Praha - Onoho časného rána 13. června 1944, v 04.15 hodin - na den přesně před sedmdesáti lety - zaslechli dva příslušníci postu Královského sboru pozorovatelů (ROC) v jihoanglickém Dymchurchu zvláštní "hlasité šumění". Nad hlavami jim právě přelétalo "maličké letadlo", z jehož výfuku šlehaly oranžově zbarvené plameny.
Jak pro dělostřelce, tak i pro stíhače bylo na sestřelení podivného objektu příliš pozdě. Letěl stále odhodlaně dál, "rachotící jako stará fordka, supící do kopce", jak se vyjádřil jeden z pozorovatelů. Divné "letadlo" dopadlo ve 04.18 v otevřené krajině blízko městečka Swanscombe u Gravesendu. Celých dvaatřicet kilometrů od původně zamýšleného cíle, jímž byl londýnský Tower Bridge.
Druhá střela skončila v Cuckfieldu, třetí na londýnském předměstí Bethnal Green. Tam ve 04.25 zničila železniční most se dvěma vlaky, zdemolovala dva domy a usmrtila šest lidí (z toho dvě děti), dalších třicet zranila. Čtvrtá zasáhla Sevenoaks a další se ztratily již nad Lamanšským průlivem.
Pokleslý způsob boje
"Odstartovala jedna z nejděsivějších a nepokleslejších kapitol druhé světové války - přesně sedm dní po vylodění Spojenců v Normandii, jehož sedmdesáté výročí jsme si přesně před týdnem připomněli," říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
Oběťmi operace Rumpelkammer nebyli totiž podle něj ani tak vojáci, jako tisíce bezbranných civilistů. "Nacisté spustili raketovou akci po dlouhých přípravách a halasných výhrůžkách ministra propagandy Goebbelse o vývoji 'zázračných odvetných zbraní', přerušovaném spojeneckým bombardováním. Ačkoliv Britové podobný útok očekávali a obávali se ho, přesto je překvapil," dodává historik.
"Již zvuk nízko létajících střel naháněl hrůzu," vzpomínal pamětník, československý letec britského Královského vojenského letectva RAF Jiří Osolsobě.
Britové si střelu V-1 překřtili naprosto nepoeticky. Říkali jí "buzz-bomb" (bzučící puma), nebo také "doodle-bug" (houkající štěnice).
"Létaly nad Londýnem velmi nízko, v průměrné výšce 100 metrů, takže byly jasně viditelné nejen ve dne, ale i za jasné noci. V místech, nad nimiž střely prolétávaly, se obyvatelé krčili ke zdi, úprkem běželi ke krytům, nebo aspoň zalézali pod stoly a postele, aby nebyli případně zraněni padajícím zdivem, a v napjatém očekávání tajili dech. Zastavení pravidelného chodu motorku znamenalo, že v příštích vteřinách střela spadne a vybuchne," vzpomínal veterán.
"Ti, kteří protentokrát vyvázli se zdravou kůží, si oddechli. Ne však na dlouho. V příštích minutách se znovu blížil zvuk motoru, po několika minutách další, a tak to šlo den za dnem," říkal.
Stratosférické raketové střely V-2 (první nacisté odpálili na Británii až 8. září 1944) nebylo naproti tomu podle Jiřího Osolsobě ani vidět, ani slyšet: "Teprve po jejich dopadu se ozvala ohlušující rána, provázená padáním zdiva a okenních tabulí. Jejich účinek na morálku nespočíval v tom, že by uváděly Londýňany stokrát za den do nejvyššího nervového napětí. V době ostřelování střelami V-2 bylo nejhorším pocitem vědomí, že si nikdo není nikde, nikdy a ničím jistý."
Civilisté snášeli bombardování střelami V-1 a V-2 i podle Rajlicha mnohem hůře než konvenční letecké bombardování, jemuž byli vystavováni již od roku 1940. "Za normálního náletu byl totiž vyhlášen poplach, takže lidé měli čas se schovat v podzemních krytech. To ale nebylo u střel V-1 a V-2 možné. Přilétaly znenadání nepravidelně ve dne i v noci. Poplach platil de facto nepřetržitě."
Hon na rakety
Za největší tragédii při ostřelování Londýna bezpilotními střelami V-1 považuje Jiří Rajlich dopad jedné z nich na střechu kaple londýnských Wellingtonových kasáren 18. června 1944 v čase nedělních ranních bohoslužeb. Následky byly otřesné: z trosek vyprostili 119 mrtvých, 102 těžce a 39 lehce zraněných osob.
