Praha – Byl to moment, kterým revoluce roku 1989, budeme-li ji tak nazývat, vyvrcholila.
Václav Havel složil 29. prosince ve Vladislavském sále prezidentský slib poté, co všichni přítomní poslanci, v drtivé většině členové KSČ, pro jeho zvolení zvedli ruku.
Mezi nimi i předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček. Sám byl v této funkci teprve několik hodin.
Dal by ale mnoho za to, kdyby v této chvíli byl na místě Václava Havla. Dubček moc stál o to, být prezidentem, ale nechtěli ho ani vítězové revoluce, ani její poražení.
Napětí, o němž se mlčelo
Tehdy se o napětí mezi Havlem a Dubčekem veřejně nemluvilo. Oficiálně to oba muži podali tak, že po vzájemné shodě bude Havel prezidentem do prvních svobodných voleb a pak by ho mohl nahradit Dubček.
V zákulisí to ale bylo poněkud složitější a těžko hovořit o tom, že se slovenský politik rozhodl pole vyklidit dobrovolně.
Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu (VPN) se shodly na Havlově kandidatuře v noci z 5. na 6. prosince. Slovenská delegace dorazila na jednání v půl druhé v noci a souhlasila s tím, že Dubček není ideálním kandidátem, přestože na Slovensku má velkou podporu a pro velkou část slovenského veřejného mínění to bude zklamání.
Havel řekl osobně Dubčekovi o své kandidatuře 6. prosince večer. Aktuálně.cz to potvrdil tehdejší představitel VPN Miroslav Kusý, který byl hovoru obou mužů přítomen.
"VPN se jednoznačně přidala k rozhodnutí podpořit Havla. Dubček byl postaven před hotovou věc a musel to vzít na vědomí. Nestavěli jsme problém tak, jestli se veřejné mínění na Slovensku otočí proti nám, či ne. Rozhodovali jsme revolučně, autoritativně, situace si to vyžadovala. Já jsem byl u rozhovoru Dubčeka s Havlem 6. prosince v Laterně Magice. Dubček tam přišel s přesvědčením, že jeho kandidatura je možná, a tam ho Havel postavil před hotovou věc," říká Kusý.
Trauma pro hrdinu pražského jara
Havel a Dubček spolu jednali během prosince několikrát. Dubček se těžko a neochotně smiřoval s myšlenkou, že bude jen předsedou Federálního shromáždění.
Jeho životopisec Jozef Banáš – autor knihy Zastavte Dubčeka! – pro Aktuálně.cz uvedl, že to pro něj bylo velké trauma.
"Já jsem o tom hovořil se syny Dubčeka. Ti mi potvrdili, že to nesl velmi těžce. Dubček měl dojem, že si tu funkci víc zaslouží. Protože byl dvacet let v podstatě v domácím vězení pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. A protože se domníval, že je známější," míní Banáš.
Další představitel VPN a svědek tehdejších jednání Ján Čarnogurský říká, že i pro Slováky, kteří chtěli zásadní změnu systému, Dubček v čele státu prostě nebyl přijatelný.
"Já jsem se dostal do Koordinačního výboru VPN později, protože jsem byl ve vězení, ale už jsem tam byl v době, kdy se rozhodovalo o prezidentské kandidatuře. VPN byla naprosto jednotná v podpoře Havla. Slovenští disidenti znali dobře situaci na Slovensku a věděli, že Alexander Dubček se aktivního odporu proti komunistickému režimu v posledních letech neúčastnil. Měl představu, že to, co přijde, bude pokračováním pražského jara z roku 1968," řekl Aktuálně.cz Čarnogurský.
Otevřené dveře pro Čecha
Situace nabrala jasný směr 7. prosince. Tehdy oznámil federální premiér Ladislav Adamec rezignaci a navrhl, aby novou vládu sestavil dosavadní místopředseda vlády Marián Čalfa.
