Praha -"Bohemikum prvního řádu." Tak hodnotí historici unikátní deník, jehož originál je uložen v německém Freiburgu a který se teď do Česka dostává - v překladu Pavly Plaché a historika Jiřího Plachého - vůbec poprvé.
Jeho autorem je fanatický nacista viceadmirál Friedrich Frisius, velitel pevnosti Dunkerque. Pevnosti s početnou posádkou wehrmachtu, kterou přesně před sedmdesáti lety neprodyšně obklíčili Spojenci, mimo jiné vojáci Československé samostatné obrněné brigády v čele s brigádním generálem Aloisem Liškou.
"Při hodnocení významu bojů o přístav Dunkerque jsme až dosud vycházeli jen z údajů Čechoslováků. Nyní se nám ale dostává do rukou pohled na československé vojáky z té druhé strany, byť jde o optiku zavilého nacisty, který chce ve jménu svého vůdce Hitlera bojovat až do posledního muže a pak si vpálit kulku do hlavy," objasňuje unikátnost českého překladu Frisiova deníku Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
Kat z Dunkerque
Kdo byl Frisius, asi nejlépe dokládají výpovědi lidí, kteří se s ním za války setkali.
"Vytahovali ... (vojáka) nahoru hodně pomalu, aby hned neumřel, a důstojníci dávali pozor, zda se každý skutečně dívá. Nechali ho tam viset až do druhého dne a vojáci, kteří byli během popravy ve službě, museli nastoupit před radnici, kde se ještě jednou četl rozsudek smrti 'za zradu na Vůdci'," vzpomínal po druhé světové válce jeden z německých obránců pevnosti Dunkerque Fritz Beer.
Vina popraveného tehdy spočívala v tom, že na chvíli opustil kulometnou pozici, aby si pár kroků od ní ulevil. Frisius, velitel pevnosti Dunkerque, ale takové věci netoleroval.
Původní - podle něj příliš mírný - rozsudek polního soudu proto v lednu 1945 změnil na trest smrti. Proto byl provinilec "jako varování ostatním" pověšen v oblouku radniční věže před shromážděnými kamarády.
A nebyl to ani zdaleka jediný případ.
Jen o pár dní později si viceadmirál Frisius do svého deníku zaznamenává: "Příšerné počasí, silný vítr, chumelenice, tma... některé zprávy na mě působily skličujícím dojmem. Na východě přeběhlo opět 5 vojáků. Dokonce se zbraněmi. Svině!"
Tvrdé boje o francouzský Dunkerque, do nichž zásadně promluvili i Čechoslováci, trvaly v této izolované "kapse" od ledna 1945 až do konce druhé světové války. Při obléhání padlo či přišlo o život 183 vojáků z Československa (od invaze v Normandii do konce srpna 1945 rovných 200).
Vojáků wehrmachtu zahynulo 519.
"Ostudné divadlo"
Poslední záznam z deníku viceadmirála Frisia je datován 9. května 1945: "Začíná ostudné divadlo. V 9 hodin musím do hlavního stanu obléhacích jednotek. Na hranici mé oblasti mě vítá jeden anglický a jeden český důstojník. Projíždíme krajem příšerným autem rychlostí pohřebního vozu. Urážek ze strany Francouzů si samozřejmě nevšímáme."
Čechoslováky ale fanaticky oddaný obhájce Führera neurážel ani nepodceňoval. Alespoň ne ve svém deníku.
6. listopadu 1944 si po schůzce s československými vyjednavači (domlouval se klid zbraní k pohřbení a vydání mrtvých, při útoku čs. brigády padlo předešlého dne 35 Čechoslováků včetně tří důstojníků - pozn. redakce) neodpustil poznámku: "Dva čeští důstojníci působí sklíčeným a lehkovážným dojmem. Možná myslí na to, co se stane s jejich vlastí, pokud zvítězí Rusové. Snad jim svitne, že stojí na špatné straně."
Třiadvacátého ledna 1945 si pak viceadmirál poznamenal: "Zajatí Češi se divili, že jsme jim dali najíst a hned je nezabili. Jak nenávistná musí být nepřátelská propaganda! A jak účinná!"
