Český legionář se zamiloval a zůstal v Rusku. Po zatčení ho už rodina nikdy neviděla

Obrazem: Českého legionáře zatkli v Rusku během čistky. Zbyla po něm jediná fotka
Ruští potomci legionáře Tomáše Hájka. Uprostřed je vnuk Oleg Gajek, který se později rozhodl vypátrat více informací o popraveném dědovi. Zdroj: archiv Olega Gajeka.
Dana Prokešová, Františkova dcera a česká vnučka legionáře Tomáše Hájka. Zdroj: Štěpán Černoušek, Gulag.cz.
Oleg Gajek při rozhovoru pro organizaci Gulag.cz. Vydal se po stopách dědy až na jeho rodnou Moravu. Zde našel českou část rodiny. Tomáš Hájek se totiž ještě před odjezdem do Ruska oženil i zde, zůstal po něm syn František.
Brumovice, rodná ves Tomáše Hájka. Byl synem domkáře Václava Hájka a jeho manželky Rozíny.
Foto: Koláž: Dan Poláček, Archiv Štěpána Černouška / Gulag.cz
Jan Gazdík Adéla Dražanová, Štěpán Černoušek, Gulag.cz, Jan Gazdík
6. 12. 2021 6:17
Československých legionářů bylo v Rusku přes 60 tisíc. Až dva tisíce z nich se ale rozhodly nevrátit se do původní vlasti. Mnozí založili v Rusku i rodiny. Zanedlouho však dostihl i je Velký teror: vykonstruovaná obvinění, mučení, odsun do gulagu či likvidace. O tragických osudech většiny z těchto legionářů nic nevíme.

Historie československých legionářů v Rusku z období první světové a ruské občanské války je dobře zmapovaná. Mnohem méně známé jsou však příběhy těch legionářů, kteří v Rusku zůstali i po roce 1920. Jedním z nich byl Tomáš Hájek.

Série Aktuálně.cz Češi a Velký teror
Série Aktuálně.cz Češi a Velký teror | Foto: Štefan Novák

Původním povoláním cukrovarnický dělník, někdejší voják rakousko-uherské armády a později i válečný zajatec se rozhodl nevracet se domů kvůli ruské manželce, kterou potkal na Sibiři.

V žádosti o uvolnění z československých legií Hájek uvedl, že je svobodný a bezdětný. Ani jedno nebyla pravda. Ministerstvo vojenství Československé republiky nicméně 25. ledna 1920 žádosti vyhovělo a vydalo Hájkovi průkaz číslo 298 o osvobození od vojenské služby.

Syn brumovického domkáře Václava Hájka a jeho manželky Rozíny přišel na svět v dubnu 1887. Oba rodiče byli reformovaní evangelíci, Tomáš byl pokřtěn v evangelickém chrámu Páně v Kloboukách u Brna. Dětství a dospívání prožil na Moravě. V Hodoníně si také v roce 1908 odsloužil prezenční vojenskou službu u 6. dragounského pluku a o čtyři roky později se oženil s Anežkou Drábkovou, zaměstnáním služebnou.

Společně měli novomanželé prožít jen dva roky: poté co v létě 1914 propukla první světová válka, Tomáš Hájek narukoval do rakousko-uherské armády a odjel na ruskou frontu.

Do zajetí padl podle dobových dokumentů v červenci 1917 a v zajateckém táboře v Darnici (dnes součást Kyjeva) se záhy přihlásil do československých legií. Tou dobou měl už doma na Moravě kromě manželky i syna Františka, který se narodil v dubnu 1915 po otcově odjezdu do války. 

Příběh bolševiky zavražděného legionáře Tomáše Hájka, jehož potomci žijí v Česku i Rusku: 

Ve čtvrtém díle cyklu "Češi a Velký teror" mapujeme osudy českých legionářů, kteří se v Rusku usadili a ve 30. letech byli popraveni. | Video: GULAG

V československých legiích Hájek sloužil v několika jednotkách - až do září 1919, kdy předstoupil před vojenskou lékařskou komisi, která jej uznala schopným "neřadové služby v týlu".

"Bojová činnost pro něj končí. Od 26. listopadu 1919 je zařazen ke strážnímu praporu a vyškrtnut ze seznamu 1. jízdní baterie Kulikovského," píše ve sborníku (ne)Zapomenutí legionářští bráškové - Kloboucko badatel František Trávníček. 

Zamiloval se a zůstal v Rusku

"Můj děd byl československý legionář, bojoval na Sibiři. Došel až do Irkutské oblasti, kde potkal moji babičku," vysvětluje Oleg Gajek, syn Tomášova "ruského" syna Alexandra.

