Češi vybudovali komunu v sovětské pustině. Prosperovala, pak je ale čekal gulag

Foto: Jak Čechoslováci překonali drsné podmínky. V zapadlé stepi vybudovali komunu
Aerosáně, rok 1935. Uprostřed Alois Klouda, který s nimi v drsných zimních podmínkách vozil těhotné ženy do porodnice. Aerosáně darovala komuně Reflektor sovětská vojenská škola pilotů z Engelsu k 10. výročí vzniku komuny.
Interiér opuštěného vězeňského baráku.
Další umučený Čech. Václav Vuch, zootechnik kolchozu Reflektor, člen jeršovského představenstva okresního výboru komunistické strany před svým vykonstruovaným obviněním, zatčením, mučením a zastřelením.
Dechová kapela Reflektor. Čtvrtý zleva ve vrchní řadě houslista Václav Vuch.
Foto: Archiv Štěpána Černouška / Gulag.cz
Zahraničí Štěpán Černoušek, Adéla Dražanová, Gulag.cz, Zahraničí
7. 11. 2021 16:15
"Prchajíce před kapitalistickým vykořisťováním a nezaměstnaností, přijeli před třinácti lety do Sovětského svazu pracující Němci a Češi. Na půdě poskytnuté sovětskou vládou založili kolektivní hospodářství Reflektor," vypráví filmový týdeník z roku 1938. Veselí rolníci v něm obdělávají pole a ženy krmí vypasenou drůbež. Jak se ale později ukázalo, realita byla o poznání méně idylická.

"Pracující Němci a Češi zde našli svou novou socialistickou vlast. Vlast, která jim zajistila šťastný život," pokračuje sovětský filmový týdeník. V desetiminutovém dílu s názvem Nová vlast lidé češou ovocem obtěžkané stromy a děti spořádaně sedí v čistých školních lavicích. Kolem se procházejí početná stáda koní a krav, moderní zemědělské stroje sklízejí bohatou úrodu a v kolchozním parku lze vidět tlustá batolata, která dle vypravěče "neznají a nikdy nepoznají hlad".

Série Aktuálně.cz Češi a Velký teror
Série Aktuálně.cz Češi a Velký teror | Foto: Štefan Novák

České ženy, které zde podle dokumentu "dostaly svobodu a plnou politickou rovnoprávnost", sedí kolem dlouhého stolu a společně pilně studují novou stalinskou ústavu. Po práci se pak všichni oddávají v družstevním Reflektoru bohatému kulturnímu životu, aby jednou ročně slavili svůj vlastní svátek: den osvobození od kapitalistického vykořisťování. 

Jaká však byla realita, ukazuje nejnovější filmová minisérie "Češi a velký teror", která je ke zhlédnutí na YouTube kanále Gulag.cz.

7. listopad 1917: bolševická revoluce uvedla Velký teror

  • Říjnová revoluce, známá též jako Velký říjen, byla druhá fáze ruské revoluce roku 1917. Svrhla středově liberální Prozatímní vládu, v níž byla zastoupena jen umírněná levice, zejména socialisté-revolucionáři ("eseři") a sociální demokraté ("menševici"), a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky v čele s Vladimirem Iljičem Leninem.
  • Bolševici potlačili dosavadní levicové spojence, vyhráli občanskou válku a založili Sovětský svaz, první komunistický režim světa. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému v Rusku, později zrušenému novou bolševickou vládou. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917 podle gregoriánského kalendáře.

V letech, kdy zmíněná propagandistická filmová kronika vznikala, už mnoho Čechů z Reflektoru držel ve spárech sovětský represivní systém. Vzal si i Leopolda Brumka, tehdy sedmadvacetiletého rodáka z Mikulova, studenta saratovského veterinárního institutu. Samotnou komunu Reflektor založilo podle zjištění neziskové organizace Gulag.cz 621 Čechů, kteří s vírou v lepší život přesídlili do SSSR.

Leopold se narodil 16. května 1911 Anně a Rudolfovi Brumkovým. Rudolf byl ročník 1883, Anně bylo o čtyři roky méně. Brumkovi měli ještě dceru Marii. Dvě další děti zemřely malé: jedno krátce po narození, druhé ve věku tří let, píše se v rodinné kronice Brumkových. Tu začal v březnu 1953, shodou okolností jen několik dní po smrti Josifa Stalina, psát Rudolf Brumek. Dnes ji schraňuje jeho vnučka Vlasta Najmanová, Mariina dcera.

