Tanky nevyjely. Co se dělo po 17. listopadu ve velení armády

Jan Gazdík Jan Gazdík
19. 11. 2014 11:06
Nejvyšší představitelé Československé lidové armády si s myšlenkou poslat do ulic tanky minimálně pohrávali. Proč nakonec tanky nezasáhly?
Foto: Aktuálně.cz

Praha - Je krátce po masakru studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 a čtvrtmilionová československá armáda uvádí na pokyn ministerstva vnitra do pohotovosti 155 tanků, 99 obrněných transportérů, 476 nákladních aut a 8821 vojáků, jimž velí 524 důstojníků a praporčíků. Dostatečně velká síla k provedení mimořádné bezpečnostní operace.

Ta operace nesla jméno "ZÁSAH". Šlo o akci zaměřenou na "udržení klidu, veřejného pořádku a bezpečnosti ve státě" - jak stojí v tehdejších plánech.

Bylo však před pětadvaceti lety reálné, že by armáda potlačila protirežimní demonstrace - tak jako v srpnu 1969 při prvním výročí okupace armádami Varšavské smlouvy - a odstartovala tím krveprolití s nedozírnými následky? Bylo dílem náhody, že zůstala v kasárnách? A lze za to dnes někomu připsat zásluhy?

Aktuáně.cz oslovilo Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu, tehdejšího velitele tankového pluku Jiřího Šedivého (pozdějšího náčelníka generálního štábu), bývalého velitele Západního vojenského okruhu Mojmíra Zachariáše (jednalo se o nejsilnější vojenské uskupení v socialistickém Československu) a také zpravodaje ČT Josefa Pazderku. Ten totiž na téma vojenského zásahu v Československu v listopadových dnech 1989 hovořil se dvěma tehdy klíčovými osobnostmi Sovětského svazu: Michailem Gorbačovem a Eduardem Ševarnadzem.

Nejvyšší představitelé Československé lidové armády - soudě podle jejich verbálních projevů - si s myšlenkou vyslání tanků do ulic anebo jiných způsobů rozehnání demonstrací minimálně pohrávali. 

Společně socialismus ubráníme

Návrhy potlačit demonstrace s nasazením armády, policie a Lidových milicí zašly podle historika Prokopa Tomka nejdále na dvou akcích: 23. listopadu 1989 byli na ministerstvo obrany svoláni všichni hlavní armádní funkcionáři, velitelé divizí i s jejich zástupci pro věci politické.

V závěru shromáždění bylo přijato prohlášení: "Společně s dělníky, rolníky, příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit socialismus." A jak Tomek podotýká, předem připravený dokument (zaslán byl poté i vojenským útvarům a zveřejnil ho také tisk) organizátoři akce velitelům přečetli, aniž by se k němu kdokoliv vyjádřil.

Následujícího dne (tedy 24. listopadu) ministr obrany Milán Václavík tlak na angažmá armády ještě vystupňoval. Na zasedání ústředního výboru komunistické strany navrhl uvést do "pohotovosti celou armádu, Sbor národní bezpečnosti a Lidové milice a po dobrém či zlém převzít média".

"Jinými slovy - jednalo se o Václavíkovu deklarativní nabídku armády k obraně hroutícího se socialismu," shrnuje Tomek. Vedení KSČ návrh ministra obrany neakceptovalo. Tomek tyto snahy přesto hodnotí jako nevybíravé zastrašování lidí a současně cílevědomé testy velení armády, kam až může v plánech zajít.

Nevysvětlená noční návštěva

Součástí tohoto testování byla podle Tomka i dodnes nevysvětlená noční návštěva Václavíkova syna u velitele Západního vojenského okruhu Mojmíra Zachariáše, jehož přemlouval, aby zasáhl v Praze a bránil jeho otce-ministra, který je v ohrožení. Zachariáš však vojáky do Prahy odmítl poslat a ministrova syna ze svého bytu vypoklonkoval. "Ministrův syn podle všeho sondoval postoje v hierarchii armády velmi důležitého generála," domnívá se historik.

Zachariáš zopakoval své stanovisko i představitelům Občanského fóra (OF) Michaelu Kocábovi a Václavu Klausovi, které za generálem poslal vůdce OF Václav Havel.

Na výsledky tohoto jednání se odvolává parlamentní Vyšetřovací komise, ale i Komise prezidenta republiky pro vyšetření činnosti armády v listopadových dnech 1989. Zachariášův postoj sehrál ve vývoji tehdejších událostí podle historiků větší roli, než se až dosud přiznávalo: stále ještě nervóznímu vedení OF dal především jistotu, že armáda nezasáhne, a že tudíž může bez větších obav stupňovat požadavky na společenské změny.

Jestřábům ve velení armády naopak začínalo být jasné, že nemohou počítat s podporou velitele nejsilnějšího vojenského uskupení v zemi. Mimochodem silnějšího, než byla okupační Střední skupina sovětských vojsk (75 000 vojáků), jejíž velitel Eduard Vorobjov se striktně držel pokynů sovětského vůdce Michaila Gorbačova: do událostí v Československu se v žádném případě nevměšovat.

Rozkaz Sovětům

"Gorbačov sice neměl ještě sílu Sovětskou armádu z Československa stáhnout, ale měl jí už na druhé straně tolik, aby své vojáky udržel v kasárnách. A Vorobjov ho v tomto úsilí podporoval. Gorbačovovy pokyny plnil do puntíku," dodává Josef Pazderka.

Ruský generál se Pazderkovi svěřil, že Gorbačov mu v roce 1989 opakovaně zdůrazňoval, že sovětská vojska se nesmějí do dění v Československu v žádném případě vměšovat.