O dvanáct dní později, 30. června, zasáhla jiná V-1 zbudovu BBC v Aldwychu: 46 mrtvých, 399 těžce zraněných a dalších 200 lehce. Další dvě tragédie se před sedmdesáti lety odehrály 28. července. V ranních hodinách dopadla V-1 na rušnou třídu v Lewishamu. Zničila dvacet a poškodila třicet obchodů a zabila 51 lidí, zatímco dalších 313 utrpělo zranění.
Jen o několik hodin později si jiný zásah nákupního centra na Kensington High Street vyžádal 45 mrtvých a 170 zraněných.
V případě raket V-2 drží počtem lidských obětí neslavné prvenství přímý zásah předměstského skladu firmy Woolworth ́s na New Cross Road v Deptfordu 25. listopadu 1944, při němž zahynulo 160 lidí, 77 bylo zraněno těžce a 122 lehce – většinou žen a školních dětí, čekajících na výdej obědů.
Československé stíhací peruti RAF 310, 312 a 313 nepatřily k jednotkám speciálně vyčleněným k likvidaci střel V-1. Se svými Spitfiry Mk.IX však byly na počátku července 1944 dislokovány na letišti Lympne, které leželo na západ od jihoanglického pobřežního města Folkestone - tedy přímo na příletové trase střel.
"Každou chvíli se nějaká přehnala nízko nad okolním terénem a zmizela směrem na Londýn. Což přirozeně u Čechoslováků vzbudilo pozornost, zvědavost a nakonec i vztek. Jejich hlavním úkolem byly tehdy sice doprovody bombardovacích letounů nad Francii, nicméně v přestávkách mezi těmito akcemi se i oni pokoušeli honit 'doodle-bugy'," uvádí Rajlich.
Těmto letům se podle něj říkalo Anti-Diver Patrols. Podle oficiálních záznamů jich českoslovenští stíhači podnikli mezi 6. a 10. červencem 1944 celkem šestadvacet. Tato čísla však byla pravděpodobně daleko vyšší, protože - jak říká Rajlich - piloti, když měli po službě, se často vymlouvali, že si potřebují zalétnout letoun na příští den. Ve skutečnosti se ale tajně vydávali na honbu za létajícími pumami.
Za toto krátké období jich oficiálně zneškodnili celkem pět (podle úředně nepotvrzených zdrojů až osm).
Posedlost stíhačů
Největší úspěch si večer 8. července 1944 odnesl pilot 310. stíhací peruti Otto Smik, DFC. Hned napoprvé sestřelil tři, a to dokonce při jediném vzletu.
Odstartoval z Lympne ve 21.25 a již tři minuty po startu spatřil pod sebou "doodle-buga", který ve výšce 700 metrů nad Ashfordem letěl kursem 320° směrem k Londýnu. Na pumu, která dosáhla rychlosti kolem 540 km/h, Smik zaútočil ve střemhlavém letu mírně zleva a jeho dvousekundová dávka z kanónů cíl neminula. Spatřil rudý záblesk na trupu pumy, která vzápětí svou mechanicky slepou pouť skončila na zemi blízko Ashfordu.
Ve 21.45 byl Smik znovu ve výšce asi 1700 metrů a vyhlížel další cíle. Spatřil druhého "doodle-buga", letícího 700 metrů nad terénem - pod kurzem 340° mířil rychlostí 450 km/h k Londýnu. Smik vystupňoval výkon motoru na vyšší obrátky a zakrátko V-1 bez problémů dostihl.
Střela zasažená do trupu explodovala ještě ve vzduchu, obě křídla se utrhla a trosky se zřítily asi 16 kilometrů severovýchodně od pobřežního městečka Battle. Patnáct minut nato Smik hlídkoval tentokrát nad Lamanšským průlivem.
Ve 22.00 letěl zrovna ve 1300 metrech, když pod sebou uviděl nejasný obrys třetí V-1. Ve výšce 700 metrů nad hladinou si to mířila k Londýnu. Spitfire na ni zaútočil ve střemhlavém letu a vypálil dvousekundovou dávku. Ohromná detonace, oslnivý záblesk a hromádka šrotu dopadla na pevninu v okolí města Tenderden.
Do likvidace V-1 se zapojili také čs. letci, kteří byli zařazeni u známé britské 68. noční stíhací peruti. Na svých Mosquitech dokázali v noci zlikvidovat tři V-1, z toho dvě padly na konto osádky ve složení Miloslav Mansfeld, DFC – Slavomil Janáček, DFM.
Taktika ničení V-1 byla podle Jiřího Rajlicha různá. Pokud to šlo, byly sestřelovány ještě nad Lamanšským průlivem nebo nad neosídlenou krajinou.
Po prvních zkušenostech, při nichž šlo spojeneckým pilotům při likvidaci střel o život, se doporučovalo střílet ze vzdálenosti ne menší nežli 200 metrů. Kdyby se pilot přiblížil blíž, mohla explodující puma smést z oblohy i jeho stíhačku.
