Nová válka, čtyři scénáře. Expert popsal, jak může dopadnout střet s asijským obrem

Rychlá změna režimu

Pravděpodobně vysněný scénář amerického a izraelského vedení by byla rychlá a hladká změna režimu. V takovém případě by íránské ozbrojené síly i Islámské revoluční gardy složily zbraně, opoziční frakce by se sjednotily a dohodly se na vytvoření prozatímní vlády. Tu by mohl vést například Rezá Pahlaví, v exilu žijící syn posledního šáha, který vládl zemi až do islámské revoluce v roce 1979.

Během přechodného období by se pak připravovaly volby. Prozatímní vláda by zároveň Spojeným státům předala zbytky íránského jaderného programu, vzdala se vývoje raket dlouhého doletu a americké ropné společnosti by získaly přístup k íránskému energetickému trhu.

Podle analytiků je však tento scénář zároveň nejméně pravděpodobný. „Rychlá změna režimu je možná ve chvíli, kdy v zemi existuje jasně definovaná a organizovaná opozice, která by byla schopná okamžitě převzít moc. Nic takového ale dnes v Íránu nevidíme,“ popisuje pro Aktuálně.cz expert na Blízký východ Břetislav Tureček.

Deník The Guardian zároveň připomíná, že historická zkušenost ukazuje, že padlé diktatury často nahradí jiný autoritářský režim. A platí to obzvlášť, pokud je změna vyvolána násilím.

Velmi nepravděpodobné je také to, že by Islámské revoluční gardy odevzdaly zbraně nepřátelsky naladěnému obyvatelstvu nebo nastupující monarchistické vládě. „Režim samozřejmě teoreticky může padnout, o tom není sporu. Ale přechod k něčemu novému by v takovém případě rozhodně nebyl rychlý,“ dodává Tureček.

Venezuelský scénář

Když byl na začátku ledna svržen venezuelský prezident Nicolás Maduro, jeho nástupkyně převzala moc s příslibem vstřícnějších vztahů se Spojenými státy. Režim zůstal v zásadě zachován, ale USA získaly výrazný podíl na přístupu k venezuelské ropě.

Související

Riskantní plán Washingtonu. Obávaní bojovníci mají zažehnout povstání v Íránu

V případě Íránu by podobný scénář znamenal, že by zabitého duchovního vůdce Alího Chameneího nahradilo umírněnější vedení, které by se snažilo zachránit existenci režimu výměnou za strategické ústupky – vzdalo by se jaderného programu, přijalo přísná omezení raketového arzenálu a poskytlo americkým společnostem rozsáhlé koncese na těžbu ropy a plynu.

Toto řešení by pravděpodobně bylo přijatelné i pro amerického prezidenta Donalda Trumpa, který po sobotním atentátu na ajatolláha prohlásil, že je ochoten jednat s jeho nástupci.

Tureček však upozorňuje, že zatímco Spojené státy by mohly mít o případnou dohodu zájem, Izrael by se s takovým řešením pravděpodobně nespokojil a mohl by se snažit její uzavření zmařit.

Podle Turečka je navíc v současné situaci těžko představitelné, že by v íránském vedení převážil přístup „pojďme se s Američany dohodnout“.

Režim válku přežije

V této variantě by přeživší představitelé režimu v úkrytech přečkali bombardování Spojených států a Izraele. Povzbudit by je mohla i vidina, že Američané provedou pouze časově omezenou kampaň, po které nakonec americký prezident vyhlásí vítězství a stáhne svou armádu.

Podle deníku Guardian by se v takovém scénáři stal novým nejvyšším vůdcem tvrdý duchovní podobného ražení jako Chameneí, případně by byl vybrán slabší lídr, kterého by mohly ovládat Revoluční gardy.

Po opakovaných útocích by přeživší vedení mohlo dojít k závěru, že jaderná zbraň je jedinou skutečnou zárukou jeho přežití. Opozice by byla potlačována stále brutálněji a režim by se postupně stal ještě paranoidnějším a izolovanějším.

Řada analytiků považuje právě tento scénář za jeden z nejpravděpodobnějších.

Podle Turečka navíc íránské politické vedení už v minulosti ukázalo, že dokáže přežít i dlouhodobý konflikt. „V roce 1980 byl Írán napaden Irákem Saddáma Husajna a osmiletá válka režim nejen nezničila, ale dokonce mu pomohla upevnit moc díky mobilizaci společnosti proti vnějšímu nepříteli,“ říká.

Podle něj se podobná dynamika může v určité míře opakovat i dnes. Zároveň dodává, že řada zemí v regionu může nakonec považovat přežití íránského režimu za menší problém než úplný rozpad země a chaos v regionu.

Rozpad a chaos

V tomto scénáři by bylo vedení Íránu postupně výrazně oslabováno. Část členů Revolučních gard i politické reprezentace by mohla dezertovat a protestující by se vrátili do ulic s nadějí na změnu režimu.

Zatímco o moc by se ucházeli stoupenci Pahlavího s představou monarchistické budoucnosti, jejich snahy by narušovaly další opoziční skupiny i separatistická hnutí zastupující etnické menšiny.

Největší menšinou v Íránu jsou Ázerové, na jihovýchodě země působí řada balúčských ozbrojených skupin. Historicky nejlépe organizovaní jsou ale Kurdové, kteří tvoří zhruba pět až deset procent íránské populace, a podle stanice CNN o jejich možném zapojení do svržení režimu již jednají Spojené státy. Dočasného oslabení Íránu by se v takové situaci mohly pokusit využít i některé sousední státy.

Tureček však upozorňuje na velmi odlišné cíle jednotlivých opozičních skupin. Podle něj je proto nutné počítat i s rizikem, že by po případném pádu režimu vypukl v Íránu vnitřní konflikt.

„Stačí se podívat na Irák po roce 2003. Spojené státy tam svrhly režim Saddáma Husajna, rozpustily armádu i vládnoucí stranu a následně vypukla krvavá občanská válka. Objevila se tam al-Káida a později i Islámský stát. Nevidím důvod, proč by se podobný scénář nedal představit i v Íránu,“ dodává Tureček.