Za snem o "komunistickém ráji" na zemi 

Leopold se učil rok kamnářem v Ostravě-Vítkovicích. Když se rodina v roce 1926 vydala do Sovětského svazu, bylo mu patnáct.

Proč vlastně Brumkovi odjeli? Za lepším životem, jak doufali. "V Československu byla už tehdy velká nezaměstnanost, nějaká krize," říká paní Najmanová, sama ročník 1939. 

Odjezdy Čechoslováků do SSSR organizovali tehdy českoslovenští komunisté. Rolníci a chudí dělníci prodali ve staré vlasti mnohdy úplně vše, co měli - včetně bydlení. Vstupovali do družstev a komun a žádali si o sovětská víza. Následně odjížděli osidlovat tamní neobydlená teritoria.

Příběh Vlasty Najmanové z rodiny, která odjela za sovětským snem:

Sdružení gulag.cz vypráví příběhy Čechů, kteří byli zasaženi Stalinovými represemi. | Video: GULAG cz

Družstvo, do něhož vstoupili Brumkovi, dostalo název Reflektor. Jeho první osadníci se vydali na východ v roce 1925. Na místě je ovšem čekal šok: sovětská vláda vyčlenila Reflektoru místo úrodné půdy nehostinnou step na jihu Ruska u města Saratov, nedaleko Kazachstánu.

"Když se stěhovali, byl to celý vlak, protože tam vezli elektrárnu, traktory… Na to se skládali. Bylo to na řece Bolšoj Uzeň… A tam nebyl nikdo, jen step. Panovaly tam strašné podmínky, v létě hrozné horko, v zimě velká zima, suché mrazy," vysvětluje Vlasta Najmanová s tím, že první obyvatelé, tedy ti, kteří přijeli v pětadvacátém roce, od Sovětů nedostali vůbec nic.

První zimu tak přežili v zemljankách, které si vyhloubili do opuštěného železničního náspu. Ženám a dětem tehdy pomohli obyvatelé nedaleké vesnice Marvinka.

Brumkovi přijeli až následující rok. Celkem tak do povolžské stepi odjelo v obou transportech 621 Čechů. V Reflektoru se těžce pracovalo od úsvitu do pozdního večera, a ne každý to vydržel. Někteří z družstevníků komunu opouštěli a vraceli se domů, což v prvních letech ještě šlo, ale později se odjezd stával složitým, až nemožným. 

Životní podmínky v osadě se nicméně postupem času skutečně zlepšovaly. Obyvatelé Reflektoru dokázali doslova z ničeho vybudovat školu a zemědělské budovy, postavili si domy z vepřovic, po čase i elektrárnu či mlýn. Podle Vlasty Najmanové, která se v Reflektoru narodila v únoru 1939, se v komuně nakonec nežilo úplně špatně, alespoň ne tomu, kdo byl schopen sebezapření a tvrdé dřiny. 

Stalinský velký teror, jehož vrcholem byly roky 1937 a 1938, se nicméně vplížil i sem. 

Přiznání po čtyřech dnech mučení

"Leopold Brumek se učil v Reflektoru v kolářské dílně mistra Františka Najmana. Na jaře, v době setí, jezdil s voly… Později pracoval v 1. brigádě jako polní účetní," píše se v rodinné kronice Brumkových. 

Z vyšetřovacího spisu sovětské tajné policie - výňatek I.

Vyšetřovací spis, strana 9, protokol z výslechu obviněného Brumka, Leopolda Rudolfoviče, ze dne 18. února 1938.

  • Otázka: Jste obviněn ze špionské činnosti, přiznáváte svou vinu?
  • Odpověď: Ne, nepřiznávám.

O 4 dny později, 22. února 1938. Strana 10. 

  • Otázka: Vyšetřování má k dispozici informace o tom, že jste členem antisovětské fašistické skupiny působící ve městě Saratově (a sestávající) z československých nebo bývalých československých občanů. Přiznáváte to? 
  • Odpověď: Ano, přiznávám.

Leopold, v roce 1928 sedmnáctiletý mladík, ale onemocněl. Prodělal těžký zápal plic. 

Jeho sestra Marie později do kroniky zapsala: "Po dva roky býval vždy v zimním období dlouhodobě (i dva měsíce) hospitalizován v krajské nemocnici v Saratově. V roce 1931 byl v lázních na Krymu. Před odjezdem domů se naposledy okoupal v Černém moři, nachladil se a byl znovu dlouho v nemocnici - plíce." Ve špitále pak dostával injekce do levé paže, při nichž mu lékaři podle Mariina zápisu "poškodili kost a Leopold dostal kostižer".