Pravda byla tehdy taková, že se nacisté - pod vlivem nezadržitelné porážky a na rozdíl od dob triumfálních vítězství - tou dobou už k vraždám zajatců neuchylovali. Dokonce ani těch, kteří v jejich očích, tak jako okupovaní Čechoslováci, zradili třetí říši vstupem do pozemních jednotek či československého letectva v rámci britského Royal Air Force.
Boje o pevnost
Největší hodnota Frisiova deníku spočívá v tom, že dává nahlédnout do mysli fanatického nacisty, který ani na okamžik neuvažuje o složení zbraní a považuje za samozřejmost, že s sebou vezme do pekla i 11 000 mužů německé posádky.
"Dunkerque, jehož obraně Frisius velel, považoval viceadmirál za pásmo hrdinného a posledního vzdoru. Nehledě na blížící se nezadržitelný pád nacistické říše," vysvětluje iniciátor a editor českého překladu Jiří Plachý.
O charakteru zavilého nacisty ostatně vypovídá i detail z jeho deníku: zatímco jeho vojáci umírají na obranných liniích pevnosti a strádají nedostatkem jídla, on se nadšeně rozplývá nad pečenými křepelkami, které mu připravil osobní kuchař.
Čechoslovákům se podle historika naskytly dvě šance pevnost Dunkerque dobýt - 28. října a 5. listopadu 1944. Ani jednou ale odpor nacistů - i přes obrovské nasazení a hrdinství - nezlomili.
Reálné to bylo podle zápisků viceadmirála Frisia zejména 28. října 1944, kdy byli obránci Dunkerque útokem Čechoslováků otřeseni. "Němci proto nechápali, že Čechoslováci poté, co prorazili jejich obranné linie a doslova smetli prvosledové jednotky wehrmachtu, otočili tanky a vrátili se na linii, z níž původně zaútočili," konstatuje historik Plachý.
Čechoslováci přesto bojovali tvrdě a odvážně, nelze jim vyčítat, že s útoky neuspěli. Příběh každého z nich by podle něj vydal na samostatnou knihu. Například Čechoslováků, kteří byli pro svůj německý původ (jeden z předků či rodičů byl zpravidla německé národnosti - pozn. red.) násilím odvlečeni do wehrmachtu, aby při první vhodné příležitosti přeběhli k československé obrněné brigádě.
Čechoslováci "nešvejkovali"
Sedmdesát let staré boje u pevnosti Dunkerque každopádně popírají zažité klišé, že Češi s interventy nikdy nebojovali za svou svobodu a že raději sklonili hlavu a "švejkovali".
Ve druhé světové válce měli Čechoslováci své jednotky dokonce na třech frontách: západní, východní, ale i v severní Africe, což o sobě podle historika Jiřího Plachého nemůže - snad s výjimkou Američanů, Britů, Francouzů či Poláků - říci žádný národ.
Viceadmirál Frisius odepjal 9. května 1945 svůj kord a položil ho na znamení bezpodmínečné kapitulace pevnosti Dunkerque právě před československého generála Aloise Lišku.
Na svobodu byl Friedrich Frisius propuštěn již 6. října 1947. Z Chile se pak opakovaně neúspěšně pokoušel získat svůj deník, který mu Spojenci v zajetí zabavili. Zemřel 30. srpna 1970 v Ligen/Ems v Dolním Sasku ve Spolkové republice Německo.
Armádní generál Alois Liška, poválečný velitel Vysoké školy válečné, si po komunistickém převratu v roce 1948 zachránil holý život útěkem do Velké Británie. O rok později byl v nepřítomnosti degradován na vojína.
Zemřel 7. února 1977 v Londýně. Až po pádu komunismu mu byla v roce 1990 rozkazem prezidenta Václava Havla vrácena hodnost i občanská čest. Před pěti lety pak občané Dunkerque pojmenovali po Aloisi Liškovi jednu z ulic města a odhalili pamětní desku se jmény 183 Čechoslováků, kteří padli při jeho osvobozování.