Spojenečtí piloti si navíc záhy osvojili i jinou taktiku - když jim došlo střelivo, shazovali střely V-1 jednoduše koncem křídla. Jakmile pilot pumu dostihl, podebral její křídlo svým křídlem.
"Vůbec nejúspěšnějším lovcem V-1 byl Joseph Berry, DFC, jenž jich na svém Tempestu Mk.V dokázal za dva měsíce zlikvidovat celkem jedenašedesát. Mnozí piloti RAF se z boje proti V-1 vraceli domů s úplnými vraky svých stíhaček a nejeden z nich vzrušující, ale velmi nebezpečnou honbu za létajícími pumami zaplatil vlastním životem," připomíná historik Rajlich.
A výsledek "lovu"?
Boj Britů se střelami měl poměrně slušné výsledky. Obvykle se uvádí, že z celkem 10 492 střel V-1 vypuštěných na Británii selhalo krátce po startu 3004, dalších 1878 zneškodnili protiletadloví dělostřelci, 232 skončilo v balónové uzávěře a plných 1847 zlikvidovali stíhači.
Jiné statistiky, které vycházejí podle Rajlicha ze zjištění britských pozorovatelů, uvádějí, že bylo vypáleno celkem 9251 střel V-1, z nichž 5672 proniklo nad britskou pevninu a 2419 nad Londýn. Celkem 4261 bylo zničeno, z toho 1971 protiletadlovou palbou, 1979 stíhači, 278 skončilo v balónové uzávěře a 33 zničilo Royal Navy.
Londýn nebyl jediným cílem V-1. Od konce roku 1944 bylo dalších celkem 11 837 střel V-1 odpáleno na belgický Lutych, Brusel a zejména na strategicky důležitý přístav Antverpy, který byl klíčový pro zásobování spojeneckých expedičních sil v západní Evropě.
I když mnoho střel V-1 a V-2 po odpálení selhalo (u V-1 každá třetí, u V-2 každá pátá), způsobily i tak obrovské materiální škody a lidské ztráty. V Anglii jejich výbuchy zničily 107 000 domů a zhruba 1 500 000 dalších poškodily natolik, že potřebovaly větší nebo menší opravy.
Na britských ostrovech zahynulo 8938 civilistů (z toho na oběti V-1 jich připadlo 6184 a na oběti V-2 zbylých 2754) a vážně zraněno bylo dalších 24 504 civilních osob (z toho 17 981 střelami V-1 a 6523 raketami V-2). Kromě toho působením zbraní "V" přišlo o život ještě 2917 britských vojáků a dalších 1939 utrpělo vážná zranění.
Také Belgičané sčítali ztráty: zničeno bylo 9230 a poškozeno více než 200 000 domů a tamní oběti se vyšplhaly na 6448 zabitých a dalších 22 524 zraněných.
Od raket V-2 k letu na Měsíc
Když se 16. července 1969 za bariérami před startovací drahou na mysu Kennedy tísnily při startu rakety Saturn V tisíce diváků, novinářů i zvědavců a stamiliony lidí na celém světě fascinovaně hleděly na obrazovky televizorů, zřejmě jen málokdo z nich si uvědomoval, že konstruktérem 110 metrů vysokého kolosu nesoucího vesmírnou loď Apollo 11 s astronauty Neilem Armstrongem, Edwinem Aldrinem a Michaelem Collinsem k Měsíci je Wernher von Braun - "otec" rakety V-2.
"Polil mě studený pot, když jsem se dozvěděl, že lidi na Měsíc vynášejí von Braunovy rakety," prohlásil Holanďan Albert van Dijk, jenž za nejhorších myslitelných podmínek otročil na výrobě nacistických střel v tzv. Dora-Mittelbau u Nordhausenu.
Jak dalece se Braun zapletl jako manažer s Hitlerovou říší? Na tom se podle německého historika Guido Knoppa dodnes rozcházejí ctitelé i kritici geniálního technika.
Van Dijk v tom má ale jasno: "Von Braun je spoluviníkem nacistických zločinů. Nevraždil sice sám osobně, ale to ostatní vrazi - včetně Hitlera - přece také nedělali. Von Braun chtěl pomocí zotročených dělníků dosáhnout svého snu (let k Měsíci a pak i k Marsu - pozn. red.), a v tom je jeho vina."
Teprve nedávno byly nalezeny v jednom z archivů barevné fotografie, na nichž je Heinrich Himmler při návštěvě továrny na výrobu raket v roce 1943. Ukazují i testy V-2. Uprostřed skupiny SS-manů a inženýrů stojí zářící Wernher von Braun.
