Znásilňují je, zabíjejí jim muže, nutí je k otrocké práci a zavírají do vězení. Být ženou v Barmě není snadné. Ty nejstatečnější z nich ale proti vojenské vládě bojují. A není jich málo.
Přinejmenším od roku 1991, kdy vůdkyně barmské prodemokratické opozice Aun Schan Su Ťij získala Nobelovu cenu míru, si většina lidí tak či onak spojuje boj za demokracii v Barmě s ženským elementem.
Za rovnoprávnost a demokracii
Su Ťij ale není jediná žena, která se v aktivním odporu vůči vojenskému režimu angažuje. V Barmě (a barmském exilu) existuje nejméně tucet ženských organizací sdružujících bojovnice za rovnoprávnost.
Skeptik by mohl namítnout, že práva jsou v Barmě upírána nejen ženám, ale všem, kdo netvoří součást establishmentu. Právě proto se ale ženské organizace podílejí na širším boji za demokracii.
Zakladatelka Akční skupiny šanských žen (SWAN) a členka předsednického výboru Barmské ženské ligy (WLB) Hseng Noung se do něj zapojila před rovnými třiceti lety, kdy se ve svém rodném Šanském státě na severovýchodě Barmy přidala k povstalcům.
"Ozbrojených akcí jsem se neúčastnila, obstarávala jsem spíš komunikaci," vzpomíná tato drobná žena během rozhovoru pro Aktuálně.cz v pražské restauraci Orange Moon.
Lepší místo k setkání šlo stěží vybrat - zdejší menu se skládá ze specialit barmské i thajské kuchyně. V Thajsku tráví Hseng Noung většinu času, pokud zrovna necestuje po světě (do Prahy zavítala na pozvání festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který ji obsadil do jedné z porot).
Znásilňování a otrocká práce
Do rodné Barmy se vrací příležitostně, ovšem pouze do oblastí při thajské hranici. Hlouběji ve vnitrozemí by riskovala, že někdo rozpozná její tvář. Přeci jen je "nepřítelem státu" a musí se mít na pozoru.
Na otázku, jaký je její postoj k ozbrojenému konfliktu, který trvá v Barmě prakticky nepřetržitě už od vyhlášení nezávislosti v roce 1948, odpovídá bez váhání:
"Samozřejmě, že bych dala přednost tomu, kdyby občanská válka mohla skončit hned teď. Ale povstalecké skupiny plní důležitou funkci ochrany před barmskou armádou. Na území, kde žádní rebelové nepůsobí, si vládní jednotky dovolují více a civilní obyvatelstvo to pociťuje na vlastní kůži," vysvětluje.
Znásilňování žen, vypalování vesnic, nahodilá střelba na bezbranné vesničany podél silnic - to vše je v Barmě na denním pořádku. Stejně jako otrocká práce.
Vláda nutí obyvatele, aby se podíleli na stavbě silnic a dalších infrastrukturních projektech bez jakéhokoli nároku na odměnu. Taková praxe je samozřejmě ilegální a Barma jí porušuje konvence, které sama podepsala.
Na základě dohody, kterou junta uzavřela koncem února s představiteli Mezinárodní organizace práce (ILO) by nyní alespoň měly být vytvořeny mechanismy, které umožní tyto případy vyšetřovat.
Raději bič než cukr
Jakýkoli podobný náznak kooperace ze strany Rangúnu, ať už je motivován jakkoli, je v poslední době spíše výjimkou. Hseng Noung přesto nechce z dohody vyvozovat předčasné závěry. Jak říká, to, co barmští generálové slibují a co pak v praxi dělají, se od sebe velice často liší.
Příkladem za všechny může být nekonečný proces přípravy nové ústavy, která má podle jejich slov nastartovat cestu k demokratizaci a usmíření. Indonéskému ministrovi zahraničí se v polovině února dostalo od jeho barmského kolegy ujištění, že návrh ústavy bude hotov ještě letos, Hseng Noung ale nevěří, že to může cokoli změnit:
"Jak máme tu ústavu považovat za věrohodnou a legitimní, když se na její přípravě nepodílí žádný zástupce Národní ligy pro demokracii (NLD)?"
NLD s velkou převahou vyhrála poslední svobodné volby v Barmě v roce 1990. Vojenská vláda ale jejich výsledky nikdy neuznala a naopak od té doby perzekuuje a vězní představitele strany v čele s Aun Schan Su Ťij.
"Všichni mluví o metodě cukru a biče, ale já bych raději viděla víc práskání bičem než cukru, protože oni si žádný cukr nezaslouží," říká na adresu vojenského režimu v Rangúnu barmská aktivistka.
Zbraně pro Barmu
Čína a Rusko v lednu zamítly v Radě bezpečnosti OSN rezoluci, která vyzývala mezinárodní společenství, aby přestalo nečinně přihlížet tomu, jak situace v Barmě hrozí přerůst v regionální katastrofu. Velvyslanci Pekingu a Moskvy argumentovali, že jde o vnitřní záležitost členského státu a že Spojeným národům nepřísluší, aby v ní podnikaly jakékoli kroky.
"Samozřejmě, že je to hrozba pro mír a bezpečnost v celém regionu," odmítá zmiňovanou argumentaci Hseng Noung. "Barma je hned po Afghánistánu největším vývozcem heroinu. To je přece jasná hrozba."
"A navíc: při množství zbraní a povstaleckých skupin, které v zemi jsou a intenzitě útlaku ze strany vojenského režimu, kdo může zaručit, že se situace nevyhrotí? Barma je sud s prachem, který může kdykoli vybuchnout," dodává.
Rusko a Čína přitom na této situaci coby dodavatelé zbraní rovněž nesou část viny. Zemí a jednotlivých společností, které s režimem čile obchodují, je ale celá řada.
"Jejich zájmy bohužel nejsou totožné se zájmy barmského lidu. My přesto doufáme, že jednoho dne dojde v Barmě k pozitivním politickým změnám," říká Hseng Noung.
