Když mentor ruské vědkyně Jaroslav Heyrovský přebíral v roce 1959 ve Stockholmu Nobelovu cenu, nebyla už jeho žačka Jevgenija Varasovová přes dvacet let naživu. V pondělí 31. října 1938 ji v Leningradu odsoudil tajný tribunál k trestu smrti. Zastřelena byla o tři dny později. Mimořádně nadaná chemička se stala obětí stalinského Velkého teroru.
Československo zažívalo ve dvacátých letech minulého století nebývalý rozkvět: v hospodářství, vědě i kultuře. Jaroslavu Heyrovskému bylo v roce 1926, kdy na Karlově univerzitě získal profesorský titul, 36 let. Byl respektovaným vědcem, specializoval se na fyzikální chemii.
Na kontě měl už objev, který mu později vynesl zmíněnou Nobelovu cenu za chemii - metodu polarografie. Převratný způsob chemické analýzy spočívá ve vyhodnocování závislosti elektrického proudu na napětí mezi dvojicí elektrod ponořených do elektrolyzovaného roztoku. Díky polarografii je možné určit typ a množství neznámé látky v roztoku, což má obrovské využití v mnoha oborech.
Polarografie se zrodila v únoru 1922, kdy Heyrovský pomáhal s pokusem profesorovi fyziky Bohumilu Kučerovi.
"Otec měřil podle návodu profesora Kučery s kapkovou elektrodou povrchové napětí rtuti, což spočívalo ve vážení jejích kapiček. Po nějakém čase ho to přestalo bavit, a tak ho napadlo vkládat napětí na tu elektrodu a měřit proud," vzpomínal později Heyrovského syn Michael. "Tak to zkusil… A zrodila se polarografie, protože tímto způsobem poprvé změřil křivku elektrolýzy s kapající rtutí."
Video: Z české laboratoře Jaroslava Heyrovského na sovětské popraviště
Později navíc Heyrovský spolu se svým japonským žákem Masuzoem Šikatou sestrojil přístroj, který celý proces radikálně zjednodušil a zkrátil: uměl polarografické křivky zaznamenávat automaticky. V tu chvíli se polarografii otevřely dveře do bezpočtu jiných oborů.
Zhruba tou dobou přijela do Prahy Jevgenija Nikolajevna Varasovová. Bylo jí devatenáct let a provázelo ji štěstí. Prozatím.
Vědkyně, která se "lišila"
Jevgenija přišla na svět v květnu 1905 v obci Malá Višera v Novgorodské gubernii, na půl cesty mezi Moskvou a Petrohradem. Byla třetím ze čtyř dětí Nikolaje Michailoviče Varasovova a jeho ženy Natalie Petrovny.
Nikolaj byl v obci v předrevolučních dobách váženým občanem. V letech 1903 až 1907 řídil první místní knihovnu, o jejíž založení se sám zasloužil. Jeho manželka zasedala v radě dívčího gymnázia.
Jevgenija v červnu 1921 vychodila střední školu a odjela na univerzitu do Petrohradu, který už o tři roky později bolševici přejmenovali na Leningrad. Tamní studium však nemělo dlouhého trvání. Ač byla podle profesorů nadaná, pro komunisty byla Jevgenija Varasovová dcerou třídních nepřátel.
Rodina totiž spadala do jedné z mnoha kategorií občanů, pro které se vžil neoficiální výraz "lišenci" (z ruského "lišiť" neboli zbavit). Ti podle ústav z roku 1918 a později 1925 přišli o majetek a některá občanská práva. Nesměli volit a být voleni, neměli přístup k vyššímu vzdělání, často jim byl zapovězen život v Moskvě a Leningradu, nedostávali penzi či podporu v nezaměstnanosti a v práci směli vykonávat jen nekvalifikované pozice za nejnižší možnou mzdu.
Mezi "lišence" patřili i duchovní nebo bývalí carští činovníci a policisté. A všechny předrevoluční elity a jejich rodiny, což byli právě Varasovovi.
Z bezvýchodné situace Jevgeniji nakonec pomohl Alexander Čistovskij, který se s ní pravděpodobně přátelil už od dětství. V době, kdy bylo mladé dívce zakázáno studovat na Leningradské univerzitě, byl už nějakou dobu v Československu. Jak se tam dostal, není jisté. Jednou z možností nicméně je, že byl součástí první vlny ruské porevoluční emigrace.
Čistovskij zřejmě Jevgeniji nabídl, že jí z Prahy pošle zvací dopis jakožto své nastávající, a ona se tak dostane do Československa v rámci "sloučení rodiny".
Tou dobou navíc už několik let běžela takzvaná Ruská pomocná akce, což byla rozsáhlá iniciativa československé vlády na pomoc lidem, kteří ze Sovětského svazu odcházeli nebo prchali kvůli bolševikům.