Podstatné bylo, že Čalfa byl Slovák. To znamenalo, že po abdikaci Gustáva Husáka, o které se už vědělo a s níž sám Husák souhlasil, se na základě parity mohl o prezidentské křeslo ucházet Čech.
Což znamenalo, že Dubčekovi se cesta komplikuje. Úmysl zamířit na Hrad měl i Adamec, který počítal s tím, že Federální shromáždění by ho mohlo zvolit.
Podle Banáše Husák souhlasil se jmenováním Čalfy více než ochotně. Jestliže si někoho za svého nástupce nepřál, tak určitě Dubčeka, kvůli osobní animozitě z období pražského jara.
Poslední pomsta Dubčekovi
"To mohu říci s naprostou jistotou. Spisovatel Ladislav Ťažký seděl u Dubčeka v obýváku, když v rádiu hlásili, že Husák jmenoval federálním premiérem Čalfu, čímž bylo dané, že prezidentem nemůže být Slovák. Říkali si tam, že to je poslední Husákova pomsta Dubčekovi. Sám Dubček byl přesvědčen, že Husák udělá vše pro to, aby mu zabránil stát se prezidentem," uvádí autor knihy Zastavte Dubčeka!
I Miroslav Kusý připouští, že nevraživost mezi Husákem a Dubčekem hrála v té době velkou roli.
"Pro Dubčeka to byla prestižní věc vůči Husákovi, protože s ním měl nevyrovnané osobní účty. Chtěl mu dát najevo, že on bude tím prezidentem, že to bude pro něj osobní satisfakce," soudí Kusý.
Husák po jmenování Čalfovy vlády 10. prosince odstoupil. Čalfa v dosud nepublikovaném rozhovoru s historiky Ústavu soudobých dějin vypověděl, že Husák s ním strávil několik minut o samotě, ale k Havlovi ani Dubčekovi se nevyjadřoval.
"On v podstatě věcně – bez jakýchkoliv emocí – pokuřoval a říkal, že se zhroutilo vlastně všechno, o co usiloval, že nastávají zásadní změny," řekl Čalfa.
Havlovu kandidaturu vzal do rukou nově jmenovaný premiér. 15. prosince pozval Havla k rozhovoru mezi čtyřma očima na Úřad vlády do místnosti, o které věděl, že není odposlouchávána.
Milost pro Havla
Tam mu řekl, že přesvědčí většinu poslanců Federálního shromáždění, aby hlasovali pro něj. "Já jsem byl hodně brutální. Ale to opravdu. Prostě byli poslanci, kterým bylo třeba hodně domluvit. (…) Já jsem byl poměrně velmi zlý a musím říci, že jsem se pak ocitl v nezáviděníhodné pozici, protože pro jednu stranu jsem byl komunista a pro ně jsem zase byl zrádce," řekl Čalfa ve zmiňovaném rozhovoru, jehož přepis je uložen v archivu pražského Ústavu soudobých dějin.
Kromě toho je málo známým faktem, že Čalfa, který přechodně disponoval pravomocemi prezidenta, udělil Havlovi milost. Dramatik byl totiž podmínečně propuštěn z výkonu trestu a tehdy platná ústava nepřipouštěla, aby takový člověk mohl být prezidentem.
(Čalfa dnes nechce o svém tehdejším působení hovořit a žádost Aktuálně.cz o rozhovor odmítl s tím, že "necítí potřebu se vyjadřovat k době, kdy působil ve veřejných funkcích".)
Výsledek se dostavil a 29. prosince ve Vladislavském sále hlasovali pro Václava Havla všichni přítomní poslanci.
Historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce o tomto revolučním finále píše:
"Výraz ve tváři tří nejvyšších státních představitelů byl výmluvný. Prezident republiky vyzařoval vyrovnanost, řekl bych takřka bezpříznakovou, která svědčila o vnitřním klidu. Federální premiér se mírně, ale s postřehnutelnou dávkou uspokojení usmíval. Ale v upřeném, skoro nepřítomném pohledu předsedy Federálního shromáždění byl hluboký smutek."