"Babiččina rodina bydlela poblíž stanice Usolje, teď je to město Usolje-Sibirskoje v Irkutské oblasti. Usolje tehdy obsadili partyzáni, byl to strašný chaos. Po nějaké době tam dorazili Češi a rychle obnovili pořádek. Začala znovu fungovat pekařství, prostě všechno. O víkendech se tancovalo a právě během jednoho tanečního večera se moje babička Natalija seznámila s mým dědečkem (Tomášem Hájkem - pozn. red.). Dědeček se jí dlouho dvořil a nakonec se vzali," vypráví Oleg.

Když pak Češi odcházeli do Vladivostoku, odkud začínala jejich cesta kolem světa do nově vzniklého Československa, Natalija těžce onemocněla. Tomáš Hájek, aby neohrozil její zdraví, se rozhodl zůstat v Rusku. "Odjel do Irkutsku a písemně požádal o zbavení povinnosti sloužit jako legionář," shrnuje jeho vnuk Oleg Gajek. 

Natalija tehdy nevěděla, že její český manžel je už ženatý v původní vlasti. Dozvěděla se to až později, když Hájkovi přišel do Ruska dopis, že má na Moravě syna. Na vůli bývalého legionáře zůstat v sovětském Rusku to však nic nezměnilo. 

První chlapec, kterého Natalija přivedla na svět, podle Olegova vyprávění zemřel. Druhý, Alexandr, byl Olegův tatínek. Narodil se v roce 1924. Později následovaly ještě dcery Valentina, Lydija a Jelena. 

Hájkovo jméno vytesali na pomník obětí války

První zkušenost s ruským represivním systémem získal Tomáš Hájek už v roce 1920, kdy pracoval jako dozorčí policista na železniční stanici v Irkutsku. Jeho tehdejší zatčení nebylo politicky motivované, důvodem byla podle rodinného vyprávění jakási nedbalost, za niž Hájek dostal čtyři roky vězení. Na svobodu se nicméně dostal už po roce. 

Právě v této době byl na Moravě prohlášen za mrtvého. V databázi Vojenského ústředního archivu stojí, že zemřel 27. ledna 1921. Důvod byl prostý: jeho česká manželka Anežka jen takto mohla dostat vdovský důchod, aby měla se synem Františkem z čeho žít.

Hájkova česká žena se o osudu manžela a o jeho rozhodnutí nevrátit se domů dozvěděla od jiného legionáře.

"Asi jí to bylo líto," říká Dana Prokešová, Hájkova "česká" vnučka a Františkova dcera. "Držela to celé v tajnosti. Říkala, že děda umřel a že byl na italské frontě," vypráví s tím, že její otec František měl z faktu, že nikdy nepoznal tátu, trauma. "Když rodiče čekali mě, byl Mnichov a mobilizace. Táta měl narukovat a měl hrůzu z toho, že se narodí další děcko, které nebude mít otce," vysvětluje Dana Prokešová. 

V Brumovicích je jméno Tomáše Hájka vytesáno na pomníku padlých z první světové války. 

Druhé zatčení

Když Tomáše Hájka propustili v roce 1921 z bolševického vězení, odešel s manželkou Natalijí do vesnice Sosnovka, kde se živil jako lesník. Svou ženu naučil česky, avšak rodný jazyk používali hlavně ve chvílích, kdy byli kolem cizí lidé a on chtěl Nataliji sdělit něco důvěrného. "I doma se mluvilo trochu česky, ale pak, když dědu (opět) zatkli, 'hodiny češtiny' skončily," vypráví Oleg Gajek. Jeho otec Alexandr prý už česky neuměl.

"V Sosnovce se nacházelo sanatorium pro vojáky a dědeček tam začal časem pracovat jako správce hospodářství. Pak jezdil ke zlatým dolům u řeky Leny. A právě tam ho zatkli," říká Oleg. 

Psal se rok 1935 či 1936 a v Sovětském svazu probíhaly rozsáhlé stalinské čistky, které měly zanedlouho vyvrcholit obdobím takzvaného Velkého teroru. Za oběť mu padly miliony lidí mnoha národností, včetně tisíců Čechoslováků. Hájka zatkla tajná policie NKVD, jejíž příslušníci podle Olega přijeli i za Natalijí domů a sebrali všechny Tomášovy věci.

