S výjimkou Lyndona B. Johnsona se Alžběta II. osobně potkala a znala se všemi poválečnými prezidenty USA. A všechny si je získala, počínaje Harrym Trumanem. "Když jsem byl malý kluk, četl jsem si o pohádkových princeznách - a tady jedna je," uvítal ji Truman v roce 1951 v Bílém domě. Ještě jako princeznu Elizabeth, která se pak brzy stala královnou.
Když už jako Alžběta II. v roce 1957 znovu navštívila Bílý dům, měl na sobě prezident Dwight Eisenhower vyznamenání, které mu jako někdejšímu veliteli spojeneckých sil v Evropě za 2. světové války udělil její otec, král Jiří VI.
O dva roky později Eisenhower královně oplatil návštěvu. Přivítala ho na svém oblíbeném hradě Balmoral. Její pozornosti neušlo, jak americkému prezidentovi chutnaly skotské lívance (anglicky drop scones), a tak mu následně poslala recept.
John F. Kennedy byl prvním prezidentem USA, kterého společně s jeho chotí Jacqueline královna hostila přímo v Buckinghamském paláci. Ale pravděpodobně ještě blíže měla podle historiků z obou stran Atlantiku k Ronaldu Reaganovi, kterého vzala na hradě Windsor na dlouhou vyjížďku na koni, zmiňuje magazín Politico.
Reaganův nástupce v Bílém domě, George Bush starší, ji vzal na oplátku do Baltimoru na baseball. Jeho syn, George Bush mladší, se ovšem dopustil faux pas, když ji v roce 2007 hostil v Bílém domě a chtěl připomenout jednu z jejích předchozích návštěv v USA z roku 1976.
Jenže se přeřekl a místo toho zmínil letopočet 1776. Uvědomil si to, krátce pohlédl na královnu a pak se zpět obrátil k publiku. "Podívala se na mě, jako se jen matka může podívat na dítě," informoval přítomné.
Královna pak svůj přípitek během slavnostní večeře uvedla: "Přemýšlela jsem, zda nemám začít slovy 'když jsem zde byla v roce 1776'." A Bush při své zdravici zareagoval: "Vaše Veličenstvo, to už nepřekonám."
Alžbětě II. podlehl i "Irčan" Biden
Nebylo to jen kvůli Alžbětině věku, proč si i současný prezident Joe Biden při setkání s ní vzpomněl na vlastní matku. Byl to důkaz úcty a respektu, který si u něho získala. Po své poslední návštěvě u královny, loni v červnu ve Windsoru, Biden o Alžbětě II. řekl: "Myslím, že by ji to neurazilo, ale připomněla mi moji matku. Výrazem a velkorysostí. Byla velmi laskavá."
Rodina jeho matky přitom pocházela z Irska. Když se měl Biden jako tehdejší americký senátor v roce 1982 během návštěvy Londýna poprvé osobně setkat s Alžbětou II., dostal od matky přísné "irské" poučení. "Neukláněj se před ní. Jsi Biden," instruovala svého syna.
Alžběta II. byla ve svých veřejných vystoupeních striktně politicky neutrální. Svojí přirozenou autoritou ovšem byla, například podle amerického publicisty Olivera Wisemana, "klidnou silou" britsko-amerického spojenectví, historií podloženého "zvláštního vztahu", jak to poprvé nazval premiér Winston Churchill ve svém projevu ve Fultonu v březnu 1946.
Jak Amerika poučila Británii
Jedním z nejlepších příkladů byla její už výše zmíněná návštěva Washingtonu v roce 1976 na dvousté výročí americké nezávislosti. Pro britskou královnu to nebyla vůbec jednoduchá věc - osobně se zúčastnit oslav události, kdy v roce 1776 třináct amerických kolonií deklarovalo nezávislost na Království Velké Británie a založilo samostatné Spojené státy.
Alžběta II. do USA nedorazila přímo na Den nezávislosti, tedy 4. července. Jak deník New York Times tehdy citoval zdroj z britské ambasády ve Washingtonu, "to už by bylo příliš, odpuštění má své meze". S dvoudenním zpožděním ale královna přednesla ve Filadelfii důležitý projev.
"Den nezávislosti by měl být oslavován v Británii stejně silně, jako je v Americe. Ne z radosti, že se americké kolonie oddělily od Britské koruny, ale v upřímném vděku za to, že tato skvělá republika dala Británii velmi cenné poučení. Naučili jsme se respektovat právo jiných si samostatně vládnout, podle svých způsobů," prohlásila Alžběta II.
Její nástupce na britském trůně, král Karel III., je ve Spojených státech, které mnohokrát navštívil, také dobře znám. Tajná služba Spojených států amerických pro něho má kódové označení "Jednorožec".
S výjimkou Jimmyho Cartera se princ Charles setkal se všemi prezidenty, počínaje Richardem Nixonem. Už tuto svoji vůbec první návštěvu USA z roku 1970 ovšem Charles následně komentoval s dosti ironickým přídechem.