Podtrženo a sečteno, zdraví Leopolda Brumka bylo už v mladém věku velmi podlomené. 

Družstevníci z Reflektoru se postupně stávali sovětskými občany. Stejně tak i Leopold, který podle vyšetřovacího spisu nalezeného v saratovském archivu přijal občanství své nové vlasti v roce 1935. Tou dobou mu zbývaly jen asi tři roky do zatčení.

Stalo se to v Saratově 18. února 1938. Toho dne s ním "vyšetřovatelé" vyplnili dotazník se základními životopisnými údaji a provedli "výslech" s jedinou otázkou: "Přiznáváte se?" 

Leopold to odmítl. 

Jak je ovšem patrné z dalšího zápisu, během výslechu o pouhé čtyři dny později se už Leopold ke špionské, respektive antisovětské činnosti plně doznal.

Co se během oněch několika dní mezi prvním a druhým výslechem dělo, bylo obecně popsáno už v odborné literatuře. Sovětská tajná služba NKVD používala širokou a hluboce propracovanou škálu mučících prostředků. Bití a jiné fyzické mučení, spánková deprivace, chlad, psychologický nátlak, vyhrožování, falešné důkazy v podobě vynucených či vylhaných odpovědí "svědků"… Běžné byly i případy, kdy vyšetřovatelé svou oběť svlékli, vyvedli na mráz a polévali ledovou vodou.

Z vyšetřovacího spisu sovětské tajné policie - výňatek II.

Vyšetřovací spis, strana 11, protokol z výslechu obviněného Brumka, Leopolda Rudolfoviče, ze dne 22. února 1938. 

  • Otázka: Popište konkrétní antisovětskou fašistickou činnost vaší skupiny. 
  • Odpověď: Antisovětská fašistická činnost skupiny, jejíž členem jsem i já, se omezovala na následující: obvykle se u mě v bytě shromáždilo několik lidí, probírali jsme otázky (týkající se) politiky sovětské komunistické strany a sovětské moci z pozice kontrarevoluční. Nejednou jsme vyjadřovali nespokojenost s aktuálními podmínkami v SSSR, obviňujíce vedení strany a vládu, pomlouvačně jsme prohlašovali, že (v SSSR) jsou fronty, nedostatek zboží a podobně. Srovnávali jsme podmínky v SSSR s podmínkami v zahraničí a vychvalovali (zahraniční) zřízení, systém i pořádky a že tam nejsou takové nedostatky jako v SSSR. Pomlouvali jsme stalinskou ústavu i volby do Nejvyššího sovětu SSSR… Prohlašovali jsme, že v SSSR žijí dobře jen ti, kteří mají v kapse stranickou knížku. Že v kolchozech se nedá žít, pracuješ a pracuješ a nic za to nemáš. Na tomto základě jsme došli k závěru, že je nezbytné odjet za hranice, a vyjadřovali jsme politování nad tím, že jsme tak zbytečně přijeli a přijali sovětské občanství.
  • Otázka: Kdo byl ideologem vaší skupiny? 
  • Odpověď: Všechny jmenované osoby se shromažďovaly kolem mě. Můj byt poskytoval pohodlné místo pro setkávání. Největší autoritu při posuzování politických otázek z antisovětského pohledu měli Kacl Franc, Pilát Václav a já, Brumek.

Výslechové metody NKVD vydržel málokdo. Bylo jen otázkou času, kdy se obviněný zlomí, popřípadě koho ze svých údajných spolupachatelů vyjmenuje. Leopold, zřejmě pod brutálním nátlakem, jmenoval při výslechu z 22. února 1938 dalších sedm lidí - šest mužů a jednu ženu. Jana Žampacha, France Kacla, Václava Piláta, Josefa Bláhu, Rajmunda Millera, Rudolfa Raise a Miloslavu Raisovou. Všichni byli československými či bývalými československými občany a s největší pravděpodobností Leopoldovými přáteli, kteří se scházeli v jeho bytě v Saratově. 

Právě v tomto městě Leopold v době svého zatčení žil. Podle vyšetřovacího spisu byl studentem prvního ročníku zoologického a veterinárního institutu, ale podle Vlasty Najmanové studoval pedagogickou fakultu. Ať tak či onak, bydlel v ulici Prvního máje číslo 134, kde se scházel s kamarády.

"Ti kluci, kteří přijeli z Čech a znali se, se potkávali a zpívali si. Normálně si zpívali, já myslím, že české lidové písně. A někdo je udal," říká paní Najmanová. "Někdo si prostě chtěl polepšit, byla to taktika. Kdo udal, polepšil si."

