Kimovi byli prvními uprchlíky, kteří letos utekli z KLDR a dostali se do Jižní Koreje. Když udeřila pandemie covidu-19, severokorejská vláda zemi prakticky odřízla od zbytku světa, uzavřela hranice a přerušila přeshraniční obchod. Zběhnutí, která byla před covidem poměrně častá, v podstatě ustala.
Pan Kim BBC vylíčil, jak se mu podařilo provést tak pozoruhodný útěk. Server nezveřejnil jeho celé jméno, aby neohrozil jeho rodinu v Soulu a další příbuzné, kteří zůstali v Severní Koreji.
Noc útěku byla bouřlivá. Z jihu se zvedl prudký vítr a přinesl bouři. To vše bylo součástí Kimova plánu. Doufal, že rozbouřené moře přiměje lodě pobřežní stráže, které by je mohly sledovat, aby se vrátily do přístavu. O této noci snil celé roky, pečlivě ji plánoval celé měsíce, ale to jeho strach příliš nezmírnilo.
Děti jeho bratra spaly, uspané prášky na spaní, které jim dal. On a jeho bratr je teď museli ve tmě přenést přes minové pole k místu, kde tajně kotvila jejich loď. Plížili se a dávali pozor, aby se vyhnuli paprskům ze strážních reflektorů.
Jakmile dorazili k lodi, ukryli děti do starých pytlů na obilí a zamaskovali je tak, aby vypadaly jako vaky s nářadím. Pak se rodina vydala na cestu do Jižní Koreje: muži byli vyzbrojeni meči, ženy jedem. Každý z nich držel v ruce jednu vaječnou skořápku, vyfouknutou a naplněnou mletým chilli kořením a černým pískem, aby ji v případě střetu mohli rozbít o obličej pobřežní stráže. Motor lodi hučel, ale pan Kim slyšel jen bušení svého srdce. Stačila jediná chyba a všichni mohli být popraveni.
Při setkání s reportérem BBC v Soulu pan Kim líčil, jaký byl život v KLDR po vypuknutí pandemie covidu-19. "Bylo to velké utrpení," řekl. V prvních dnech byli lidé "nesmírně vystrašení". Státní televize vysílala záběry z celého světa, na nichž byli lidé umírající na covid, a varovala, že pokud obyvatelé nebudou dodržovat pravidla, celá země může vyhynout.
Někteří lidé byli za porušení covidových pravidel dokonce posláni do pracovních táborů, řekl Kim. Když se objevilo podezření na nějaký případ nákazy, stráž dala do karantény celou vesnici a okolní oblast uzavřela. Ti, co zůstali uvnitř, měli jen velmi málo nebo vůbec nic k jídlu.
"Poté, co nechali lidi nějakou dobu hladovět, vláda přivezla náklaďáky se zásobami jídla. Tvrdili, že jídlo prodávají levně, takže je lidé chválili - jako když vyhladovíte své dítě a pak mu dáte trošku najíst, aby vám poděkovalo," uvedl pan Kim.
Lidé se podle něj začali ptát, zda to není součást státní strategie, jak na pandemii vydělat. Čím víc lidí covid přežilo, tím víc mezi nimi sílilo přesvědčení, že stát rizika spojená s touto nemocí zveličuje, dodal. "Teď spousta lidí věří, že to byla jen záminka, jak nás utlačovat," řekl.
Šíření hladomoru
Největší škody podle něj způsobilo uzavření hranic. Zásobování potravinami v Severní Koreji nebylo příliš spolehlivé ani před pandemií, ale když se do země začalo dostávat méně potravin, jejich ceny prudce stouply a to všem "velmi ztěžuje život".
Na jaře 2022 se podle jeho slov začala situace ještě více zhoršovat. "Sedm nebo osm let se o hladomoru moc nemluvilo, ale pak jsme začali často slýchat o nových případech," řekl. "Jednoho rána se probudíte a slyšíte: 'aha, v tomhle okrese někdo umřel hlady'. A druhý den ráno jsme se dozvěděli o dalším případu," dodal.
Letos v únoru k němu přišel pozdě zákazník ze sousedního okresu, který s ním měl smluvenou schůzku. Řekl mu, že policie všechny obyvatele z jeho vesnice vyslýchala kvůli podezření z vraždy staršího páru. Po pitvě ovšem vyšlo najevo, že manželé zemřeli hlady - a podezření z vraždy vzešlo z toho, že jim nejspíš krysy okousaly prsty na nohou a na rukou.