"Veškeré papíry, doslova všechno. Náhodou zůstala jediná dědova fotografie, taková maličká. Tu jsem pak u babičky našel. Už jsem byl starší, asi v desáté třídě. Našel jsem tu fotku, zvětšil ji a pořídil několik kopií," říká Oleg. 

Když Tomáše Hájka zatkli poprvé počátkem 20. let, Natalija chodila po sousedech či známých a sbírala podpisy pod žádost o jeho osvobození. Poté co jejího manžela sebrala NKVD, se k tomu odhodlala znovu. Ale tentokrát se málem dostala do problémů. "Babičce bylo řečeno něco v tom smyslu, že pokud bude sbírat podpisy, zatknou i ji a děti se ocitnou v dětském domově. A tak se doma dlouho o dědečkovi nemluvilo, měli z toho velký strach," vysvětluje Oleg.

Nic o něm nevíme

Po smrti Josifa Stalina a XX. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, na němž Nikita Chruščov odsoudil kult Stalinovy osobnosti, začaly v Sovětském svazu rehabilitace obětí politických represí. Oleg Gajek byl tehdy ještě dítě, ale později, v dospívání, se pokusil o osudu svého předka něco zjistit.

"Napsal jsem žádost na ministerstvo vnitra a dostal odpověď, že informace nejsou." To samé se opakovalo v 90. letech, když se Sovětský svaz rozpadl a bývalou KGB nahradila FSB. "Požadované informace nejsou," opakovaly úřady stále stejnou větu. A tak se Olegovo úsilí obrátilo jinam. 

Dotkl se Velký teror i vašich předků?

Pokud máte ve své rodině či ve svém okolí někoho, koho se dotkly sovětské represe, a jste ochotni se s touto historií podělit, ozvěte se na [email protected].

Oleg, sám tehdy mnohonásobný otec, už dlouho věděl, že jeho rodina musí mít v Česku příbuzné. Jeho babička Natalija sice dlouho mlčela, ale nakonec o dědovi přece jen něco pověděla. Oleg se pustil do pátrání. Kontaktoval Československou obec legionářskou (ČSOL), napsal i do vojenského archivu. Zanedlouho z Česka obdržel kopii dědečkova osobního spisu.

"Takový velký soubor papírů," říká Oleg. V legionářské obci mu tehdy hodně pomohl zmíněný badatel František Trávníček. "Podnikl vlastní výzkum a nalezl naše české příbuzné. Dal mi na ně kontakt, spojili jsme se."

Vyhledání rodiny Tomáše Hájka na Moravě nebylo snadné. Svou roli sehrálo i to, že Tomáš byl původně evangelík a matriky nebyly v té době zcela přístupné. K vyhledání jeho původní rodiny ale pomohla jeho svatba. Nevěsta Anežka pocházela z Rohatce a v původním domě stále bydlela rodinná příbuzná. Díky ní se podařilo dohledat vnuka Tomáše Hájka, který byl v té době těžce nemocen. O 14 dní později zemřel.

Sblížení Hájkovy česko-ruské rodiny

"Bylo to jako blesk z čistého nebe," vzpomíná Dana Prokešová. "Dozvěděli jsme se, že v Rusku máme rodinu a že se s námi chtějí spojit…" To bylo v roce 2010, Hájkovi čeští potomci tehdy ani nevěděli, jak dědeček vypadal. Zjistili to až z jediné fotografie, která se po Hájkově zatčení dochovala a kterou Oleg našel po mnoha letech u babičky Natalije. Dana vzpomíná na moment, kdy snímek Tomáše Hájka porovnala s fotkou svého bratra - podoba byla až neuvěřitelná. 

V roce 2012 se vypravili čeští příbuzní za Olegem a jeho rodinou do Ruska. Hned prý bylo vidět, že jsou spříznění. Radka Voříšková, Hájkova pravnučka, vypráví, jak jí Oleg Gajek připomínal jejího dědečka Františka.

Česká a ruská část rodiny jsou v kontaktu dodnes a Oleg je přesvědčen, že jeho děd by tomu byl rád. Co se s ním ale stalo? Pravděpodobně byl popraven. "A to je teď můj hlavní úkol. Zjistit, kde je pohřbený," uzavírá Oleg Gajek. 

Přiznávali se až po mučení

Existuje ale víc případů, jako je ten Tomáše Hájka. I k nim ale některé informace chybí. Výzkum organizace Gulag.cz ukázal například na osud Štěpána Horycha z městečka Terezov (dnes Terezín) na jižní Moravě, shodou okolností necelých pět kilometrů od "Hájkových" Brumovic. I na jeho případ upozornil badatel František Trávníček. 

