Už z prvních reakcí při projekci filmu o škole, kam společně chodí arabské a židovské děti, bylo zřejmé, že u diváků bude mít snímek úspěch.
Jedna věc však Baraka a jeho bratra Tomera zaskočila: izraelský velvyslanec v Praze, který nejprve stál o setkání s nimi, po filmu spěšně opustil sál a ze schůzky sešlo.
Co se stalo?
Možná si myslel, že je náš film příliš levicový. Možná to má jiné vysvětlení, nevím.
Stává se vám často, že představitelé státu odmítají vaše filmy?
Ne, ani ne. Proto nás to překvapilo. To víte, pracovali jsme na snímku více než tři a půl roku a cestujeme s ním po světě po všech známých festivalech. Ano, film je poněkud provokativní, ale podle mě velmi citlivým způsobem.
Most přes Wadi vypráví o první arabsko-židovské základní škole v Izraeli. Co je na tom příběhu tak zajímavého? Není lákavější divákovi nabízet záběry sebevražedných atentátů nebo manévry armády? Vždyť právě toho vidíme v televizi v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem nejvíc.
Hlavní věc, kterou si divák z našeho filmu odnese je, že pokud v izraelsko-palestinském konfliktu existuje nějaká naděje - a já si nejsem jistý, že ano - nepřijde od lidí, kteří stojí v čele státu. Zaslouží se o to běžní lidé. To je případ rodičů z našeho filmu. Řekli si: kašleme na vládu, chceme lepší vzdělání pro naše děti. A tak vzali celou věc do svých rukou. Je to přitom velmi smutné. Protože i když teď vláda projekt podporuje, stálo to hodně času a námahy.
Takže více podobných škol by pomohlo?
Samozřejmě. Nezáleží na tom, v co věříš nebo jaké názory máš. Když mladí lidé spolu tráví osm hodin denně, naučí se mít rádi. Dojde jim, že druhý člověk je stejná bytost jako oni sami.
Ale jak to dlouho bude trvat? Vždyť i z úst těch malých dětí ve filmu plynou věty jako: "Až vyrostu, budu muset do armády a střílet na Araby". Ve filmu je vidět i vliv rodičů a prarodičů, kteří si na palestinské spolužáky svých dětí rozhodně zvykají hůře než jejich potomci.
To v nich zanechala historie Izraele. A zůstane to tak ještě dlouho.Nemůžete změnit realitu během roku, to trvá věky. Vždyť ani jeden z ředitelů školy neplánuje změnu světa. Chtějí jen zlepšit prostředí, ve kterém děti vyrůstají. A to mi připadá úžasné.
Navštěvujete tu školu pořád?
Ano, občas tam zajedeme. Škole se daří. Rozrůstá se a samozřejmě řeší problémy jako všechny ostatní školy.
Stali se z arabských a židovských rodičů přátelé? Nebo spolu nekomunikují?
Jsou někde uprostřed. Jejich děti se ale upřímně kamarádí. A to je důležité. Až vyrostou, budou se na všechno už dívat jinak.
Je izraelská společnost připravena na podobnou spolupráci, které se daří ve škole Most přes Wadi?
Ne. Ale podobné projekty by mohly pomoci. Představte si rozchod s holkou. Ublížila vám, nechcete ji ani vidět. Když ale chcete s ní znovu navázat kontakt, jde to. Je to zpočátku bolestivé, ale postupem času se dokážete opět normálně bavit.
Kdo teď v Izraeli umí navázat kontakt?
Máme mnoho schopných organizací. Já jsem třeba členem "Tájuš", což znamená v arabštině "žít dohromady". Jsou v ní Židé i Arabové, kteří bojují za mír, nesouhlasí s bezpečnostní zdí a pomáhají Palestincům pod okupací. Už 40 let.
Jak se izraelská kinematografie odlišuje od té středoevropské? Nejsou filmaři "zaseklí" v tématech kolem konfliktu?
Určitě. Za prvé, nemůžete konflikt ignorovat - je všude. Každý zná někoho, kdo v něm zemřel. A každý má k tomu svůj názor. My s bratrem nevěříme, že mezi oběma národy musí stát zeď. Jsme k palestinskému vedení kritičtí, ale na lidech nám záleží. Po čtyřiceti letech života pod okupací je normální, že se člověk začne chovat jako zvíře. A za to cítíme odpovědnost. Zpátky k filmařině: já teď třeba natáčím film o starých lidech, kteří tančí flamenco. Hlavní hrdina se postupně zamilovává do různých žen (smích). Bude to o nekonečné lidské touze po lásce a vztahu. Podobných filmů bychom měli natáčet víc. Lepší se to.
Říkáte, že je potřeba více naděje? Věří v to i izraelští politici?
Ne, oni nevěří. Jinak by se víc snažili. A to platí i o druhé straně - o té palestinské.
Je těžké pracovat na projektech společně s palestinskými režiséry?
Je velmi těžké se na okupovaná území vůbec dostat. Jednou jsem byl na filmovém festivalu v Ramalláhu. Vojáci nás nechtěli pustit, tak jsme museli přejít tajně. Byla to úžasná zkušenost, viděl jsem několik skvělých filmů. Ale spolupráce s Palestinci je téměř nemožná. Navíc se soustředím na spolupráci s bratrem, která je už sama o sobě dost komplikovaná (smích).
S filmem Most přes Wadi máte ve světě úspěch. Překvapila vás přesto příznivá reakce českých diváků?
Ano, diváci reagovali. A dost se smáli. Bratrovi jsem během promítání říkal: proč se smějí? Copak nerozumějí, že to není k smíchu? Nechci ale soudit - jde o dobré znamení. Navíc předkládaný film vždy vyznívá trochu jinak.
Dostalo se vám za film také negativních ohlasů?
Určitě. Nelíbil se třeba našemu otci. Ocenil kvalitu filmu, ale prý si už "není jistý, jestli jsou jeho synové Židé nebo Arabové." Je to skvělý člověk, vždy nás v točení podporoval. Nicméně, jako levicově zaměřený sionista pořád přemýšlí o Izraeli jako o židovském státu. Těžké to bylo také pro rodiče dětí ze školy. Film odráží realitu, ve které jejich děti žijí. Došlo jim, jak těžkými momenty a vývojem studenti školy procházejí. Navíc jsme dokázali, že víme o jejich dětech víc než oni sami. Soustředili jsme se na problémy, ne na to, jak spolu chodí plavat.
