Jaká teď ve městě panuje atmosféra?
Okamžitě po útoku doporučila policie v Christchurchi lidem nevycházet. Ihned po střelbě byly v centru uzamčeny také veškeré budovy i s lidmi uvnitř: všechny školy, univerzity, knihovny, muzea. Postupně se přidal i privátní sektor, jako posilovny a tak dále. Než byly školy a státní budovy znovu otevřeny, všichni se snažili dodržovat pokyn nevycházet.
Po čtyřech hodinách, kolem 18:00 (6:00 SELČ), se opět začaly otevírat školy a vše ostatní a lidé mohli jít domů. Život se vrátil do "běžných kolejí". Centrum je normálně průjezdné, kromě ulic u mešit, které zůstávají uzavřené.
Jeli jsme večer kolem 19:00 (7:00 SELČ) autem přes centrum na pláž na okraj města Christchurch. Tam bylo živo. Restaurace byly plné, lidé večeřeli, na pláži surfaři. Jako běžný páteční večer začínajícího podzimu, ale všichni samozřejmě měli jediné téma rozhovoru.
Kde vás zpráva o útoku zasáhla?
Byl jsem zrovna v práci, když mi o tom kolegyně řekla. To bylo krátce po 14. hodině novozélandského času. Nikdo nic nevěděl, zpočátku se mluvilo jen o zraněných. O mrtvých se nevědělo nic.
Nejprve se také vědělo jen o jednom místě útoku, o velké mešitě Al Noor v centru Christchurche. Všichni přestali pracovat a sledovali jsme on-line internetové zpravodajství místních médií.
Později se objevily informace o útoku v druhé mešitě Linwood. To jsem znervózněl. Zaprvé mi už bylo jasné, ze jde o organizovaný útok, když se střelba děje i na druhém místě. A zadruhé, bydlíme asi 300 metrů od této mešity. Moje přítelkyně byla doma a půl hodiny předtím mi volala, ze si půjde zaběhat. Ve tři odpoledne jsem se rozhodl, ze pojedu z práce domů za svou přítelkyní. V té době už každý ve městě o útoku věděl.
Ovlivní podle vás páteční události nějak soužití ve městě a na Novém Zélandu?
Řekl bych, že v příštích dnech to bude téma číslo jedna. Útoky soužití ovlivní. Lidé budou obezřetnější, všímavější. Jak jsem ale za čtyři roky života tady stihl zdejší multikulturní společnost poznat, tak si myslím, že to z dlouhodobého hlediska ovlivní soužití k lepšímu. Lidé se semknou. Už jen můj zážitek z pátečního večera to potvrzuje: před jednou arabskou restaurací se stála fronta až ven.
Špatná zpráva to může být pro cizince, kteří tu žijí, a to nejen pro ty muslimského vyznání. Ale třeba i pro komunitu indickou a čínskou, které jsou na Novém Zélandu silně zastoupeny. Moji kamarádi Indové a Číňané se tu setkali s rasistickými urážkami. Na mého indického kamaráda na křižovatce křičel řidič jiného vozu: Co tady řídíš, táhni zpět do Indie. To stejné se stalo čínské kamarádce. Na druhou stranu, to se vám zřejmě může stát i v Praze.
Přiznám se, že Nový Zéland je to poslední místo na světě, kde bych čekal, že k takovému útoku dojde. Kvalita života, včetně bezpečnosti, byla hlavním důvodem, proč jsem se sem odstěhoval. Nový Zéland je znám jako mírumilovná, multikulturní, otevřená, tolerantní společnost. Běžný policista zde u sebe nenosí ani zbraň, vybaveni jsou jen pepřovým sprejem, někteří mají taser (elektrický paralyzér - pozn. red.).
Podle posledních zpráv útočili pravicoví extremisté. Jsou ve společnosti takové názory cítit? Nebo byl teror blesk z čistého nebe?
Je pravda, že společnost je rozdělená. Můžeme sledovat napětí mezi kulturami, ale jedná se vždy jen o malé skupinky lidí, to zdůrazňuji.
Faktem je, že útočníka nikdo nesledoval, nebyl na žádné černé listině potenciálně nebezpečných lidí. Nešlo o "známou firmu", jak to někdy bývá u útočníků v Evropě.
Například Maorové, původní obyvatelé Nového Zélandu, kteří tu žijí tisíc let, jsou naštvaní na "lidi evropského původu", kteří sem přišli v 19. století. A ti jsou zase naštvaní na obyvatele, kteří přišli po nich, převážně z rozvíjejících se asijských zemí. Tito lidé sem přišli v posledních desetiletích za prací, svobodou, obecně lepším životem.