Gorbačovova politika byla podle Vorobjovova jasná: rok 1968 se nesmí v žádném případě opakovat. "A my se těchto pokynů pevně drželi," ujistil Vorobjov. Podobně se později vyjádřil nejenom Gorbačov, ale i Ševarnadze.

Husákovo československé vedení bylo přitom z Gorbačovovy sovětské přestavby velmi nervózní, takže Praha na Moskvu opakovaně apelovala: vůči opozičním silám v Československu je nutné postupovat mnohem tvrději.

"Žili jsme v izolaci"

O poměrech, které před pětadvaceti lety vládly v armádě, vypovídá i postřeh tehdejšího velitele tankového pluku v Týně nad Vltavou Jiřího Šedivého: "Polovinu dní z měsíce jsme trávili v šumavském výcvikovém prostoru, takže jsme žili ve značné společenské izolaci. Ale slepí jsme úplně nebyli. Hodně nám například otevřeli oči noví absolventi vojenských kateder civilních vysokých škol, kteří nedlouho před listopadem narukovali."

O tom, že se republika propadá do hospodářské a společenské krize, napovídaly vojákům i stále častější výpomoci národnímu hospodářství. "Léta nás nadřízené štáby tlačily k velmi intenzivnímu výcviku a najednou jsme museli ty nejvycvičenější vojáky posílat na 'dlouhodobé nucené práce' do zemědělských družstev či průmyslových podniků. Pomalu nám tak docházelo, že režim je v krizi a slábne," vzpomíná Šedivý.

Ve vojenských útvarech se zároveň množily kontroly připravenosti lidí a techniky k zásahu. "Přestože jsme z toho měli v hlavách notný zmatek, přece jen jsme si jako vojáci uvědomovali, v jakou tragédii mohou tyto přípravy vyústit," vzpomíná generál v záloze.

Například na štábech pluků českobudějovické divize podle něj sílilo odhodlání, že pokud přijde pokyn k zásahu, velitelé neposlechnou. "Bylo nám stále více jasné, že doba, kdy bylo možné vyjet s tanky proti vlastním lidem, je už dávno pryč. I proto jsme zesílili stráže zbrojních a muničních skladů, aby se zbraně nedostaly do rukou nějakých šílenců - ať už by přišli odkudkoliv či jménem kohokoliv," dodává Šedivý.

Sedm stupňů k zásahu

Z dochovaných plánů vyplývá, že armáda, Sbor národní bezpečnosti a Lidové milice se při akci ZÁSAH měly řídit sedmistupňovým systémem pohotovosti. Při prvním se jen monitorovala situace, sedmý znamenal plné nasazení ozbrojených sil k potlačení nepokojů.

20. listopadu 1989 dosáhly přípravy vyhlášené ministerstvem vnitra stupně 3 - aktivizovaly se vyčleněné skupiny a jednotky SNB či pořádkové jednotky k potlačení demonstrací. Pro armádu však i v tomto případě platil stále stupeň jedna.

"Listopadové události je nutné vnímat v tehdejším společenském kontextu - v Československu, v Evropě a samozřejmě i v Moskvě. Proto si neumím spuštění akce ZÁSAH v plné míře představit. Koneckonců - už 29. listopadu byl nejvýše vyhlášený stupeň pohotovosti tři snížen z rozhodnutí ministerstva vnitra na jedničku," připomíná historik Tomek.

Bojovým útvarům navíc v té době velela zcela jiná generace než ta, která vyjela do ulic s tanky při měnové reformě v roce 1953 či demonstracích v roce 1969. "Většině z nich začínalo být jasné, že nejde o kontrarevoluci, nýbrž masovou nespokojenost obyčejných lidí. Včetně dělnické třídy, kterou se komunističtí pohlaváři horem dolem zaštiťovali," vysvětluje Prokop Tomek.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Satoranský nedal ani bod, Chicago opět prohrálo

Basketbalisté Chicaga nezvládli po pauze pro Utkání hvězd ani druhý zápas a ve své hale United Center podlehli Phoenixu 104:112. Bulls si připsali osmou porážku za sebou, což je v současnosti nejdelší šňůra v lize. Nedařilo se ani Tomáši Satoranskému, český reprezentant za téměř 23 minut hry netrefil ani jednu z osmi střel a zůstal bez bodu. Nasbíral i tři fauly a tři ztráty, ale také šest doskoků.

Satoranskému, jenž stejně jako v minulém zápase nastoupil na křídle, se po příchodu do Chicaga stalo poprvé, že by se nezapsal mezi střelce. Jeho minimem dosud byly dva body, které zaznamenal třikrát. Nulu měl na kontě naposledy v listopadu 2018 - tehdy ale za Washington odehrál pouze něco málo přes šest minut.

Bulls v duelu vedli až o 17 bodů, nezvládli ale závěr. Ve statisticky vyrovnaném utkání měli hosté převahu na doskoku (47:38) a vynikal zejména DeAndre Ayton s devatenácti. K nim přidal i 28 bodů, nejlepším střelcem hostů byl Devin Booker (29). V dresu Chicaga si 33 body vylepšil maximum Coby White, jenž trefil sedm trojek.

Chicagu se po šňůře nezdarů vzdaluje osmá příčka ve Východní konferenci, na kterou s bilancí 19-38 ztrácí z jedenácté pozice pět výher. Phoenix má v Západní konferenci na postup do play off stejnou ztrátu.

NBA:

Atlanta - Dallas 111:107, Charlotte - Brooklyn 86:115, Chicago - Phoenix 104:112 (za domácí Satoranský 6 doskoků a 1 asistence), LA Clippers - Sacramento 103:112, Miami - Cleveland 124:105, Milwaukee - Philadelphia 119:98, Utah - Houston 110:120.

Zdroj: ČTK
Další zprávy