"Jednalo se zejména o studenty a profesorský sbor jedenácti ruských univerzit, ale také o zemědělce, kozáky, staré a nemocné osoby, invalidy. První transporty emigrantů začaly do Československa přijíždět na konci roku 1921. Jejich podstatnou část tvořili kozáci, o které byl jako o potenciální dělníky v zemědělství největší zájem," píše na webu Encyklopedie migrace historik Alexej Kelin.
Jevgenija jako Heyrovského asistentka
Jevgenija Varasovová přijela ze Sovětského svazu do prvorepublikového Československa v roce 1924. Učila se česky a nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Doktorát získala v roce 1930. To už třetím rokem pracovala v laboratoři Jaroslava Heyrovského.
O tom, jak se Varasovová ocitla v týmu Heyrovského, mnoho známo není. Pravděpodobně jí pomohl Vladimir Ivanovič Vernadskij, ruský a ukrajinský mineralog a geochemik. Vernadskij, jeden z velikánů sovětské vědy, je považován za zakladatele několika oborů včetně geochemie a stál u zrodu ukrajinské Akademie věd.
V polovině 20. let navštívil v Praze Jaroslava Heyrovského a možná právě tehdy zprostředkoval místo Jevgeniji Varasovové. Jisté je, že po obhajobě disertační práce v roce 1930 Jevgenija začala pracovat přímo jako Heyrovského asistentka. Po návratu do Sovětského svazu publikovala texty o polarografii v ruštině a obecně se považuje za průkopnici této metody v ruskojazyčném vědeckém prostředí.
Ještě v Československu nicméně potkala Jevgenije Ivanoviče Vasilijeva, rodáka z města Orel, který v Praze studoval elektrotechniku. Nedlouho po seznámení se vzali, v archivech se dochovalo několik fotografií páru z doby jejich pražského pobytu, na nichž se Varasovová i Vasilijev bezstarostně usmívají.
Návrat do Sovětského svazu
Proč se Varasovová a její manžel rozhodli opustit Československo a vrátit se do Sovětského svazu, není jasné. Podle pozdějšího svědectví Jevgenijiny neteře mladý pár nikdy neplánoval zůstat v Praze natrvalo a s návratem do vlasti se dříve či později počítalo.
Rozhodnutí manželů možná uspíšila Velká hospodářská krize, která zachvátila svět po pádu akcií na newyorské burze v říjnu 1929. Důsledky znatelně pocítilo i jinak rozvíjející se Československo.
V Sovětském svazu se chýlila ke konci Leninova Nová ekonomická politika, která v omezené míře umožňovala soukromé podnikání, a přecházelo se plně na centrální plánování a systém takzvaných pětiletek. Nebývale se zrychlila industrializace, ačkoliv na úkor jiných odvětví. Lze se ale domnívat, že právě v modernizaci a industrializaci mohli Varasovová s Vasilijevem spatřovat potenciál.
Z Prahy se přestěhovali do Leningradu, konkrétně na adresu Prjadilnyj pereulok číslo 8/22. Jevgenija začala pracovat jako chemička a nastoupila do jedné z laboratoří Státního institutu aplikované chemie. Jejím cílem bylo zavést polarografii do sovětské vědy a průmyslu.
O rok později se mladým manželům narodil syn Andrej.
První zatčení a stalinský teror
Rodinná idyla trvala jen dva roky, v listopadu 1933 byl pár zatčen. Po návratu z Československa, které v očích sovětského režimu reprezentovalo kapitalistický Západ, byli Varasovová a Vasilijev pod stálým dohledem státních orgánů. Ve chvíli, kdy přišel rozkaz spustit další vlnu zatýkání, byli oba obviněni ze špionáže a podílu na kontrarevolučním spiknutí.
Jevgenija dostala tříletou podmínku, její muž byl však odsouzen "natvrdo": deset let v gulagu. V roce 1944 mu byl trest ještě o deset let prodloužen.
Jevgenija posléze v náročných podmínkách pokračovala ve vědecké činnosti a dařilo se jí. V roce 1935 publikovala ve sborníku Současné metody fyzikálně chemické analýzy rozsáhlý text o polarografii.
Roky 1937 a 1938 patří k nejtemnějším obdobím sovětských dějin. Takzvaný Velký teror byla vlna represí zahájená Josifem Stalinem s cílem zbavit sovětskou společnost údajných kontrarevolučních živlů. Podle odhadů historiků jí padlo za oběť až 1,4 milionu lidí včetně některých špiček komunistické strany. Polovina z těchto obětí byla popravena.
Jevgenija Varasovová ještě v roce 1937 zaznamenala velký profesní úspěch, když jí v Sovětském svazu vyšel ruský překlad Heyrovského knihy Využití polarografické metody v praktické chemii. Když nakladatelství vybíralo překladatele, jméno Varasovové bylo prvním, o němž se uvažovalo. Dokonale znala autora knihy i metodu samotnou, navíc uměla výborně česky. Heyrovský pak v předmluvě k ruskému vydání napsal, že je Varasovové velmi zavázán za přesný a důkladný překlad.
