Analýza - Dnes jsou tomu právě čtyři roky, co americké invazní jednotky vstoupily do Bagdádu. Režim Saddáma Husajna tehdy definitivně padl.
Ani odstranění baasistické krutovlády ale nemohlo umlčet kritické hlasy, které se zvedly záhy poté, když vyšlo najevo, že svržený režim nejenže nedisponoval žádnými zbraněmi hromadného ničení, ale nejspíš ani nepracoval na jejich výrobě, jak americká a spolu s ní britská vláda tvrdily při zdůvodňování nutnosti vojenského zásahu v Iráku.
Americký deník Washington Post (WP) minulý týden publikoval článek, který dopodrobna rozebral okolnosti vzniku jednoho z klíčových tvrzení George Bushe krátce před invazí, konkrétně toho, že si Saddám objednal dodávku většího množství uranu ze středoafrického Nigeru.
"Užitečný idiot"
V článku promlouvá i investigativní reportérka italského týdeníku Panorama Eisabetta Burbová, která před čtyřmi a půl lety v soukolí her amerických a italských zpravodajských služeb sehrála roli "užitečného idiota". Dnes ji to mrzí:
"Mám z toho hrozný pocit," říká Burbová, která ve snaze ověřit si některá fakta předala dokumenty o údajném prodeji uranu, jež předtím získala, americkému velvyslanectví v Římě. "Pravda je taková, že dokumenty, které jsem jim přinesla, válku ospravedlňovaly."
Problém spočívá v tom, že zmiňované dokumenty byly podvrženy, jak se později ukázalo. Burbové je nabídl její do té doby spolehlivý zdroj z prostředí italských zpravodajských služeb a souhlasil s tím, že zaplaceno dostane až v případě, že se autentičnost materiálů potvrdí.
Zřejmě nejexplozivnější součást balíčku tvořil dopis, (později se pro něj vžilo označení "italský dopis") v němž se konstatuje, že "500 tun čistého uranu ročně bude dodáno ve dvou etapách". Právě toto měl být onen nezvratný důkaz, že Saddám Husajn usiloval o sestrojení jaderné zbraně.
Dopis na hlavičkovém papíře nesl veškeré náležitosti včetně razítka a podpisu nigerského prezidenta Mamadoua Tandji. Reportérka se nicméně rozhodla ověřit věrohodnost dokumentu přímo v Nigeru.
"Zajdeme za Američany"
Vedení redakce souhlasilo, šéfredaktor ale zároveň navrhl sledovat ještě jednu cestu a nechat dokument ověřit "u Američanů, kteří se o hledání stop vedoucích ke zbraním hromadného ničení zajímali více než kdokoli jiný".
A tak došlo k tomu, že Elisabetta Burbová předala 9. října 2002 dokumenty pracovníkům amerického velvyslanectví v Římě. O týden později už byla v Nigeru a záhy jí bylo jasné, že tvrzení o tajných dodávkách několika set tun uranu do Iráku není nic jiného než "kachna", ovšem v tomto případě nikoli novinářská.
"Potřebovali by k tomu stovky nákladních vozů," řekla později italská reportérka WP s tím, že podobnou operaci by v Nigeru vzhledem k její logistické náročnosti bylo prakticky nemožné utajit. Editoři týdeníku Panorama se shodli: "důkazy" jsou nevěrohodné, není o čem psát.
Neodvratná invaze
Pochybnosti o autenticitě nigerské stopy tou dobou paradoxně ovládly už i americkou zpravodajskou komunitu. Vyšší zájem už dal ale věci do chodu a Bílý dům výhrady analytiků úspěšně ignoroval.
"Britská vláda zjistila, že se Saddám Husajn nedávno pokoušel obstarat si v Africe značné množství uranu," uvedl 29. ledna 2003 prezident Bush ve svém výročním poselství o stavu unie. Závěrečná fáze plánování invaze začala.
Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii Mohamed Baradej sice 7. března 2003 Radě bezpečnosti OSN sdělil, že se tvrzení o nákupu uranu v Nigeru zakládá na zfalšovaných dokumentech, vojenský zásah pod záminkou neutralizace hrozby použití zbraní hromadného ničení už ale odvrátit nemohl.
Nedlouho po pádu Bagdádu se ukázalo, že dokumenty o nigersko-iráckém obchodu byly skutečně podvrženy. Kdo přesně je vyrobil, se dodnes neví. Zdroje uvnitř amerických tajných služeb mají za to, že nejspíše někdo v italské rozvědce Sismi, kdo chtěl na jejich prodeji vydělat.