Zbytečné utrpení

O osm měsíců později, 14. října 1938, vyslechl Leopold Brumek verdikt NKVD: osm let v lágru v táborovém komplexu Usollag u města Solikamsk na Urale, kde se převážně těžilo dřevo. Podle rozsudku se mu trest měl začít počítat ode dne zatčení, tedy od 18. února 1938, což znamená, že propuštěn měl být 18. února 1946. 

Jenže Leopold, muž s chatrným zdravím, neměl v gulagu žádnou šanci. 

Zemřel 4. února 1939 v lágru Bulatovo, 80 kilometrů severně od Solikamsku. V dobovém dokumentu je zapsána složitá příčina úmrtí včetně zánětu pohrudnice. Bylo mu necelých osmadvacet let.

Dotkl se Velký teror i vašich předků?

Pokud máte ve své rodině či ve svém okolí někoho, koho se dotkly sovětské represe, a jste ochotni se s touto historií podělit, ozvěte se na [email protected].

"Po trýznivých výsleších a mučení Polda zemřel. Maminka Anna Brumková tuto ztrátu velmi nesla," píše se v rodinné kronice Brumkových.

"Byl to hodný a nevinný člověk, zemřel zbytečně jako mnoho jiných v té době. Jeho kamarády, kteří byli zatčeni spolu s ním a přežili dlouhé a únavné výslechy, odsoudili na deset let do vězení. Jeden z nich po válce v roce 1949 přijel za rodiči do Reflektoru a popravdě pověděl, jak to bylo. Všichni odsouzení měli ještě po odpykání trestu zákaz pobytu v Reflektoru. Odjeli přímo z vězení, kam mohli… Takže trpěli deset let zbytečně," konstatuje se v rodinné kronice.

Spolupráce s ruskými badateli

Na příběh Čechoslováků z družstva Reflektor narazili badatelé organizace Gulag.cz díky článku deníku Aktuálně.cz "Neznámý příběh Čechů: Odjeli do SSSR budovat komunistický ráj, čekal je hlad a čistky", který v Rusku publikoval saratovský historik Alexej Golicyn. Jeho text, v němž popisuje i další případy represí proti Čechům v Reflektoru (byly jich desítky a mnozí Češi byli popraveni), pak badatelé přeložili do češtiny.

Krátce poté se jim ozvala Vlasta Najmanová, Leopoldova neteř. Právě ona požádala ruské úřady o vydání vyšetřovacího spisu svého strýce. Šlo o zdlouhavý, několikaměsíční proces, se kterým jí pomohl Sergej Ščurin ze saratovské pobočky organizace Memorial

Jevgenij Smirnov, novinář ze Solikamsku, pak získal dokument o úmrtí Leopolda Brumka v lágru. Právě z něho se paní Najmanová dozvěděla, že den, kdy se v Reflektoru narodila, je shodou okolností dnem, kdy bezmála patnáct set kilometrů severovýchodě odtud zemřel její strýc Leopold.

Dnes žije paní Najmanová ve středních Čechách, v menším městě necelou hodinu jízdy od Prahy. Do Československa přesídlila i s rodinou jako jedenáctiletá v roce 1950. Její matka Marie byla tou dobou už pět let vdovou, otec Vlasty Najmanové, který za druhé světové války sloužil v 1. československém armádním sboru v SSSR, padl v roce 1945 na polské straně nedaleko Ostravy. Jeho ženě pak trvalo roky, než si na sovětských úřadech vydobyla právo vrátit se do rodné země.

Ani nový začátek v Československu ovšem nebyl jednoduchý. Paní Najmanová vzpomíná, že ačkoliv doma vždycky mluvili česky, zdaleka ne všemu rozuměli, "zvlášť v té Ostravě, kde je nářečí". Matka se okamžitě pustila do horečného zařizování československého občanství pro sebe i příbuzné.

"Přijeli jsme sem a byly tady procesy, Slánský a tak dále. Já si to jako holka v těch jedenácti dvanácti třinácti pamatuju. A víte, co říkávala babička mojí mamince? Máňo, buď ráda, že ti muže zabili ve válce. Kdyby přežil, teď by ti ho (tady) zavřeli," shrnuje komunistické represe v Československu Vlasta Najmanová.

Unikátní seriál Aktuálně.cz Češi a Velký teror

Češi a velký teror (poutak)
Foto: Štefan Novák
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy