval Billa Clintona, splnilo vedle výše zmíněné symboliky ještě jeden účel: smazalo definitivně hořkost z předvolební kampaně roku 2008, kdy Obama při jmenování svého vzoru dal před Clintonem přednost republikánu Reaganovi.
Obama v Ronaldu Reaganovi viděl prezidenta, kterému se díky konzervativnímu hnutí, v jehož čele stál, podařilo změnit Ameriku na desetiletí dopředu. V jeho ambicióznosti a úspěchu spatřil sebe sama, s tím, že svůj úkol viděl v racionální restauraci úlohy státu, tedy zřejmém odklonu od Reaganovy revoluce.
Problém pro Obamu, který vyvrcholil tvrdou volební porážkou v kongresových volbách, představovala skutečnost, že od voličů k demontáži Reaganovy revoluce neměl mandát.
Dvě velká selhání Obamy
Volební triumf Obamy z roku 2008 měl dvě základní příčiny. Američané chovali mimořádnou nedůvěru k federální vládě, chtěli zásadně změnit politiku, jak se ve Washingtonu provozovala, a uvěřili Obamově slibu, že on to dokáže.
Uprostřed finančního kolapsu, krátce po psychologickém šoku způsobeném krachem Lehman Brothers, navíc rozhodující skupina nezávislých voličů uviděla v Obamovi - na rozdíl od jeho republikánského oponenta Johna McCaina - racionálně uvažujícího politika, budícího dojem, že ví, jak si s ekonomickou kalamitou poradit.
Obama až dosud selhal v obou těchto bodech.
Vláda ve Washingtonu je ještě víc nenáviděná než před dvěma roky, propast mezi oběma politickými stranami se pod Obamovým dozorem zvětšila natolik, že se nejsou schopné domluvit prakticky na ničem.
Dosavadní pokusy o oživění ekonomiky do velké míry selhaly. Růst hospodářství je natolik pomalý, že nedokáže odmazávat z vysoké míry nezaměstnanosti, která se před koncem roku vyšplhala na 9,8 procenta.
Klíčový daňový kompromis
V obou ohledech vyčnívá důležitost daňového kompromisu z počátku prosince. Obama vůbec poprvé za dobu svého pobytu v Bílém domě ukázal, že je v klíčové záležitosti domácí poliiky a ekonomiky schopen dohody s republikány.
Národohospodáři navíc odhadují, že skoro 900 miliard dolarů, které dojednaný kompromis ponechá či pošle do ekonomiky, přidá v roce 2011 jedno procento k růstu HDP a ubere jedno a půl procenta z nezaměstnanosti.
Přihlédnuto k politickým i hospodářským těžkostem, Obamovo postavení u americké veřejnosti není v polovině funkčního období v historické perspektivě špatné - těší se podpoře 45 procent voličů. Ronald Reagan i Bill Clinton, tedy prezidenti, kteří podobně jako Obama těžce prohráli v kongresových volbách, aby za dva roky jasně obhájili prezidentský mandát, se ve stejném bodě funkčního období těšili podpoře o dvě procenta nižší.
Rozhodující ekonomika
Oběma však ke znovuzvolení značně pomohla ekonomika. Za Clintona se plně rozjížděla k boomu druhé poloviny 90. let, u Reagana se během dvou let mezi kongresovými a prezidentskými volbami podařilo snížit nezaměstnanost o tři a půl procenta a hospodářství rostlo až sedmiprocentním tempem.
Ekonom Jeff Madrick na Huffington Post připomněl, že jen čtyřikrát od druhé světové války byla při prezidentských volbách nezaměstnanost nad sedmi procenty, a ve třech z těchto čtyř případů úřadující prezident prohrál (Ford, Carter, Bush starší). Jedinou výjimkou byl právě Reagan, které mu se však podařilo před volbami snížit počet lidí bez práce z téměř jedenácti procent na sedm.
Podle posledního odhadu americké centrální banky by měla být na konci roku 2012, tedy v čase prezidentských voleb míra nezaměstnanosti na osmi procentech. Za takových podmínek na pracovním trhu se v moderní době nikdy žádný prezident o druhé funkční období neucházel.
Pokud nemá být Obama čtyrletou mezikapitolou v republikánské nadvládě nad Bílým domem, bude potřebovat, aby se jeho prosincová daňová dohoda s republikány ukázala být účinným impulsem pro ekonomiku a šéfové Fedu přílišnými pesimisty.
Musí navíc Američany přesvědčit, že navzdory jejich dosavadní zkušenosti s ním je skutečně tím, koho před dvěma lety do prezidentské funkce vyslali: neideologickým hledačem umírněných řešení pro klíčové problémy země a hlasem rozumu v běsnící politické atmosféře Washingtonu.
Diskutujte se mnou na Facebooku, sledujte mě na Twitteru
