Kdy jste přijel do Minsku?
Přijel jsem 15. srpna. Dlouho jsem si vyčítal, proč jsem nejel už na volby 9. srpna, ale měl jsem problém s akreditací. Byla připravená, ale ministerstvo zahraničí mi ji odmítalo vydat. Potom tam zašel můj kolega a podařilo se mu ji z nich dostat, tak jsem mohl do Běloruska odjet. Následující den jsem zrušil všechny své zakázky a plány a doufal jsem, že to moji klienti pochopí a odpustí mi.
Byl jste svědkem obřích demonstrací, fotil jste protestující Bělorusy a mluvil jste s nimi. Jaká je v Minsku atmosféra a jak se proměňuje v čase?
Bohužel jsem nezažil tu hrůzu, která se odehrávala několik dní po volbách (tehdy pořádkové síly demonstrace brutálně rozehnaly, několik lidí zemřelo, stovky dalších jsou raněné, pozn. red.). Ale z toho, co mi lidé řekli, tak všichni byli v šoku. "Jak se mohlo něco takového stát a za co nás tak bijí?" byla slova, která jsem slyšel prakticky od každého. Potom se ale situace změnila. Lukašenko stáhl speciální jednotky OMON a lidé po celé zemi se začali organizovat při nenásilných protestech.
Natáčel jste i zaměstnance minské továrny MTZ, jak jdou do stávky.
Ano, začaly stávkovat továrny a velké podniky. V Minském traktorovém závodě pracuje 16 tisíc lidí. Dva tisíce zaměstnanců už předtím podpořily stávku svými podpisy. Chtěli stávkovat proti krokům režimu a proti pochybným výsledkům prezidentských voleb. Ale za několik dní byla stávka potlačena, protože lidem vyhrožovali, že přijdou o práci.
Později jsme kontaktovali Sergeje Dylevského, který jednal s premiérem a byl vůdcem stávky v továrně. Tři dny po našem rozhovoru ho zatkl OMON. Zatím byl zadržen na deset dní za organizování stávky.
Kdo je Jevgenij Maloletka?
Jevgenij Maloletka je ukrajinský fotograf, který začal svou kariéru v roce 2009 jako fotoreportér pro lokální zpravodajské agentury. Později se jeho práce objevila i v prestižních zahraničních médiích, jako je The Washington Post, The New York Times, Der Spiegel, El País nebo The Associated Press. V současnosti je na volné noze.
Mezi jeho nejznámější práce patří pokrývaní protestů na Ukrajině a také konfliktu na Krymu. Více o Maloletkově práci najdete na jeho oficiálních stránkách.
Viděl jste policii používat proti demonstrantům hrubou sílu? Nebo nějaké zatýkání?
Velké boje v ulicích jsem nestihl. Poslední den, co jsem byl v Minsku, policie zatkla člověka s vlajkou, který stál vedle nás. Přistoupilo k němu několik příslušníků OMON, naložili ho do auta a rychle odjeli.
Jaká událost během protestů na vás udělala nejsilnější dojem?
Nebyl v Bělorusku poprvé. V roce 2010 jsem pokrýval tamní volby a byl jsem svědkem rozehnání demonstrace na Náměstí nezávislosti. Už tehdy to byl velmi silný zážitek. Šlo ale jen o velmi krátkou návštěvu a nedošlo mi tehdy vše, co nyní. Za těch deset let se v Bělorusku mnohé změnilo.
Tentokrát mě zasáhla disciplinovanost Bělorusů. Ty protesty fakticky nemají vedení, lidé se i přesto chovají velmi civilizovaně a slušně. Neviděl jsem žádné ničení nebo vandalismus, lidé nelezli na sochy nebo památníky, až legračně pořád přecházejí silnici jen podle pravidel, na rozdíl od Ukrajiny. Kamarádi mi vyprávěli, jak během zátahů policie a zatýkání demonstranti utíkali před jednotkami OMON a přesto často čekali, až jim na přechodu blikne zelené světlo. Po skončení masových demonstrací bylo na ulicích velmi čisto, někteří lidé dokonce sami uklízeli po druhých.
Co vám lidé říkali, když jste se s nimi setkal?
Nejčastěji jim vadí falšování voleb. Pak je samozřejmě silně zasáhlo, když policie během celostátních protestů použila proti vlastním lidem brutální sílu. Lidé chtějí více svobod, mít možnost svobodně vyjádřit názor, právo protestovat v zemi, ve které bylo donedávna zakázaný dokonce příliš hlasitý jásot na ulici.
Jak policie reaguje na média? Zakazují vám něco natáčet, někam chodit nebo s někým mluvit?
OMON a policie novináře nesnáší. Před továrnou MTZ ke mně jeden z nich přišel a vyhrožoval mi, že mě praští. Nechtěl, abych ho natáčel.
Mluvil jste i s některým z policistů nebo s podporovateli prezidenta Lukašenka?
Dělal jsem rozhovor s podplukovníkem policejní akademie, který odstoupil z funkce poté, co jeho kolegové masově zatýkali a bili lidi. To byla jeho forma protestu. Pak dokonce jezdil k vazební věznici ve městě Žodino, aby pomáhal rozvážet propuštěné zatčené, kteří byli ve vážném stavu s těžkými zraněními.
Mluvil jsem i s jedním z dělníků traktorového závodu, který ve volbách hlasoval pro Lukašenka, a pochopil jsem, proč ho někteří lidé stále podporují. Mnozí si pořád myslí, že neexistuje pro Bělorusko lepší vůdce než Lukašenko. A stejně jako všichni ostatní chtějí vyšší platy a penze.
Dokážete porovnat tyto protesty s demonstracemi na ukrajinském Majdanu v roce 2014, které jste taky fotografoval? V čem se liší a v čem si jsou podobné?
Scénář použití síly ze strany vlády je podobný, ale reakce druhé strany podobná není. Bělorusové nechtějí v tuto chvíli Majdan a nějaká radikální řešení. Více jim imponuje arménský scénář (Arménie zažila revoluci před dvěma lety a vedl ji opoziční poslanec Nikola Pašinjan, pozdější prezident, který si ale souběžně vyjednal také podporu z Moskvy, pozn. red.).
Je složité srovnávat Ukrajinu a Bělorusko. Jsou to dost odlišné země a od rozpadu Sovětského svazu se mnoho věcí změnilo.
Jaký výsledek protestů očekáváte?
Lukašenko dal ve svých vystoupeních v továrně vyrábějící těžká a vojenská vozidla MZKT a také v projevu minulou neděli najevo, že se nehodlá vzdát trůnu. Tajné služby a ozbrojené složky budou hledat a zatýkat nejaktivnější lidi z opozice, která i bez toho vlastně nemá žádné vedení. Ale řekl bych, že to vše potrvá dlouho. Opozice bude o víkendech svolávat velká shromáždění a režim se bude snažit tyto mítinky překazit a bránit jim.