"V roce 1937 vyšla na můj popud kniha přeložená z češtiny J. N. Varasovovou, Češkou, která u mě pracovala," zapsal si do deníku zmíněný Vladimir Vernadskij. S douškou, že další osud Varasovové mu "není znám".
Dotkl se Velký teror i vašich předků?
Pokud máte ve své rodině či ve svém okolí někoho, koho se dotkly sovětské represe, a jste ochotni se s touto historií podělit, ozvěte se na [email protected].
V červnu 1938 byla Jevgenija Varasovová zatčena kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Německa. Posledního října téhož roku ji tribunál v Leningradě odsoudil podle paragrafu 58 k trestu smrti. O tři dny později byla zastřelena.
Shledání s otcem
Synovi Andrejovi bylo tou dobou sedm let. Vyrůstal pak v rodině své tety, Jevgenijiny sestry Natalije Nikolajevny. Po vypuknutí druhé světové války byla Natalijina rodina evakuována do města Nižnij Tagil. Zde Andrej chodil do školy a snil o studiu na Leningradské univerzitě. Jako "nepřítel lidu" se ovšem dostal pouze na Lesnickou akademii, kde promoval v roce 1954 s titulem lesní inženýr.
O tři roky později, v dubnu 1957, byli jeho rodiče rehabilitováni. Otec Jevgenij se vrátil do Leningradu a setkal se s Andrejem, kterého viděl naposledy jako batole.
Andrej se stal vědcem, kapacitou v oboru strukturní botaniky. Disertaci obhájil v roce 1973, v roce 1991 byl jmenován profesorem. Zemřel měsíc po osmdesátých narozeninách.
Osud Jevgenije Varasovové poprvé podrobně popsali německý profesor chemie Fritz Scholz a elektrochemička Elza Zacharova z ruského Tomsku. S dohledáním archivů a dalších podrobností pomohly také neteř Varasovové Natalija Sidorova a Jelena Sirotkina.
Unikátní seriál Aktuálně.cz Češi a Velký teror
- Popravy, vyhnanství na Sibiři, mučení, otrocká práce v lágrech gulagu. Obětí stalinské hrůzovlády se staly i tisíce Čechů. Server Gulag.cz přichází ve spolupráci s Aktuálně.cz s unikátní pětidílnou filmovou minisérií Češi a Velký teror, která obsahuje i textové příběhy. Ke shlédnutí je na YouTube kanále a také ZDE.
- V období tzv. Velkého teroru vrcholily v letech 1937 a 1938 v SSSR v paranoidní snaze zlikvidovat všechny domnělé nepřátele - kulaky, diverzanty, opoziční straníky, příslušníky cizích národů - Stalinovy masové represe. Během necelých dvou let bylo popraveno 750 000 lidí a další statisíce skončily v gulagu.
- Zatímco v Československu komunisté odsoudili k trestu smrti necelých 300 osob, v Sovětském svazu skončilo na popravišti minimálně 1350 Čechů, valná většina právě v letech Velkého teroru.
- Z celkem 26 tisíc Čechů žijících v meziválečném období na území SSSR byl zastřelen každý dvacátý. Většinou šlo o nevinné lidi z řad početné české menšiny obývající Rusko již od 19. století, ale také komunistické nadšence pomáhající budovat "ráj na zemi" či bývalé legionáře, kteří se v Rusku usadili. Jejich jediným proviněním byla právě jen česká národnost.
- Portálu Gulag.cz se nyní podařilo zdokumentovat několik pohnutých osudů z území dnešního Ruska. S pomocí ruských kolegů převážně ze sdružení Memorial dohledali i některé žijící příbuzné a v několika případech se dostali i k ojedinělým archivním materiálům, které jinak zůstávají nepřístupné v archivech tajných služeb.
- I. díl minisérie pojednává o bratrech Karlu a Antonu Šilhavých, dvou inženýrech, kteří pracovali na prestižních pozicích v Moskvě a nakonec skončili v nejhorších lágrech na Kolymě.
- II. díl přibližuje osudy naivních českých osadníků, často přesvědčených komunistů, kteří se ve 20. letech vydali do Sovětského svazu zakládat komuny. I oni skončili v gulagu.
- III. díl vypráví příběh trojí nelidské represe rodiny Kučerových, která patřila k tradičním osadníkům ruských zemí ještě z 19. století.
- IV. díl mapuje osudy čs. legionářů, kteří se v Rusku usadili a v roce 1938 byli popraveni jen kvůli své minulosti a cizímu původu.
- V. díl se zaměřuje na ruské emigranty v Československu, kteří ve 30. letech uposlechli sovětskou propagandu a vrátili se do SSSR.