V dubnu zemřeli hladem dva farmáři, které Kim osobně znal. Farmáři to podle něj měli nejtěžší, protože když byla špatná úroda, stát je nutil, aby ji vynahradili tím, že odevzdají větší množství svých osobních zásob potravin. Tato úmrtí nemohla BBC News nezávisle ověřit.
Globální zpráva o potravinové krizi pro rok 2023 uvádí, že od uzavření severokorejských hranic je "náročné získat přesné informace o nedostatku potravin", ale existují "náznaky, že se situace zhoršuje". V březnu 2023 požádala Severní Korea o pomoc Světový potravinový program.
Pan Kim se před covidem živil prodejem zboží na černém trhu - šlo o motocykly a televizory pašované z Číny. Když se kvůli pandemii uzavřely hranice, přeorientoval se na nákup a prodej zeleniny, protože "jíst potřebuje každý". Stal se z něj prodavač, jakým se v KLDR říká "luční koník". Prodával zboží v postranních uličkách, a kdyby ho někdo nahlásil, popadl by jídlo "a utekl jako kobylka".
"Lidé za mnou chodili a prosili mě, abych jim něco prodal. Mohl jsem si říct o jakoukoli cenu," řekl Kim, který byl najednou bohatší než kdykoli předtím. Mohl si s manželkou dovolit jíst k večeři dušené maso. "To se v Severní Koreji počítá za velmi dobré stravování," dodal.
Okouzlen svobodnou zemí
Pan Kim, kterému je teď něco přes třicet let, více než deset let šetřil peníze a hledal způsoby, jak přelstít severokorejský systém - částečně proto, že z něj byl rozčarovaný už od mládí. Od dětství se s otcem tajně díval na jihokorejskou televizi, protože bydleli tak blízko hranic, že chytali jihokorejské kanály. A Kima naprosto okouzlila země, kde jsou lidé svobodní.
I když stokrát snil o útěku, nedokázal přenést přes srdce, že by měl opustit svou rodinu. V roce 2022 začal být život v zemi tak zoufalý, až měl pocit, že je konečně přesvědčí, aby se k němu připojili.
Nejprve se zaměřil na svého bratra. Ten se svou ženou provozoval nelegální obchod s mořskými plody, ale vláda krátce předtím zakročila proti neoficiálním prodejcům. Přestože vlastnili loď, už nemohli lovit, a kvůli nedostatku peněz se nechal snadno přesvědčit.
Následujících sedm měsíců dvojice svůj útěk pečlivě plánovala. Za pandemie byla řada osvědčených únikových cest přes severní hranici země s Čínou zablokována. Bratři však žili v malém rybářském městečku na jihozápadě země, blízko jihokorejských hranic. To jim umožnilo alternativní, ale riskantní cestu ven - po moři.
Nejprve potřebovali povolení k přístupu k vodě. Doslechli se o nedaleké vojenské základně, kam civilisty posílali lovit ryby, které se pak prodávaly na zaplacení vojenského vybavení. Bratr pana Kima se do tohoto programu přihlásil a Kim se mezitím začal přátelit s pobřežní stráží a ochrankou, která v oblasti hlídkovala, a tajně z nich získával informace o jejich pohybu.
Pak přišel nejtěžší z úkolů: přesvědčit starou matku a manželku, aby se k němu připojily. Obě byly proti odchodu. Nakonec bratři matce pohrozili, že pokud se k nim nepřipojí, cestu zruší a bude zodpovědná za jejich utrpení až do konce jejich života.
"Byla rozrušená a hodně plakala, ale nakonec souhlasila," řekl pan Kim. Jeho žena však byla neoblomná, dokud se manželé nedozvěděli, že čekají dítě. "Už nejde jen o tebe," hádal se s ní. "Budeš matka. Chceš, aby naše dítě žilo v téhle pekelné díře?" Tenhle argument zabral.
Pak už zbývaly jen poslední přípravy. Bratři vykopali tělo svého otce, protože se báli, že po jejich útěku úřady znesvětí jeho hrob. Odnesli tělo do lesa, kde jej spálili, a popel vzali v urně s sebou na cestu. Poté se vydali k nedalekému minovému poli, které vzniklo nedávno s cílem zabránit lidem v útěku z KLDR. Pod záminkou sběru bylin si mapovali bezpečnou cestu, kudy projít k moři.
A nakonec už jen zbývalo počkat na správné počasí, které jim umožnilo uniknout severokorejské pobřežní stráži - a po dvou hodinách doplout do Jižní Koreje.