"To bylo velmi zábavné. To bylo tenkrát, kdy se mě snažili oženit s Tricií Nixonovou," zavzpomínal Charles pro americkou televizi CNN, že během návštěvy se mu nejvíce věnovala prezidentova dcera a že Richard Nixon si prý osobně hodně myslel na to, že by to mohli dát s tehdy jednadvacetiletým princem dohromady.
Charles v USA pykal ze smrt Diany
Tato historka ilustruje, že Charlesův pohled na Ameriku, a stejně tak pohled Ameriky na něj, byl vždy složitější a ambivalentnější než v případě jeho matky. Podle britských i amerických novinářů se tak ani jako král Karel III. nejspíše nebude moci vyrovnat oblibě Alžběty II. v USA. Určitě ne hned a možná nikdy.
Britská novinářka Ella Creamerová ve svém textu pro zpravodajský web Politico zmiňuje výzkumy veřejného mínění, ve kterých byla Alžběta II. v USA vždy mnohem populárnější než Charles. Například v šetření z letošního května ji 63 procent dotázaných vnímalo pozitivně, u Charlese to byla pouze třetina Američanů.
Ještě hůře Charles dopadl letos v únoru v průzkumu, ve kterém Američané seřadili podle obliby současné i bývalé členy britské královské rodiny. Zatímco první příčku obsadila princezna Diana a druhou Alžběta II., Charles byl až na devátém místě, opět s oblibou jen necelé třetiny dotázaných.
Podle novinářky Creamerové to vystihuje jednu část jeho problému s americkou veřejností, což byl právě nepovedený sňatek s Dianou a její tragická smrt. "Hodně z této antipatie (vůči Charlesovi) je pozůstatkem zhroucení jeho manželství s Dianou, kterou v USA milovali," píše Creamerová.
Klima asi půjde stranou
Nejen ona pak upozorňuje na další příčinu Charlesovy slabé popularity v Americe. Na rozdíl od přísně a až úzkostlivé dodržované neutrality Alžběty II., kvůli které ani nevolila, byl Charles "znám svými výlety do politiky", jak píše i americká rozhlasová stanice NPR. Tedy například svým aktivismem na poli životního prostředí a především v boji proti dopadům změny klimatu.
"Zvláště v USA může věci komplikovat to, že Karel III. je zdaleka více politickou postavou než jeho matka," upozorňuje také publicista Wiseman.
Jako princ se dlouhodobě snažil uplatnit vliv mimořádně známé osoby, ale stále ještě nesvázané povinnostmi a omezeními hlavy monarchie. "Svět se ocitl na hraně. Pokud máme vyhrát, musíme mobilizovat úsilí, jako bychom byli ve válečném stavu," napsal na začátku letošního roku ke klimatickým změnám.
Teď se bude muset rozhodnout, jak a zda vůbec může v těchto svých aktivitách veřejně pokračovat. "S tím, jak král Karel III. zahajuje svoji vládu nového britského monarchy, se pozornost upře na to, jestli využije postavení hlavy státu, aby propagoval věci, kterým se tak zaujatě věnoval desítky let," konstatovala americká stanice NPR.
Konkrétně ve Spojených státech, kde je velká část společnosti k existenci změny klimatu a jejích dopadů skeptičtější, než jsou lidé v Británii a ve většině evropských zemí, by to podle amerických médií jeho pozici nástupce Alžběty II. ještě více podráželo.
Konec "žužu diplomacie"
"Měkká, sladká, výrazně apolitická diplomacie královny Alžběty II. učarovala Američanům," píše novinářka Creamerová, která to ve svém textu doslova nazývá "žužu diplomacií" (anglicky marshmallow diplomacy). A pak dodává: "Pokud bude Karel III. pokračovat ve své aktivistické práci, bude ho to stát nejen propad v hodnocení u americké veřejnosti - které je už poznamenáno jeho aférou z 90. let -, ale také v americkém zájmu o britskou monarchii jako takovou."
Podle Wisemana byla Alžběta II. "strážným andělem zvláštního vztahu" mezi Amerikou a Británií. "Bude její syn, král Karel III., po její smrti schopen tuto mezeru zaplnit?" ptá se americký publicista. Na jednu stranu píše, že sám Charles už dříve tvrdil, že jako panovník se bude politicky angažovat zdaleka méně, než činil jako princ, a že bude samozřejmě reflektovat zásadní proměnu své role.
Lze si ale i tak "snadno představit, že zde, v Americe, bude mnohem více politizovanou postavou, než byla jeho matka," dodává Wiseman. Odchod královny je podle něho pro americko-britské vztahy špatnou zprávou.
"Pokud máte za to, že postavení a vliv země ve světě nejsou určovány jen jejím bohatstvím a vojenskou silou, tak je těžké nevidět, že smrt královny Alžběty II. je pro Spojené království těžkou diplomatickou ztrátou," odpovídá si pak i na otázku, zda král Karel III. může svoji matku v této věci plně nahradit.