Horych, narozený v prosinci 1894, také narukoval do rakousko-uherské armády. Na východě byl zajat už v roce 1915 a poslán do Kyjeva, odkud po několika dnech putoval do města Volsk na řece Volze, aby pracoval pro místního statkáře. O dva roky později vstoupil do československé legie, s níž bojoval v ruské občanské válce proti Rudé armádě. 

O propuštění z vojska požádal 9. února 1920 s odůvodněním, že se chce usadit v Irkutsku. Později pracoval jako vedoucí obuvnického závodu v Krasnojarsku.

Horych byl zatčen v roce 1938 v období Velkého teroru. NKVD jej obvinila ze špionáže, k níž se při druhém výslechu, s největší pravděpodobností po mučení, přiznal. V květnu 1938 byl odsouzen k smrti a 27. července zastřelen. V roce 1959 byl rehabilitován.

V této síti údajných československých špionů uvízli ještě dva krasnojarští Češi - Vladimír Říha, který se narodil českým emigrantům v sibiřském Tomsku v roce 1910, a Jan Neubauer, rodák z Polné u Jihlavy, který emigroval do SSSR z politického přesvědčení.

Podle pátrání Alexeje Babije z krasnojarské pobočky organizace Memorial je pravděpodobné, že Štěpán Horych a další popravení v Krasnojarsku byli pohřbeni do masových hrobů za městem, kde se nachází závod na zpracování hliníku. V 50. letech byly prý při stavbě závodu ostatky nalezeny a odvezeny neznámo kam. Dodnes se aktivistům a pozůstalým nepodařilo vyjednat s místními orgány výstavbu památníku.

Ještě před zatčením se Štěpán Horych v Krasnojarsku oženil a měl dceru Lydii. Ta se po druhé světové válce vydala do Československa za svými příbuznými a naopak jeden ze Štěpánových bratrů v roce 1968 odjel do SSSR hledat stopy. Více informací však není. V Terezíně dodnes žijí příbuzní Štěpána Horycha, ale rodiny, na rozdíl od Hájkových, v kontaktu nejsou.

Bolševici se legionářům mstili i po letech

"Legionáři, kteří se rozhodli žít v Rusku nebo tam byli po druhé světové válce uneseni, většinou zmizeli z povrchu zemského. Jen výjimečně se dozvídáme o jejich potomcích ve Vladivostoku, Irkutsku či v jiných částech Ruska. Týká se to i těch, kteří z legií vystoupili a přešli k Rudé armádě. Velký teror semlel nakonec i je," říká místopředseda zahraniční komise legionářské obce (ČSOL) Radim Chrást. "Po vykonstruovaném procesu tak třeba zavraždili Jaroslava Štrombacha, který to dotáhl v hodnosti generála až na velitele 44. střelecké divize Rudé armády."

Jaroslava Štrombacha zastihla čistka vedená proti bývalým carským důstojníkům, emigrantům a cizincům v Charkově v roce 1930. Obviněn byl ze spiknutí a příprav povstání proti sovětské moci.

Při mučení se přiznal ke všemu, co po něm požadovali. Vojenské kolegium OGPU v Charkově odsoudilo Štrombacha k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 27. května 1931 ve dvě hodiny v noci.

Dalším příkladem je osud legionáře Bohumila Boreckého, kterého si NKVD našla v Československu až po druhé světové válce. Sověti mu nezapomněli, že na podzim 1918 se účastnil potlačení dvou bolševických povstání v Krasnojarsku.

Po odvlečení do Sovětského svazu obvinili Boreckého z nařízení popravy pěti bolševiků v období jeho působení u československých legií. Odsouzen byl 25. března 1950 za ozbrojené protisovětské povstání, organizovaný pokus uchopit moc a službu v carské tajné policii k trestu smrti, který byl později změněn na 25 let. Borecký nakonec zemřel v gulagu.

"V ruských zajateckých táborech zahynuly v první světové válce desetitisíce Čechů. O nich už něco málo víme. Avšak pokud jde o legionáře, které zlikvidoval Velký teror, jsme zatím v úplných počátcích. Možná je jich dokonce víc než badateli Gulagu.cz zmíněné dva tisíce," dodává Radim Chrást.

Unikátní seriál Aktuálně.cz Češi a Velký teror

Češi a velký teror (poutak)
Foto: Štefan Novák
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 6 minutami

Na hranici mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem se střílí

Na hranici mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem po sobě střílí pohraničníci, uvedly agentury. Na jaře si podobný střet vyžádal desítky mrtvých.

Zdroj: ČTK
Další zprávy