Fayetteville (Arkansas) - "Tady se náš život časem stane lepší," věří šedesátiletý Jackson Mwenda, uprchlík z Konga, že na něj ve Spojených státech čeká světlá budoucnost.
S manželkou Watatou a několika dětmi přijel na jih USA do státu Arkansas teprve minulý týden. A bez nadsázky se dá říci, že to stihli "jen tak tak".
Jde o jedny z posledních uprchlíků, kteří se do USA dostali před spuštěním přísných imigračních pravidel.
Pravidla pro vstup běženců do země výrazně zpřísnil dekret amerického prezidenta Donalda Trumpa, který opakovaně zkoumaly tamní soudy. Dokument částečně nabyl platnosti na konci června a mimo jiné na 90 dní pozastavil vstup lidem z Íránu, Sýrie, Libye, Jemenu, Súdánu a Somálska.
Dnes by se už do Spojených států nedostali ani Mwendovi z Konga. Washington totiž tuto středu oznámil, že strop 50 000 přijatých uprchlíků byl pro tento rok naplněn. Čímž začala běžet 120denní lhůta, během které jsou pozastaveny americké azylové a uprchlické programy. Zákazy se týkají pouze lidí, kteří nemají v USA žádné kontakty.
O víza tak mohou i nadále žádat cizinci i uprchlíci, kteří mají vztah bona fide, tedy takzvaně "v dobré víře", k lidem či subjektům v USA. Úspěšně vízovým řízením tak mohou projít například ti, kteří tam mají pracovní a studijní vazby nebo příbuzné.
Několikadenní putování do uprchlického tábora
Rodina Mwendových patří k uprchlíkům, kteří v Demokratické republice Kongo ve střední Africe přihlíželi zuřivému válečnému konfliktu.
Do roku 2009 jim život v konžské vesnici Swina vyhovoval. "V Kongu se nám žilo dobře," vzpomíná na dobré časy v rodné zemi Jackson. Svůj příběh vypráví ve francouzštině, jde o jeden z jazyků, které se naučil na cestách, když jako kočovný obchodník prodával dobytek, zlato i jiné zboží. Díky tomu vydělával dost peněz a rodina nemusela žít v bídě.
Před osmi lety ale jejich dům napadlo šest vojáků kmenových milic Mai-mai. Zavraždili dvě děti a Jacksona dokonce na krátkou dobu unesli.
Jacksona ale o pár dní později našli misionáři a dopravili ho do nemocnice.
Rodina potom několik dní bloudila po hranici Konga podél jezera Tanganika a prošla skrze sousední Tanzanii až do uprchlického tábora ve státě Malawi v jihovýchodní Africe. Tam se všichni připojili k tisícům lidí, kteří měli podobný osud jako oni. Prchali před genocidou, násilím a válkou z Konga, Somálska, Burundi nebo Súdánu.
Postupně se ale dokázali aspoň částečně znovu postavit na vlastní nohy, když si postavili vlastní příbytek, který jim byl domovem sedm let. Jejich děti začaly chodit do místní školy, kde se učily anglicky.
Bratrance do letadla nepustili
Před rokem, v červnu 2016, se dozvěděli, že budou moci odcestovat do Spojených států. Členové Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM) je pak na začátku tohoto měsíce odvezli na letiště v Malawi a dali jim jednosměrnou letenku do USA.
"Neměli jsme s sebou žádné doklady, nic. Všechno jsme tam nechali," vzpomíná Mwenda. Dodává, že s sebou měli jen trochu peněz.
Rodina Mwendových ale zároveň uznává, že pro ně bylo těžké opustit rodnou zemi. Na letišti v Malawi navíc na poslední chvíli zakázali odletět jejich synovci Johnovi, kterého odmala vychovávali. Na palubu nepustili ani Johnovu manželku Nyasu. Důvody jsou neznámé.
"Jsme šťastni, že tu jsme, ale nejsme všichni," komentuje situaci jeden ze synů, třiadvacetiletý Byaombe Mwenda. Po obličeji mu stékají slzy. O Johnovi mluví jako o svém bratrovi. "Nikdy jsme nežili bez něho," dodává.
Neuměli s toustovačem ani záchodem
Protože rodina nikoho v USA nezná, spoléhá se nyní na pomoc Luteránské imigrační a uprchlické služby. Ta spolupracuje s místními kostely a snaží se pro uprchlíky zajistit obydlí v arkansaském městě Fayetteville. Jde o prosperující oblast, ve které sídlí například Univerzita v Arkansasu.
Mwendovi si dodnes pamatují, jak si prohlíželi mapu USA a přemýšleli, kde by se mohli usadit. "O Arkanasu jsme nikdy předtím neslyšeli," přiznává jiný z potomků, čtyřiadvacetiletý Jules Mwend, zatímco se snaží vybavit si i další americké státy a velká města, která zná.
V novém domově se museli naučit s troubou, toustovačem nebo i moderním záchodem. Něco jako splachovadlo neznají.
Teď doufají, že si brzy najdou práci. Ať už třeba v gastronomii, nebo ve stavebnictví. "Chci pracovat a studovat, abych jednou mohl být elektrikářem," říká nejstarší ze synů, Jules.
Otec Jackson se zase těší, až se dočká lékařské pomoci. Stále ho totiž trápí bolest v pravé noze. Od doby, co ho v roce 2009 unesli a mučili.
