Doněck (od našeho zpravodaje) - V centru Doněcka stojí nenápadná kancelářská budova. U skleněných dveří jsou naskládány pytle s pískem, v horním patře - zřejmě v jednací místnosti - svítí bílé světlo zářivek.
Domů, jako je tento, jsou v hlavním městě samozvané separatistické Doněcké lidové republiky desítky, možná stovka. Tady, uprostřed paneláků, ale sídlí jednotka na Ukrajině dobře známého srbského odstřelovače Dejana Beriće.
Sniper Deki, jak si nechává říkat, se před pár dny vrátil z fronty. S pohmožděním hlavy a prostřelenou puškou.
"Měl jsem štěstí. Několik dní jsem zlobil Ukrajince tak, že na mě přichystali několik léček. Do jedné jsem spadl. Odnesl to protivník - a má puška. Já jsem se v pořádku vrátil na základnu. Jen mě trochu bolí hlava," vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Z Krymu do Slavjansku
Srbský ozbrojenec se do ukrajinského konfliktu zapojil už během událostí na Krymu. Do Sevastopolu přijel ze Soči, kde pracoval na stavbě olympijských objektů, na pozvání ruských veteránů, kteří bojovali ve válce v Jugoslávii.
"V Sevastopolu všechno rychle a dobře skončilo, proto jsem se v dubnu 2014 vydal na Donbas, do Slavjansku," vzpomíná.
Na jaře 2014 se Slavjansk stal baštou ozbrojené vzpoury proruských separatistů proti nové kyjevské vládě. Stodvacetitisícové město tehdy obsadila jednotka vedená bývalým příslušníkem ruské tajné služby FSB Igorem Girkinem (vystupujícím pod pseudonymem Strelkov), která přišla z Krymu.
Právě ovládnutí Slavjansku cizími ozbrojenci, k nimž se následně připojilo také několik Čechů, odstartovalo konflikt, který trvá doposud.
Deki na kraji Slavjanska působil jako odstřelovač v diverzní a výzvědné skupině. Ta měla bránit město před průnikem ukrajinských záškodnických jednotek. Žádný Ukrajinec přes něj nikdy neprošel, zdůrazňuje.
Po stažení separatistů ze Slavjansku v červenci 2014 ho tehdejší ministr obrany Doněcké lidové republiky Girkin nevaroval - a nechal na pospas osudu. Tuto "zradu" mu dosud neodpustil.
Střílení do vlastních řad
Nad pracovním stolem srbského snipera, který je plný pistolí, nožů, zaměřovačů a dalších trofejí protivníka, visí dvě vlajky, ta "Doněcké lidové republiky" a Srbska. Mezi nimi je malý portrét Ratka Mladiće, velitele někdejší bosenskosrbské armády Republiky srbské, který se v současnosti zodpovídá v Haagu z válečných zločinů.
Válka na východě Ukrajiny není pro Beriće první konflikt, v němž bojuje. Nerad o tom však mluví. "Válka je v současné době mým životem. To ale není způsob života, kterým bych chtěl v budoucnu žít. Až se tady se mnou rozloučí, až tu nebudu potřeba, odjedu a budu dál žít jako obyčejný civilista. Jako předtím," říká.
Z událostí, které ho v Donbasu nejvíce zasáhly, vzpomíná hlavně na bratrovražednou střelbu při prvním pokusu proruských ozbrojenců dobýt doněcké letiště. Koncem května 2014 byli separatisté přesvědčeni, že se jim podařilo dohodnout s ukrajinským armádním velením na předání letiště bez boje. To je však vlákalo do pasti a oni se následně ocitli pod palbou těžkých zbraní a letectva.
"Když se dva naše náklaďáky s raněnými evakuovaly z letiště, rozstříleli je příslušníci našich vlastních jednotek. Za dvě minuty zemřelo 35 lidí. Ti kluci ale nenesou žádnou vinu, protože dostali informaci, že z letiště jede ukrajinská armáda. Oni si proto mysleli, že střílejí po ní," vzpomíná Deki.
"Kluci umírají. Když umírají v boji, tak to je jedna věc. Když ale umírají takovým nešťastným způsobem, tak to je velmi smutné," říká.
Zajatci jako zboží
Srbský odstřelovač to nerad přiznává, ale na východě Ukrajiny se ho drží štěstěna. Několikrát unikl jisté smrti.
Podařilo se mu i uniknout z ukrajinského zajetí. Díky úplatku ukrajinským dobrovolníkům.
"V červenci 2014 jsem byl raněn. V koloně s dalšími raněnými jsem se vydal do ruského Rostova na Donu. Nedaleko luhanského letiště nás zajala ukrajinská 25. výsadková brigáda. Od ní nás koupil dobrovolnický prapor Ajdar," popisuje.
Spolu s dalšími raněnými spolubojovníky a místními civilisty se ocitl v suterénu policejní stanice ve městě Ščastja, které leží asi 40 kilometrů od ukrajinsko-ruské hranice. Při výslechu ukrajinské tajné službě řekl, že je obyčejný dělník, kterého zmlátili v doněckém baru.
"Nevím, jestli mi uvěřili. Raději jsem zavolal známým, kteří mě rychle vykoupili. Zaplatili za mě 19 000 dolarů. Nedaleko Charkova mě předali mým klukům. Až dvě hodiny po předání se Ukrajinci dozvěděli, že v zajetí měli srbského snipera," říká s nadšením v hlase Berić.
Válka a mír
V koutě kanceláře stojí Dekiho prostřelená sniperská puška a kalašnikov s tlumičem mířícím ke stropu. Na stěně nad nimi visí několik fotografií. Nechybí snímek ruského prezidenta Vladimira Putina. Pán Kremlu je na něm znázorněn v pro Donbas netypickém aranžmá: jako vášnivý rybář s grandiózním úlovkem.
Hned vedle je přilepena Berićova fotka s dvacetikilogramovým kaprem.
"Mým koníčkem je sportovní rybaření. Závodil jsem nejen v Srbsku, ale po celé Evropě. Jednou se mi podařilo zarybařit i tady, v Donbase. Za jednu noc jsem chytil osm amurů, dva kapry a jednu štiku," usmívá se pyšně odstřelovač.
Válka na východě Ukrajiny má pro něho, navzdory střelbě a utrpení, rovněž příjemné momenty. "Nedávno jsem se stal kmotrem tří dětí. To bylo pro mě velmi příjemné. Jsou to dva bratři a jejich sestra z dětského domu rodinného typu, o který se poslední dva roky starám," říká hrdě Srb.
A co až ozbrojený konflikt v Donbasu skončí? Sniper by rád zůstal v Doněcku, nebo odjel do Ruska. Vrátit se domů do Srbska nemůže. "Po Srbsku se mi stýská. To je nejlepší země na světě, ale vrátit se tam nemohu. Srbská vláda chce do Evropské unie, a proto se jí nelíbí, co tady děláme," uzavírá Dejan Berić.
